Intelektuálové proti Israeli. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Hans Štembera

Popisek: Vlajka státu Izrael

Médii se mihla zpráva o bojkotu israelských kulturních institucí více než tisícovkou světových spisovatelů. Mezi nimi i dva držitelé Nobelovy ceny za literaturu.

„Podle listu The Guardian se signatáři zavázali, že nebudou spolupracovat s izraelskými vydavateli, festivaly, literárními agenturami nebo časopisy a novinami, které se „podílejí na porušování práv Palestinců“, uplatňují „diskriminační politiky a postupy“ či „zastírají a ospravedlňují okupaci, apartheid a genocidu ze strany Izraele“.

Bojkotovat hodlají také instituce, jež veřejně neuznaly „nepopiratelná práva palestinského lidu zakotvená v mezinárodním právu,“ pokračuje dopis.“

„My, spisovatelé, vydavatelé, pracovníci literárních festivalů a další knižní pracovníci zveřejňujeme tento dopis v době, kdy čelíme nejhlubší morální, politické a kulturní krizi 21. století,“ píšou v úvodu dopisu. Dále uvádějí, že podle nich Izrael zabil „nejméně 43 362 Palestinců v Gaze od minulého října“, a to po „75 letech vysídlování, etnických čistek a apartheidu“.

Mylně jsem se domníval, že právě intelektuálové, spisovatelé a publicisté na rozdíl od politiků vidí problémy současného světa v poněkud širším měřítku a ve všech jeho souvislostech. Nazvat situaci v pásmu Gaza „nejhlubší morální, politickou a kulturní krizí“ a současně otrocky převzít počet zabitých od arabských zdrojů v pásmu pro výše uvedené nesvědčí.

K onomu rozhledu patří i chápání posloupnosti. Pokud by nebylo 7.10.2023, kdy hordy humanoidů zběsile řádily v kibucech na jihu Israele, byla by situace zcela odlišná. Pokud by v pásmu Gaza nevládla skupina teroristů, která místo péče o vlastní spoluobčany používá miliardy dolarů a eur na nákup raket, budování odpališť a podzemních tunelů, z nichž tu tam vyběhli na území státu Israel s účelem rychle pozabíjet vše živé, byla by situace zcela odlišná. Pokud by stát Israel nečelil v posledních 20 letech prakticky dennímu ostřelování vlasti z pásma Gaza, byla by situace zcela odlišná.

Pokud virtuálně přistoupíme na jejich vidění světa, očekávám v brzké době sice zpožděné, avšak o to razantnější odsouzení státu Čína, který zcela zlikvidoval kulturní dědictví Tibetu, který drží v koncentračních táborech miliony Ujgurů a který používá tělesné orgány odpůrců režimu k prodeji movitým zákazníkům. Určitě by byl prostor i na stejný bojkot leckde ve světě, kde místo rozvoje kultury, hudby a všeobecného vzdělání obyvatel zní spíše jen kulometná palba a nářky pozůstalých. Že by se třeba v podobném duchu vyjádřili i k současnému dění na Ukrajině? Třeba se taky dočkáme.

Absurdní postoj spisovatelů je umocněn faktem, o kterém musí vědět, a přesto jej ignorují. Začasté jsou to právě umělci, kteří jsou schopni a ochotni ve svých projevech kritizovat vlastní stát, jeho postoje k menšinám atd. Jejich bojkot, blokáda vydávání děl v zahraničí, zamezení jejich účasti na literárních festivalech je tím nejryzejším projevem apartheidu, o kterém tak plamenně mluví ve svém prohlášení. Zřejmě neznají pojem „kolektivní viny“, případně pokud ano, je to o mnoho horší, než se na první pohled zdá.

Pokud bychom v absurdním divadle pokračovali, ve světě bude „nevydáván“ Dostojevskij, Gogol a Puškin, „nebude hrán“ Tarkovskij, žádné těleso na světě nezařadí do svého repertoáru Šostakoviče nebo Čajkovského.

Ve světových dějinách nic nového. V 30. letech minulého století zhruba 1000 intelektuálů podepsalo dokument, v němž považuje židovskou rasu za méněcennou, de facto nehodnou života. Byli to vědci, umělci, filosofové, u nichž bylo rovněž možné předpokládat jistý větší rozhled než jenom převzetí informací z Volkische Beobachter.

Jsem si jist, že se časem na jejich proklamaci zapomene, případně se někteří budou snažit svůj podpis odvolat. Ale toto jejich selhání z nich nikdo už nesejme, stejně jako tomu bylo u oné tisícovky intelektuálů před 100 lety v Německu.

Vložil: Tomáš Vodvářka