Ještě jednou k tragédii na Filozofické fakultě. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Hans Štembera

Popisek: Svíčky, květiny, vzkazy a další předměty na schodech a v okolí budovy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy na pražském náměstí Jana Palacha po řádění šíleného střelce

Tento blog je jistou reflexí na událost, která šokovala naši společnost tři dny před vánočními svátky roku 2023.

Předně je třeba říci zcela zásadní větu, že viníkem je onen magor, který z nenávisti k lidem zavraždil 14 lidí a 25 dalších zranil. Obětí je samozřejmě mnohem více, protože mrtví a zranění mají své rodiny, známé a přátele, počty půjdou jistě do stovek. Všem se během několika minut obrátil život vzhůru nohama a čas bude rány hojit jen velmi pomalu, pokud vůbec.

Jsme svobodná společnost, kde s výjimkou jedinců ve výkonu trestu či vazby není nikdo omezován v pohybu, v názorech, v tom, co dělá ve svém volném čase. Můžeme vycestovat ze země a zase se do ní vrátit, můžeme sledovat v médiích cokoli, co nás zajímá a baví, a nikdo nás za to nepronásleduje. (Případným šťouralům připomínám, že existují výjimky vyjmenované zákonem, ale jde skutečně jen o patologický okraj, asi každý ví, o čem píšu.)

Je logické, že zejména nejbližší příbuzní hledají odpovědi na otázky, proč se to stalo a zdali tomu nešlo nějak zabránit. Střelba na fakultě není v tomto směru nijak výjimečná, děje se to u každého násilného trestného činu a jejich přístup k věci je lidsky pochopitelný. Na straně druhé jsme společnost, která neuznává lynč, rychlé soudy apod., kde začasté dochází k omylům, jež jsou nevratné. A v této společnosti je důležité, aby byly tyto trestné činy vyšetřeny a uzavřeny bez smítka pochybností. V opačném případě může nedůvěra v tuto instituci znamenat společenskou anarchii s hrozivými důsledky.

Když jsem dvacet let vykonával praxi soudního znalce, měl jsem to celkem snadné. Od soudu jsem obdržel tlustý spis, kde byly policejní protokoly, přesný popis události, lékařské (a třeba ve smutných případech i pitevní) zprávy a mnoho dalších listin. Většinou jsem přes víkend seděl v klidu u stolu s kafem a cigárem a pročítal pozorně jeden papír za druhým. Před očima se mi nakonec objevil úplný obraz celého případu, který šel poté celkem jednoduše dát na papír a vyslovit závěr. Tomuto přístupu se říká ex post. Tedy se znalostí výsledku sledu událostí, kde se jasně ukazuje, kde se stala chyba, kdo špatně cosi vyhodnotil, kdo něco neudělal, i když udělat měl.

Vždy jsem však velmi důsledně sledoval i linii ex ante, tedy okamžik, kdy se ona činnost děla logicky bez znalosti následků, jež se vynořily později, často ovlivněné něčím, s čím onen viník nemohl počítat a co přišlo zcela nečekaně. Tento směr byl důležitý pro soudce, který pak musel zohlednit postavení souzeného v každém okamžiku celého děje. Nešlo o nějaké vyvinění, ale o objektivní pohled na celou událost, kde bylo snadné sklouznout k rychlému závěru.

Jsme nyní svědky kritiky Policie ČR, lékařů, politiků, kteří se na celé věci dle tvrzení mnoha negativně podíleli. Podle toho, co jsem měl možnost zaslechnout, byla Policie ČR velmi blízko zadržení pachatele v budově Filozofické fakulty, minuli se s ním snad o minutu. Je nutné poznamenat, že v tomto okamžiku nikdo nevěděl o jeho záměru střílet studenty v budově a před ní. Vědělo se, že je to otcovrah a vrah miminka a otce v Klánovicích. V dějinách naší země se nic podobného nestalo (s výjimkou dávného případu Olgy Hepnarové), nemáme historickou zkušenost. Představa policejních manévrů s vyklizováním půlky Prahy je nejspíš mimo realitu i pro toho největšího konspirátora. Policie ČR šla tam, kde mohl být s největší pravděpodobností. Obviňovat ji, že měla jít tam, kde skutečně byl, je z pohledu ex post nesmyslné. Připomínám pohled ex ante, výše uvedený. V tuto chvíli nikdo netušil, co strašlivého spáchá.

Lékařka, která mu schválila zbrojní průkaz, bude čelit řízení komise České lékařské komory. Pakliže předchozí psychiatrické vyšetření toho magora neukázalo na jeho duševní nemoc, neměla de facto jinou možnost, než dát své razítko na povolení nosit zbraň. Pro případné protestující chci nabídnout variantu, jak by se cítili oni sami, pokud by jim lékař třeba jen na základě svého rozmaru nepodepsal řidičák s tím, že se mu žadatel jeví jako agresivní s možností autonehody, dané jeho stylem jízdy. U povolení nosit zbraň je to totéž. Posílat každého žadatele k podrobné psychiatrické analýze by znamenalo čekat na papír několik let, nehledě k tomu, že skuteční psychopati umí oblafnout i zkušeného specialistu.

Slyšeli jsme i obvinění politiků, což z úst některých opozičních poslanců bylo obzvlášť povedené. Nechci zabíhat do detailů, ale využívat tuto tragédii k získání politických bodů je lidsky odporné, nehledě na to, že někteří kritici s máslem na hlavě by měli raději mlčet.

Závěrem je nutno říci, že pokud chceme zůstat svobodnou společností, musíme akceptovat i možnost, že se staneme obětí šílence. Žádná policie v demokratické zemi není schopna pokrýt celou plochu kamerami, hlídkami, ostřelovači na střechách, nějakými čidly v kabinách WC apod. To nejsou slova rezignace, ale jde o daň za to, že můžeme žít snesitelný život ve svobodě, ať už konáme cokoli. V opačném případě se staneme jen loutkami ve hře, kde za nás budou rozhodovat jiní.

Je otázkou, jestli by to byl ještě normální život.

Vložil: Tomáš Vodvářka