Umění odejít. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Se svolením Institutu Václava Klause

Popisek: Exprezident Václav Klaus

Je to umění, jež není dáno každému, zejména v politice. Prototypem v České republice je exprezident Václav Klaus.

Byl jako persona nepřehlédnutelný od počátku devadesátých let minulého století. Vedle Václava Havla a Miloše Zemana byl prakticky u všeho, zprvu jako ministr financí, posléze jako premiér. Po socialistických časech, kdy jsme měli jako mantru RVHP (připomínám lidové vysvětlení zkratky občany – ráno vstanu, ho*no přivezu), zněly jeho ekonomické úvahy jako dlouho očekávaný déšť na vyprahlou půdu. Přiznávám, že jsem byl jeho oddaným příznivcem, chodil na shromáždění, pokud přijel do Ostravy.

Vše se změnilo přijetím tzv. opoziční smlouvy v roce 1996, kdy po urputných hádkách před kamerami, v nichž se opravdu nešetřilo silnými slovy a dva alfa samci se posílali do tepláků, si po volbách padli do náruče. Přestalo jít o princip, začalo jít jen o moc.

Lze dohledat jeho proslov nad rakví prezidenta Havla, kde jej vychválil do nebes, aby jej o několik měsíců později nazval reformním komunistou a nenechal na něm nitku suchou.

Připomínám jeho velkou amnestii, kdy byly na svobodu propuštěny velké ryby, na jejichž zločinech pracovala řada policistů a vyšetřovatelů. On svou amnestií zmařil jejich mnohdy letitou práci těsně před dokončením. Někteří mi osobně sdělili, že po jejich znehodnoceném úsilí otráveně odešli od policie.

Jeho „hvězná hodina“ nastala před zhruba třemi lety, kdy i po zahájené ruské agresi ji zpochybňoval a považoval za fake news. Tlející mrtvoly v Buči i Irpini označil za herce. V poslední době veřejně zpochybňuje úsilí české vlády o zvýšení podílu na zbrojení. Nedávno za to schytal kritiku od bývalého guvernéra ČNB Singera, který mu některé jeho věty z února roku 2022 připomněl.

Jen tak na okraj – přirovnal současnou dobu k 50. letům minulého století, kdy dominoval komunistický útlak, popravy odpůrců režimu atd.

„Úschova“ chilského pera je ve světle výše uvedeného spíše vtipným intermezzem.

Vyzrálý jedinec by po výše popsaných omylech odešel do ústraní a snažil se, aby se na některé jeho činy tak nějak pozapomnělo. Rovněž by si měl uvědomit, že jeho éra je dávno pryč, že svět v dnešním tempu je zcela jiný, než byl za jeho účinkování, a že není na něj zvědavý. Neustálé prezentování svých postojů začne být otravné a vyvolá silnou negativní reakci.

Historie si váží spíše těch, kteří se po svém veřejném účinkování stáhli do ústraní a nemají potřebu neustále připomínat cosi ve smyslu „já jsem ještě tady“. Méně si bude vážit těch, kteří se ke konci své dráhy zesměšnili.

Protože odejít ve správný čas je umění…

Vložil: Tomáš Vodvářka