Víte, co byl čtvrtek za den? Nevíte? Dobře. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Wikimedia, CC BY, CC BY-SA, GFDL

Popisek: Vladimír Iljič Lenin při projevu 1. května 1919 na Rudém náměstí v Moskvě

Protože před více než 35 lety byste za tuto odpověď mohli mít kádrový problém, případně žádanku na urgentní psychiatrické vyšetření. Dne 7. listopadu 2024 totiž uplynulo 107 let od legendárního výstřelu z Aurory. Nikdy nebylo efektivnější rány, protože tato zasáhla stovky milionů lidí.

Netřeba opakovat dějiny tzv. velké revoluce, neboť ti starší s ní byli každoročně seznamováni na všech stupních škol, rovněž tak i pracovní kolektivy, které k tomuto datu vypisovaly závazky, jak budou ještě lépe a poctivěji pracovat. Malé děti tento den se svými rodiči pochodovaly za soumraku s rozsvícenými lampiony po hlavních třídách našich měst a návsích malých osad. Autor článku byl za svých studií dokonce svědkem výroby nástěnky k tomuto tématu v nemocnici, kde byly hospitalizovány mentálně postižené děti.

Jsem ještě z té skupiny občanů, kteří byli v školní dějepravě informováni, že přechod od proklínaného carismu k nejpokrokovějšímu systému lidských dějin byl řízen geniálním vůdcem s asiatskými rysy, které byly na rozdíl od fotografií posléze nastylizovány do evropského vzhledu.

Faktem zůstává, že stačilo jen málo, trocha pozornosti a rozhodnosti tehdejší společnosti, a svět mohl vypadat zcela jinak. Abdikace slabého cara Mikuláše II., který byl pod vlivem své hysterické ženy a strachu o následníka, trpícího hemofilií, byla celkem logickým krokem. Car nepochopil, že svět se vydal již pár let předtím jinam. Rusko mělo stejně jako řada dalších evropských zemí našlápnuto k demokracii, jeho ekonomika vzdor tvrzení bolševických historiků na tom zase tak špatně nebyla. V zázemí rozhodně nebyl hlad, život mimo frontu šel svým normálním tempem. Válečný průmysl běžel na plné obrátky a rok 1917 nevypadal pro Rusko a spojence na Západě špatně.

Německo, které tušilo hrozící prohru, sáhlo ke hře, která, jak se ukázalo později, měla katastrofální účinky. Malá skupina bolševiků, vybavená 50 milony říšských marek (na tehdejší poměry asi 18,5 tuny zlata), projela nepřátelským územím v zapečetěném vagónu do Ruska, kde měla rozložit fungující společnost, a snížit tak bojeschopnost ruské armády. Tento fakt byl v dobách socialistického školství cudně zatajován.

Méně se ví, že stejný pokus provedlo Německo i ve Francii a Británii. Zatímco Francie svého „Lenina“ jménem Joseph Caillaux uvěznila, Britové tohoto zrádce jménem sir Roger Casement pro jistotu raději oběsili. Němcům se tak za ty peníze zúročil jen Vladimír Iljič.

To, že bolševici jsou v žoldu Německa, se profláklo v Rusku v létě 1917 a jen díky liknavosti tehdejšího systému, který byl víceméně nefunkční, přežili bez úhony. Lenin měl navíc výše uvedené peníze, kterými dokázal uplácet patřičné jedince, jemu sloužící, a tisknout v obrovských nákladech noviny, jež slibovaly všechno možné.

Líbivá hesla o vládě lidu, o rozdělení půdy atd. na zbídačelé obyvatelstvo zpočátku zabírala, takže se dařilo utajovat masové popravy odpůrců režimu. Leninovi nedělaly žádné vrásky ani výčitky svědomí zběsilé popravy, které staří bolševici zpočátku považovali za nepřípustné.

„Copak lze dělat revoluci bez poprav?“ bylo jeho krédo. Jeho mozek, v té době již nepochybně zasažený syfilidou, už nebyl schopen uvažovat v lidských dimenzích. Kulka do hlavy jako odpověď na jiný názor se stala jakousi bolševickou tradicí, kterou posléze dokonale rozvinul Gruzínec Džugašvili. Tomuto pánovi se podařilo vyšperkovat tento společensky úchylný směr k dokonalosti, neboť jeho revoluční souputníci, vedení na smrt, jej těsně před výstřelem do týla ještě chválili.

Je doloženou skutečností, že drtivá většina „mužů Velkého října“ byla v následných letech odpravena ČEKou, vedenou F. E. Dzeržinským. Nástupce Lenina Josif Džugašvili neponechal nic náhodě. Hladomor na Ukrajině, tehdejší obilnici Ruska, kterému padlo za oběť podle nejstřízlivějších odhadů asi pět milionů lidí, a doložený kanibalismus byly vystřídány vyvražďováním Tatarů, Poláků, Židů, duchovních, respektive všech, které Gruzínec považoval v danou chvíli za kohosi, komu nelze věřit. Do své smrti v roce 1953 stačil usmrtit prakticky všechny své staré spolubojovníky (což bylo snad jedinou historickou spravedlností), před válkou zase nechal vystřílet velitelský sbor, což mělo za následek naprosto tragický začátek napadení SSSR Němci, kdy nebyl nikdo, kdo by byl schopen aspoň bazální strategie.

Rusko před více než sto lety promarnilo jedinečnou příležitost stát se civilizovanou zemí demokratického typu. To dokladuje zbožštění současného vládce, který se chová úplně stejně, jako jeho předchůdci z dynastie Romanovců a následně bolševiků. Zabíjení odpůrců režimu (místo kulky do hlavy nyní moderněji pády z oken či otravy čímkoliv), expanzivní politika vně státu, sloužící k ospravedlnění ekonomických potíží, a posílení vědomí jakési „nadřazenosti“ Ruska nad zbytkem světa.

Ona legendární šlupka z kanónu Aurory by neměla být zapomenuta a její ozvěna by měla rezonovat nejen v dějepravných spisech, ale v uších všech, kteří stále věří v ideu beztřídní a absolutně spravedlivé společnosti.

Karl Popper kdysi pravil, že kdo chce na Zemi stvořit ráj, stvoří peklo. Dějiny Ruska za posledních 107 let mu dávají plně za pravdu.

Vložil: Tomáš Vodvářka