Opáčko dějin Předního východu s přihlédnutím k zemi izraelské. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Izraelský protiraketový systém likviduje rakety, vystřelené z Pásma Gazy

Území dnešního Izraele bylo osídleno Hebrejci před více než třemi tisíci lety. Je to doloženo jak archeologickým výzkumem, tak i v Bibli, a dokonce i v Koránu.

V této zemi nikdy, opakuji nikdy, neexistovalo cosi, co by bylo možné nazvat palestinským státem. Palestina je zeměpisný pojem, spíše provincie, jež byla takto pojmenována Římany po porážce židovského povstání a zániku Druhého chrámu v roce 135 po Kristu. Palestinci tedy nejsou potomky biblických Filištínů či Kanaánců, jak se dnes s oblibou tvrdí.

I poté, co Římané vyhnali Židy do exilu, část z nich tam zůstala, a ti v diaspoře udržovali silné kulturní i praktické spojení s Jeruzalémem s nadějí, že se dočkají práva na sebeurčení.

Moderní sionistické hnutí (založené koncem 19. století Theodorem Herzlem) bylo reakcí na antisemitismus, útlak, diskriminaci a pronásledování Židů nejen v Evropě. Sionismus byl spojením kulturního a národního židovství a liberálních hodnot. Bližší o sionismu v minulém článku. Už samotný zakladatel netrval na tom, že stát, v němž by židovský národ nalezl své sebeurčení a samosprávu, musel být výlučně židovský. Židovští pionýři přicházeli z celého světa, legálně vykupovali půdu od nepřítomných vlastníků, Turků, křesťanů, Arabů a začali ji kultivovat (některé písemné doklady popisují tuto zemi jako neuvěřitelně zbídačenou, plnou močálů s komáry, přenášejícími malárii, nehostinnou atd.). Není třeba velké fantazie k představě, jak rádi se někteří vlastníci tohoto břímě zbavovali.

Dne 29. 11. 1947 přiznala OSN Židům právo na jejich samostatný stát (jde o rezoluci č. 181). Součástí této rezoluce bylo přidělení nezávislého státu Arabům (kteří se ani náhodou nenazývali Palestinci). Židé rezoluci přijali, Arabové nikoliv.

Dne 15. 5. 1948 (den pro vyhlášení samostatného státu Izrael) napadla arabská koalice sousedních států Izrael s jediným cílem – úplně jej zlikvidovat. Izrael se ubránil, vyhrál a získal další území. Arabové podepsali příměří (nikoliv mírovou dohodu). Během této války arabské země vyzvaly arabské obyvatelstvo, aby odešlo. Poslechlo asi 700 000, zhruba 150 000 zůstalo. Uprchlíci nebyli okolními zeměmi integrováni, neměli de facto žádná práva a byli internováni do uprchlických táborů. Arabové, kteří zůstali, mají dodnes plná občanská práva jako Židé a další občané státu.

Arabské země, což se příliš nezdůrazňuje, vyhnaly ze svých zemí zhruba 800 000 Židů, z nichž mnozí přišli do nově vznikajícího státu Izrael.

V květnu 1967, v době tzv. šestidenní války (opětovně plán arabské koalice zničit stát Izrael), Izrael opět zvítězil a zabral dobytá území (Golanské výšiny Sýrii, Západní břeh Jordánsku a Sinajský poloostrov a Gazu Egyptu). V listopadu téhož roku přijal Izrael rezoluci OSN č 242, která zavedla doktrínu „území za mír“, čímž signalizoval, že vrátí dobyté území výměnou za uznání své existence a trvalý mír. Egypt na to přistoupil.

V této době měl Izrael v nejužším místě své země vzdálenost asi 13 až 18 kilometrů od moře k hranicím nepřátelského státu, a proto začal budovat osady na Západním břehu. Izrael udržoval na tomto území vojenskou kontrolu a čekal na podpis mírové smlouvy, což se děje dodnes. Je naprosto logické, že Arabové na tomto území nejsou z dané situace nadšeni, nicméně na tahu jsou Arabové.

Dne 6. 10. 1973 se odehrála tzv Jom kipurská válka (v čele s Egyptem a Sýrií a dalšími zeměmi), Izrael se ubránil jen taktak. Dne 26. 3. 1979 podepsaly Izrael a Egypt mírovou dohodu. Egypt uznal Izrael, ten vyklidil osady na Sinaji a vrátil poloostrov Egyptu. Anvar as-Sádát za tento podpis zaplatil o několik let později životem. S Egyptem trval chladný, ale pevný mír.

V roce 1993 začala jednání mezi Izraelem a tzv. Palestinci (toto označení Arabů v Palestině byl svým způsobem majstrštyk Jásira Arafata). Vše vyústilo podpisem dohody v Oslo 20. 8. 1993. Byla založena Palestinská autonomie, jež začala získávat svrchovanost nad částí území na Západním břehu a v Gaze jako základ pro budoucí stát. V roce 2000 odmítl Jásir Arafat podepsat konečnou mírovou dohodu a mírové rozhovory se rozpadly. Region zachvátila tzv. intifáda, což byly výbuchy v autobusech, náměstích, napadání vojáků, policistů, charedim. Mrtvých byly tisíce.

V roce 1994 podepsal Izrael mírovou smlouvu s Jordánskem, které se vzdalo nároků na Západní břeh. Mír chladný, ale trvající dodnes. (Jordánsko se podílelo nedávno na sestřelování raket, vypálených Íránem na Izrael).

V roce 2005 tehdejší premiér Šaron nechal vyklidit pásmo Gaza od všech židovských osadníků s tím, že území přejde pod svrchovanou správu Palestinské autonomie. Od té doby nežije v pásmu Gaza jediný Žid a „Palestinci“ si tam vládnou sami. V roce 2006 tam ve volbách zvítězil Hamás a zcela ovládl pásmo. V jeho stanovách je zavedeno právo šaría a cíl – vymazat Izrael z mapy. Co by se s občany státu Izrael nejspíš dělo, jsme mohli vidět v přímém přenosu v říjnu roku 2023.

Arabové, kteří mají občanství státu Izrael, mají více svobod a práv, než kterýkoliv občan okolního arabského státu. V Izraeli je možno vyznávat kterékoliv náboženství, aniž by se člověk vystavoval ostrakizaci, či spíše zabití. Občané Izraele se mohou bez problémů přiznat k sexuální odlišnosti, což by ve státech okolo znamenalo jejich jistou likvidaci.

Nyní jsme svědky další historické etapy, a tou je snaha Izraele porazit a zničit Hamás, který celou krizi posledních sedmi měsíců způsobil. Jelikož Izrael ví, že jediná jeho porážka by znamenala konec jeho existence, nemůže konat jinak, a to navzdory sílícímu mezinárodnímu tlaku, aby celé operace zanechal.

Zdroj: Wikipedia 

Vložil: Tomáš Vodvářka