Osvětimské pece doposud nevyhasly. Neděle Tomáše Vodvářky
02.02.2025
Foto: osvetim.info
Popisek: Nacistický koncentrační tábor Osvětim, symbol lidského pekla
Dne 27. ledna 2025 uplynulo osmdesát let od osvobození koncentračního tábora Osvětim. Zdá se však, a to čím dál víc, že holocaust v ten den neskončil.
Židovský filozof Martin Buber nazval existenci Osvětimi jako stále otevřenou ránu lidského bytí. Marek Orko Vácha zase píše, že ten, kdo navštívil Osvětim, neztratil víru v Boha, ale v člověka. Jistě bychom při troše snahy našli mnoho dalších podobných rmutných popisů či zamyšlení.
Faktem zůstává, že snaha o vyhlazení jedné lidské rasy nachází živnou půdu i v době první čtvrtiny 21. století. Čím dál více lidí se domnívá, že neexistence Židů, případně státu Izrael, by přispěla k pomyslné selance lidského bytí.
V současné době se zhruba tři čtvrtiny evropských Židů obávají vystavit veřejně byť jen nepatrně symboly své víry. Určitě každý z nich si byť jen v duchu pohrává s myšlenkou alije, tedy opuštění svého rodného místa a přesídlení do země, kde se nebude muset pro svůj původ obávat o svůj život. A to i přesto, že i tam se může stát obětí zvlčilé smečky zhovadilců, kteří jen somaticky připomínají lidské bytosti, a které jsou schopny provádět cosi, co i v době středověkého temna bylo jaksi „přes čáru“.
Antisemitimus, či možná lépe v moderní podobě antiizraelismus paradoxně po 7. 102023 zachvátil do té doby umírněnou euroatlantickou populaci. Na amerických univerzitách se objevily okupační stávky studentů, kteří, pokud by například sdělili v Gaze svůj názor na LGBT komunitu, by tam nepřežili ani den, a to na rozdíl od státu Izrael, proti němuž vášnivě protestují. Nejspíš by se americká děvčata nestačila divit, pokud by se šla na pláž v Gaze vykoupat v bikinách (opět na rozdíl od pláže pár kilometrů severněji, kde je to běžný normativ).
Přesto je stát Izrael stále na tapetě, a to i v OSN, která za posledních deset let přijala celkem 164 rezolucí, týkajících se státu Izrael, zatímco proti všem ostatním zemím jen 84. Podobné je to i v Radě pro lidská práva. Opravdu je kdokoli, kdo aspoň trochu vládne kritickým myšlením, přesvědčen, že největší peklo je v malém státě velikosti Moravy se zhruba necelými deseti miliony lidí, zatímco v zemích typu Čína, Rusko, Venezuela, Severní Korea atd. je pozemský ráj, kam není třeba zaměřit úsilí o zajištění aspoň těch základních lidských práv?
V Evropě se množí antisemitské útoky nejen verbální, ale i fyzické. Jak praví jistý sarkasmus, každý pogrom musí být náležitě zdůvodněn, omluven a náležitě ospravedlněn. Útoky na podstatu křesťansko-judaistického fundamentu Evropy se dějí v drtivé většině od vyznavačů islámu, nicméně pokud jsou vedeny na židovskou populaci, razí se takový nepsaný úzus, že si Židé za to tak nějak mohou sami. I ti mrtví ze 7. 10. 2023 spolu s unesenými svět až tak nezajímají. Kupříkladu Červený kříž se objevil až v okamžiku převozu vyhandlovaných nevinných civilistů za mnohonásobně větší počet arabských vězňů, z nichž se často rekrutují noví bojovníci s náladou vraždit Židy.
„Historický holocaust“ se začíná vytrácet. Je to dáno kvapícím časem i posledními přežívajícími očitými svědky. Což umožňuje relativizaci této šílenosti, odsouvání samotného faktu existence koncentráků do kategorie „side effect“, tedy čehosi, o čem není salonfahig mluvit, protože kdo ví, jak to vlastně bylo. Jako by se vytrácela slavná věta Alberta Camuse, že „kdo by na tomto světě odpověděl na strašlivou zatvrzelost zločinu, neodpoví-li na ni zatvrzelost svědectví?“
Žijeme ve zvláštních časech. Zdá se, že zatvrzelost svědectví slábne pod přívalem událostí jakéhosi „nového holocaustu“, představy, zhmotněné do hesel o Palestině od řeky k moři, do projevů některých arabských představitelů o nutnosti likvidace „sionistické entity“ či do pomatených studentů, okupujících campusy amerických i evropských univerzit, které nejsou nijak korigovány, ale naopak živeny propagandou, sycenou různými organizacemi, jak o nich velmi dobře píše Noemi Tishby ve své knize „Izrael, země, které nikdo nerozumí“.
V časech, v kterých žijeme, je z tohoto pohledu existence dýmajících osvětimských pecí stále více a více aktuální.

Vložil: Tomáš Vodvářka