Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vůle ke smyslu. Neděle Tomáše Vodvářky

28.04.2024
Vůle ke smyslu. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Pixabay

Popisek: Svět má mocný přesah, ilustrační foto

Předpokládám, že se na mě nebude slovutný psychiatr Viktor Emil Frankl hněvat za vypůjčený název jeho knihy. Psal o extrémních podmínkách v koncentráku za války. Měl jsem však možnost zažít vůli ke smyslu v současné době.

Dne 22. 4. 2024 jsem dokončil svou již tradiční dubnovou cestu do Santiaga de Compostela. Tentokrát z Lisabonu, což je zhruba 750 kilometrů, z nichž první větší polovina do města Porto je v tuto dobu liduprázdná. I přes relativní osamění se člověk setká s něčím, co jej osloví a tak trochu přišpendlí jeho ego k zemi.

Příběh 1. Zdálky šel ten člověk tak nějak divně, trochu kolébavě. S batohem na zádech, který se mu neustále vykláněl na jednu stranu. Asi to přehnal, byla moje první myšlenka při vědomí, že poslední ubytovna byla před dvaceti kilometry a k té další je to ještě asi dvanáct. Málo trénoval, což se některým stává, a pak po cestě havarují. Po pár minutách jsem jej došel. Byl to mladý muž, atletické postavy. Místo jednoho lýtka měl takový ten drát a na jeho konci umělé chodidlo. Málokdy jsem měl silnější pocit vlastní trapnosti, když jsem jej zdálky zbrkle ohodnotil jako toho, co se vydává na cestu bez přípravy. Pozdravili jsme se tradičním Bom Caminho, ale nenašel jsem pro svůj stud odvahu se jej vyptávat, jak se mu jde a co se mu vlastně stalo. Člověk je tu a tam rychle hotov s názorem, a poté si připadá jako ten největší blbec pod sluncem.

Příběh 2. Ta parta v dálce byla početná, což bylo v těchto končinách v okolí města Santarém poněkud nezvyklé. Slyšel jsem na dálku jejich hlasy. Proč musí tak na sebe řvát, byla opět první myšlenka, zase trochu neadekvátní, protože každý má právo bavit se, jak uzná za vhodné. Když jsem je došel, viděl jsem, že se střídají v tahu invalidního vozíku, na němž seděla mladá dívka. Vypadalo to jako dvojspřeží, vozík byl na laně a zezadu tlačil ještě jeden „štolba“, protože cesta nebyla zrovna rovná, spíše šotolina s četnými dírami. Dal jsem se do řeči (byli to Španělé, ale naštěstí uměl jeden z nich angličtinu). Parta ze školy, Camino domluvené dávno a nemoc dívky, zvaná roztroušená skleróza mozkomíšní. Přesto dohoda platila, a tak spolužáci vyřešili její handicap zapřažením do vozíku. Celá osádka (bylo jich šest) se vesele a nahlas bavila, dívka ze sebe nejspíš sypala nějaké vtipy, protože po jejích slovech následoval výbuch smíchu. Pro mě další facka do tváře za předchozí rychlý úsudek a dopad reality, která rozhodně nebyla všední.

Příběh 3. Náves na nějaké malé vsi, sedím u zaslouženého piva, když z vrátek kamenného stavení vyjde podivná dvojice. Mladá žena, vycházející pomalu zády. Drží za ruce stařenku a dělají pomalé rotace trupů, jako by tančily pomalý obkročák. Jelikož to znám z profesního hlediska, bylo jasné, o co jde. Paní trpí pokročilou Parkinsonovou nemocí a je ve stadiu ztuhlosti, kdy jedinou možností pohybu pro ni je ono pomalé vedení v rytmických obloucích. Cesta k lavičce pod stromem na náměstí byla asi padesát metrů a trvala zhruba deset minut. Celou tu dobu mladá žena (věkově snad vnučka) na ni tiše a vlídně mluvila. Ani náznak nějaké netrpělivosti, nevůle, nechuti atd. Stará paní se nakonec dostala k lavičce a trvalo dost dlouho, než se posadila. Čas v tuto chvíli neznamenal pro obě vůbec nic. Šlo o blízkost dvou milujících se osob. I v tuhle chvíli moje ego, které je tak často netrpělivé, dostalo ránu mezi oči.

Vůle ke smyslu. Máme ji? Jsme schopni zastavit se a pohlédnout na sebe z výšky? Uvědomit si, že svět není jen ten náš slepičí dvorek, ale že má mocný přesah a při pozorném vnímání nám ukazuje, že můžeme z něj vyjít na čerstvý vzduch a nadechnout se.

Zkusil jsem tam své ego nechat. Třeba se mi to podaří.

 

Tomáš Vodvářka

Vložil: Tomáš Vodvářka