Silvestr a proč ho nemám vůbec, ale vůbec rád. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Pixabay

Popisek: Silvestr - ilustrační foto

Přiznám se, že Silvestr nemám vůbec rád, ba co dím, leze mi neskutečně na nervy. A to z mnoha důvodů. Další den si totiž musím při psaní letopočtu dávat pozor a změnit poslední číslici (před mnoha lety to byly dokonce všechny čtyři). Což ale není to podstatné.

Četní občané mají pocit, že pokud nezpůsobí kdekoli akustický třesk, byl by odchod z minulého roku jaksi chudý, či přesněji hluchý. I když už utržené prsty či popálené obličeje nejsou hlavním tahákem novoročních zpráv, zůstává vlezlost této činnosti všudypřítomná a lze jí uniknout pouze odjezdem na opuštěnou pastoušku kamsi vysoko do hor, kam chlastem zmožený turista nedojde i při největší zvůli.

Ty, co bydlí blízko hlavních tepen či náměstí, čeká zhruba dvou až tříhodinová kanonáda ze všech možných zákoutí. Uniknout není kam, nepomáhájí ani špunty do uší a slamník na dveřích a oknech. Dokonce jsem zažil podobnou, i když ne tak intenzivní zvukomalbu i na Štědrý den.

Pokud by člověk nechtěl zůstat trpět doma a chtěl by třeba odejít z domu, jistojistě narazí na skupiny rozjařených spoluobčanů, kteří dokreslují onu rychlopalbu rovněž akustickým doprovodem, neboť zpěv vypadá zcela jinak. Po dopití láhve mají pocit, že její hod proti zdi je docela dobrý nápad.

Vůbec nebudu mluvit o psech a kočkách, kteří většinově z tohoto reje šílí a tu a tam se zaběhnou.

Pamatuji si rovněž, jak málo populární byla lékařská služba na pohotovosti poslední den v roce. Většinou se tahaly sirky a ten chudák s ulomenou hlavičkou potemněl. Ono ošetřovat ožralce, kteří se dostaví zpravidla s doprovodem kumpánů, jež lékaři buď radí, co má hned udělat, případně upadnou do hněvivého rozpoložení, že ten mamlas v bílém postupuje příliš pomalu, není opravdu to, po čem by kterýkoliv lékař či sestra toužili. I sekvence vulgárních výrazů bývá v tento den kvantitativně silně nadprůměrná.

A tak léta činím to, co považuji v tento den za zvyklé. Nevyhledávám společnost, právě naopak. Sednu si ke krbu, odměním se malou dávkou výtečné single maltky a čtu si knihu, kterou mi nadělil vnímavý Ježíšek. A okolo desáté večer to zalomím. Pokud je mi nebe milostivo, nevzbudí mne malá vesnická kanonáda a já se probudím do Nového roku s dobrým pocitem, že jsem to zase jednou přežil v klidu a míru.

Všem svým čtenářům přeji, aby byli v novém roce spokojení s tím, co dělají, aby měli radost ze svých blízkých i vzdálených blízkých a aby byli dobré mysli.

Vložil: Tomáš Vodvářka