Poslední Mohykán? Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Wikimedia - volné dílo, Harold

Popisek: Památník „železné opony“ v katastru bývalé šumavské obce Bučina při jihovýchodním úpatí Černé hory. Po druhé světové válce byli její obyvatelé vysídleni a v roce 1956 byla obec zcela zničena.

Možná dojde k soudnímu řízení s devadesátiletým velitelem Pohraniční stráže, který nese odpovědnost za usmrcení několika lidí, kteří se snažili překročit státní hranici ČSSR.

Od listopadu 1989, kdy se některé věci podařilo po zhruba 40 letech správně pojmenovat, uplynulo 35 let, v podstatě téměř polovina lidského života. Tehdejší jedinci v plné životní síle okolo 50 let jsou dnes již dnes buď před jiným soudem, nebo jsou to starci nad hrobem, u nichž lze oprávněně předpokládat jisté kognitivní deficity, i když tomu nemusí být vždy.

Máme ještě v dobré paměti prokurátora Vaše, jeho pravou ruku Brožovou, ale třeba i Milouše Jakeše, který vzdor svému pokročilému věku pilně navštěvoval komunistické dýchánky u Křižíkovy fontány, kde ochotně sděloval své vidění světa. Ani jeden z vyjmenovaných nikdy neprojevil špetku lítosti za zmařené životy, kariéry mnoha tisíců lidí a de facto mnohem početnějšího rodinného okolí těch, kteří měli na způsob svého života jiný názor, než vládnoucí moc.

Na druhé straně lze věřit i tomu, že komunistický předseda vlády Lubomír Štrougal byl v závěru svého dlouhého života již dementní. Byl to on, kdo byl před premiérstvím ministrem vnitra, tedy rovněž odpovědným za ono „safari“, které se odehrávalo v hraničním pásmu a kde byli nuceni mladí muži, bez nějakých životních zkušeností, střílet své spoluobčany, případně na ně vypouštět psy, naučené člověka roztrhat.

Nyní bude vlivem času před soudem nejspíš poslední jedinec, který nese faktickou odpovědnost za vraždy (protože nic jiného to nebylo) v hraničním pásmu. Dle zprávy v médiích vinu samozřejmě odmítá, tedy nejspíš má ponětí o tom, co se dělo a z čeho je obviněn. Je to úplně stejné jako při souzení nacistických zločinců, kteří se rovněž oháněli, že vše dělali na rozkaz vyšších míst a dle tehdejších zákonů. (Pokud bychom  to vzali ad absurdum, tak jediným viníkem II. světové války byl pod tímto prismatem Adolf Hitler).

Už tím, že odmítá vinu, lze důvodně předpokládat, jakým způsobem se bude odvíjet jeho obhajoba. Neuslyšíme slůvko pokání, lítosti nad zmařenými životy, naopak bude se argumentovat ztrátou paměti (90 let věku to s sebou zhusta nese), již zmíněným  rozkazem „no pasaran“ a možná dalšími překvapivými důvody, proč se to dělo.

Celá tato šaráda je de facto smutná. Ve společnosti již dávno nerezonuje potřeba spravedlnosti v této již téměř zapomenuté etapě našich dějin. Aktéři jsou většinově po smrti, dnešní generace padesátníků éru nezažila a je pro ni zajímavá asi jako bitva u Lipan. Viníkem je stařec, který bude vizuálně vzbuzovat spíše lítost a možná i protesty humánně zaměřených spoluobčanů, kterým je souzení podobných lidí proti jejich přesvědčení. Výsledek soudu bude zajímat nejspíš jen historiky a možná pár pozůstalých. Trest, pokud padne, bude symbolický.

Je však třeba, aby soud proběhl. Nikoli pro pana Muzikáře, ten už je nezajímavý. Bude pro ostatní, kteří by třeba v budoucnu opět chtěli řídit někomu jeho život tím, že mu budou zakazovat, kam smí, či spíše nesmí jít. A rovněž by mělo zaznít ono biblické, že „nepřidáš se k většině, když páchá nepravost“.

Protože těch nových Hitlerů, Jakešů, Štrougalů a Muzikářů je stále dost a dost.

Podrobnosti o případném soudním řízení najdete ZDE.

Vložil: Tomáš Vodvářka