Den holocaustu, datum, které bychom si měli připomínat stále naléhavěji. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Holocaust

27. leden je celosvětově připomínán jako Den holocaustu. V tento den Rudá armáda dorazila k branám koncentračního tábora Osvětim, kde nalezla sedm tisíc přežívajících lidských bytostí.

Je paradoxem, že přes dokonalé zdokumentování hrůz, jež se v Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborech děly, se dnes najde řada lidí a států, které všechno zpochybňují či relativizují. Nedávno se v médiích objevila zpráva, že zhruba 20 procent mladých Američanů prakticky nic o šoa neví, či považuje fakta za přehnaná. Nejsem si jist, jak by dopadl podobný průzkum u nás, doufám, že snad příznivěji vzhledem k historické paměti.

Holocaust, šoa však nezačal až se zřizováním těchto táborů, ale daleko předtím. Už historie starého Egypta nalézá dopis faraonovi, kde zhruba 1200 let před Kristem je mu sděleno, že ta divná sekta, jež si říká Židé, byla vyhubena. Od té doby bylo židovské etnikum v různých dobách vládci buď tolerováno, nebo vyháněno, v horším případě vražděno. Pogromy s likvidací lidí a přisvojováním jejich majetku jsou součástí dějin prakticky všech států Evropy a oblasti Předního východu.

Židé byli ostrakizováni pro svou jinakost, kterou však nikomu nevnucovali, a to na rozdíl od ostatních expanzivních náboženství s islámem a křesťanstvím v čele. Jejich zvyky je ve středověku chránily před tehdejšími pohromami (jednou týdně dokonalá očista těla, kašrut  – předpis co se smí a nesmí jíst atd.). Trnem v oku byly i jejich ekonomické úspěchy.

Toto vše vyvrcholilo počátkem 30. let v Německu, kde se dostala k moci nacionálně socialistická strana v čele s Adolfem Hitlerem. Mnoho německých Židů bylo úzce spjato se svou vlastí, za níž umírali v První světové válce, mnoho z nich bylo skvělými umělci, významnými vědci, právníky apod. Představa, že se náhle stávají „nepřáteli“ své vlastní země, byla pro mnohé jistě zpočátku nepochopitelná. Těm, co měli největší předvídavost, se podařilo uniknout, ti ostatní pak skončili po letech postupného zvyšování útlaku a perzekuce v plynových komorách.

Představa, že vyhubením „podřadné rasy“ se svět stane lepším a krásnějším, byla v myslích technokratů nacistického Německa dovedena do konce s pověstnou důkladností. Konference ve Wannsee určila systém likvidace nejen Židů, ale i Romů a Sintů. Tento systém „běžel“ naprosto dokonale i v době, kdy bylo jasné, že Německo válku prohraje. Kupříkladu poslední popravy vězňů v Terezíně se děly ještě 2. 5. 1945.

Zdálo by se, že tato ostudná dějinná epocha, v níž mnoho lidí ztratilo nikoli víru v Boha, ale v člověka, se už nebude nikdy opakovat.

Není to pravda.

I dnes, v končící první čtvrtině 21. století, mají některé státy ve svém programu doktrínu vyhubení židovského etnika. Představa, že „evaporací“ malého státu, v němž žije asi 9,5 milionu obyvatel, nastane ráj, je stejně zcestná, jako sny nacistů. Židé po zhruba 5700 letech své zdokumentované existence mají svůj vlastní stát, v němž si vládnou, a nejsou tak vystaveni svévoli panovníků a vládců v diaspoře a poprvé ve svých dějinách mají sofistikovanou obranu.

Nedávná historie ukazuje, že sny těch, co o likvidaci Izraele usilují, nejsou až tak nereálné. To, co se dělo 7. října 2023, byla krutá připomínka holocaustu, provázená následným absurdním popíráním práva Iszraele na svou vlastní obranu. U jakéhokoliv jiného státu na světě by za podobné situace nikdo ani nešpitl. Izrael je však stále na tapetě OSN a dalších organizací, které už jaksi „pozapomněly“ na to, co se před osmdesáti lety dělo.

Datum 27. 1. bychom si měli připomínat stále naléhavěji. Stejně jako u zmíněných faraónů, ale i Babyloňanů, Syřanů, středověkých panovníků, nacistů a mnohých dnešních vládců velkých států je více či méně zasunutá představa o nutnosti likvidace jisté části obyvatel planety Země s mylnou představou o vzniku ráje na zemi.

„Kdo chce stvořit ráj na zemi, stvoří peklo.“ (Karl Popper)

Vložil: Tomáš Vodvářka