Před 35 lety jsme se stali normální zemí. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Wikimedia Commons, Harold, CC-BY-SA-3.0

Popisek: Památník železné opony Bučina v šumavské Kvildě

V ten den se začaly rozkazem ministra vnitra odstraňovat tzv. ženijní zátarasy, které nás oddělovaly od normálního světa.

Občas při toulkách v pohraničí nacházím v hospodách nad výčepem tabule, které občanům ČSSR zakazovaly vstup do tzv. hraničního pásma, kam bylo dovoleno vcházet jen s povolením. Jsou otlučené, poznamenané zubem času, ale nic neztratily na své výhružnosti a faktické stupiditě. Občan státu nemůže ve své zemi jít, kam chce.

Už daleko před oním hraničním pásmem, tedy ještě ve „volném území“, byli občané, kteří zde nebydleli, objektem zájmu jak Veřejné bezpečnosti, tak i tzv. pohraničníků v civilním oděvu, kteří opakovaně kontrolovali občanské průkazy a po skončení lustrace tak nějak doporučovali otočit směr chůze a vypadnout. Autor toto zažil nesčetněkrát na svých osamocených toulkách v Pošumaví, kdy se nakonec otráveně vydal nazpět. Pamatuji rovněž kousek krásného úseku řeky Dyje, kde byl splavný asi desetikilometrový úsek, končící opět plotem a výstražnou tabulí.

Ženijní zátarasy (oficiálně zřizované jako překážka vstupu amerických či jiných agentů a ve skutečnosti obdoba drátů v koncentračních táborech, kde jen přiblížení k nim znamenalo smrt) byly instalovány v roce 1951 rozkazem Ministerstva vnitra. Hlavní strůjce Ludvík Hlavačka je postupně vylepšoval o zdvojení, instalaci vysokého napětí či kladení minových polí. Zdroje uvádějí, že na nich zahynulo mnoho stovek lidí, kteří se snažili dostat ze socialistického ráje do kapitalistického pekla. Pan Luděk Navara o těchto příbězích, úspěšných i neúspěšných, sepsal několik knih o tzv. Příbězích železné opony.

Umírali nejen odvážlivci či zoufalci z řad obyvatel, ale dokonce i ti, kteří je měli střežit. Odhady mrtvých mladých lidí, odvelených k „ochraně hranic“, jsou okolo 600.

Všichni tito mrtví jedinci dokumentovali jednu ze zrůdností režimu, který se navenek tvářil jako „lidská avantgarda“ a nejpokrokovější státní zřízení, aby byl fakticky jen jednou z variant státu, omezující své občany, a v okamžiku jakékokoli nesouhlasu je nemilosrdně likvidoval.

Média uvádějí, že více než třetina letitějších spoluobčanů považuje tento popsaný režim za lepší současného. Jistě lze vzít v úvahu často zmiňovaný faktor nostalgie po časem odvátém mládí a laskavými vzpomínkami. Ti mladší, kteří se jednoduše vydají mimo Českou republiku za studiem, na zkušenou či na dovolenou, si tyto časy vůbec neumějí představit. Přesto šlo o jeden z nejhorších atributů režimu, který sice podepsal tzv. Helsinskou deklaraci lidských práv, kde se zaručovala svoboda člověka v jeho vyznání i pohybu (a tedy možnost opustit vlast a zase se do ní vrátit), ve skutečnosti měl z ní jen legraci a všechny podepsané závazky ignoroval.

Měli bychom si toto datum pamatovat. Už jen proto, že i u nás existují jedinci, kteří touží po návratu starých časů, kdy budou rádi a důsledně určovat ostatním, kam mohou, či spíš nemohou jít, když se jim něco doma nelíbí.

Vložil: Tomáš Vodvářka