Laskavé české soudy. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Hans Štembera

Popisek: Justice - ilustrační foto

Kauza Metrostav už asi nikomu v kolotu dalších moc neřekne. Připomenu, že se v ní omočil i bývalý hejtman David Rath, což jsou už v rytmu událostí prakticky třetihory. A teprve teď se dostala k soudu.

V kauze hrají základní roli dva souzení. Soudce Zdeněk Sovák a jeho kamarád Milan Bíba, který byl spojkou mezi ním a Metrostavem. Za přátelskou výpomoc v úlevě od trestu Metrostavu (a tedy návrat ke státním zakázkám – cecíku plnotučného mléka) měl požadovat maličkost, slabých 150 milionů. To, že pan Bíba je recidivista, a tedy člověk poněkud méně morálně vyspělý, nebylo zřetelně na závadu.

Tolik podstata soudního procesu.

Jak však plyne z médií, jak soudce Sovák, tak i pan Bíba jsou procesem natolik rozrušeni, že je líčení vždy odročeno, a to za dramatických okolností náhlého zhoršení zdravotního stavu obou jmenovaných, kteří tu kolabují, tu jim stoupne krevní tlak, a tak soudce nedočte ani obžalobu a líčení se zruší.

Ubohý David Rath. Celý svůj proces absolvoval v dobrém zdravotním stavu (vyjma pádu na kole a žofrejovského přikulhání před soudní stolec). Pokud by si jako internista nasadil jistou medikaci, mohl klidně uprostřed líčení zkolabovat, mít hypertenzní krizi apod. a dodnes vesele běhat po světě s tím, že jakákoliv soudní obsílka by v něm vyvolala tu panickou ataku, tu záchvat tachykardie (zvýšenou srdeční akci) či cokoliv jiného. Pád ze schodů před soudní budovou by za asistence kamer působil obzvlášť dojímavě a jsem si jist petičním archem občanů, kteří by zlolajnému soudci vyčetli jeho naprostou bezcitnost, s níž chce trestat chudáka před smrtí.

Pamatujeme případ soudkyně Veselé z Uherského Hradiště, která pro informaci o tragickém zdravotním stavu sadistického bachaře Aloise Grebeníčka (který se nejspíš léčil rytím zahrádky) jej nebyla po sedm let schopna předvést před senát. Grebeníček se odebral sám bez lidské pomoci do pekla, které on sám přičinlivě uchystával svým vězňům již zde na Zemi.

Případ Romana Janouška, který nebyl schopen dokončit svůj trestuhodně krátký trest odnětí svobody za to, že v opilosti porazil svým Porsche Cayenne nebohou Vietnamku, které se nelíbilo, že tento šéf planety jí naboural její vůz, ještě v paměti je. Skupina osmi znalců z tzv. znaleckého ústavu v Olomouci jej uznala těžce nemocným, neschopným výkonu trestu, takže pan Janoušek mohl v klidu odjet do Alp, kde se léčil na tamních sjezdovkách.

Připomněl bych opačný případ, který však není z naší země. Esesák Anton Maloth byl v pokročilém metastatickém procesu přivezen před soudce, který mu řekl, že byl sice esesácký zmetek, patřící za mříže, ale z faktických důvodů pokročilosti jeho rakoviny nechá trest na Vyšší instanci po jeho blízké smrti.

Co s tím? Výše uvedený případ tzv. olomouckého znaleckého ústavu znevěrohodňuje znalecké posudky, jež mohou být podmíněny něčím zcela jiným, než ctí znalců a jejich odbornou erudicí.

Možná by stačilo, aby zmínění jedinci byli několik dní před procesem hospitalizováni s monitorací jejich zdravotního stavu, a to nejlépe v ústavu, který vylučuje možnost jiného výsledku, než toho reálného. Pokud by obviněný odmítl, byla by to přitěžující okolnost a on by byl předveden před soud v doprovodu lékaře. Ten by průběžně monitoroval zdravotní stav obviněného a mohl ihned zasáhnout. Náklady na tento postup by byly jistě nižší, než opakované zasedání trestního senátu, odklady a nejspíš zřejmě nakonec i odložení věci pro smrt stářím obviněných.

Naše soudy jsou laskavé. Ubohé zloděje, podvodníky, korupčníky a gaunery chápavě omlouvají pro jejich nemohoucnost.

Pro nás, doposud netrestané, je to vhodný návod, jak se chovat, až to na nás praskne.

Vložil: Tomáš Vodvářka