Fico žije, promluvil a neodpustil. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Se svolením Roberta Fica

Popisek: Slovenský premiér Robert Fico po atentátu poprvé promluvil k veřejnosti ve videu, zveřejněném na svém Facebooku

Přiznávám, že je to reakce na blog Lukáše Burgeta z blogu iDnes. Víceméně z jeho popudu jsem si vyslechl celý zhruba třináct minut trvající první projev pana Fica po atentátu.

Díky své profesní zkušenosti vím, že lidé, kteří tak nějak přežili svou smrt, se po uzdravení změní. V drtivé většině k lepšímu, protože jim dojde, že získali ve svém životě jakýsi overtime, dobu navíc, kdy mohou změnit to, co v dosavadním dělali špatně, či mírněji řečeno nedělali dobře. V jejich mysli je na prvním místě vděk (Ha Šem, přírodě, náhodě – každý ať si vybere, je to jedno), že nezemřeli, když to ještě nebylo nutné. Že dostali příležitost, kterou každý nemá. Marek Orko Vácha říká, že každý z nás maluje svůj obraz života, aby jej v posledních chvílích svého pobytu zde na Zemi dokončil. U podobných případů, jako je ten pana Fica, tomu tak nemusí být a zůstane kus bílého plátna.

Těch s pozitivním náhledem po zkušenosti blízkosti smrti je drtivá většina. Koneckonců jsou o tom i traktáty, kdy se lidé vraceli prakticky z druhého břehu se zkušeností setkání s Bytostí, z níž sálalo dobro. Raymond Moody kdysi napsal knihu Život po životě, která má dle mého nadčasovou platnost, potvrzovanou dalšími a dalšími jedinci.

Pak jsou ovšem ti, kteří se jaksi zatvrdí. Kteří dojdou k poznání, že celý svět se proti nim spikl a oni tento svůj overtime využijí k vyřízení si účtu s těmi, kteří se na jejich osudu podíleli. I v nedávné historii naší země existuje doposud jedinec, který rovněž prošel zkušeností blízkosti konce, a nic pozitivního z toho nevzešlo, spíše naopak.

Chci zdůraznit, že absolutně nesouhlasím s jakýmkoliv násilím, ať je to ruka, hůl či v případě pana Fica střely do břicha. Jsem rád, že to přežil, a z celého srdce mu přeji uzdravení a bez jakéhokoliv náznaku ironie.

Pokud si pustíte zmíněný projev, nevyhnete se úvahám, nakolik je míněn upřímně a lidsky se zkušeností blízkosti smrti a nakolik jde o razantní politické prohlášení. Prakticky v první větě má pan Fico jasno, že nešlo o čin pomateného magora, ale o spiknutí opozice. Aniž by řekl jediný důkaz, ví to a přednesl to občanům Slovenska. Pokračuje tedy v trendu svých kolegů z vlády, kteří měli jasno už ve chvíli, kdy ještě nedozněly ozvěny výstřelů na náměstí v Handlové. Přisuzuje jeho čin vyvolané společenské nenávisti, aniž by se slůvkem zmínil, že i on k tomu tak trochu přispěl, když jeho souputník Ľuboš Blaha za jeho úsměvné přítomnosti vulgárně urážel hlavu státu. Kdy každého, kdo má jen trochu jiný názor, považuje ihned za nepřítele.

Podstatnou částí jeho projevu je výčet všech nepřátel. Takže – za tři týdny po blízkosti vlastního konce ví, že Slovensku škodí opozice, NATO, EU, Soros atd. Všichni jsou proti němu, všichni jsou pomýleni a jen on stojí na správné straně pravdy. Místo smířlivého postoje, nabídnutí podané ruky těm, kteří jsou stejně jako on občany země, kterou milují, vyjmenovává soupis těch, s nimiž po uzdravení povede boj. A že to bude boj lítý, netřeba mít pochyb. Stal se již nyní mučedníkem, za nímž půjdou všichni, kterým se v životě nedaří a kteří k svému životu potřebují nepřítele, jenž za všechno může. A jejich guru je již vyjmenoval. Opozici na Slovensku čekají zlé časy, o tom netřeba mít pochyb.

Protože trumfovým esem je oněch pět kulí v břiše pana premiéra Fica.

Vložil: Tomáš Vodvářka