Jak to, že mohl mít „ten magor“ zbrojní průkaz? Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Pixabay

Popisek: Zbraň - ilustrační foto

Asi je jasné, o čem bude tento blog. Na internetu i mimo něj se řada novodobých mudrců zamýšlí nad příčinou tragédie na Filozofické fakultě UK poukazem na vlastnictví zbrojního průkazu a množství držených zbraní. Vina je na policii a lékařích.

Pokud si zjistíte podmínky získání zbrojního průkazu, je jich celkem šest. Pobyt v České republice, dospělost (myslím tu kalendářní, nikoli faktickou), trestní bezúhonnost, svéprávnost, spolehlivost a zdravotní způsobilost.

První čtyři jsou celkem jasné, jde o technikálie (svéprávnost = držení občanského průkazu). Stran spolehlivosti bude nejspíš míněna možnost uchovat zbraň na bezpečném místě. Problematická se může jevit ona zdravotní způsobilost.

Každý praktický lékař vám sdělí, že pokud za ním přijde jeho pacient (tedy nikoli fakticky nemocný, ale ten, kdo je u něj registrován) a požádá o vystavení zdravotní způsobilosti k nošení zbraně, jde o formální záležitost. Samozřejmě je nutné prověřit jeho zrak a sluch, což může (ale taky nemusí) provést sám v rámci periodické zdravotní prohlídky, případně jej poslat k specialistovi. Žádné povinné psychiatrické či psychologické vyšetření není předepsáno. Asi nikoho nepřekvapí, že pokud žadatel v ordinaci nekvoká, případně nesdělí lékaři, že poté, co dostane svůj vytoužený kvér, půjde ho vyzkoušet třeba na nádraží, bude jeho žádost vyřízena kladně.

Současný systém dokonce neumožňuje praktickému lékaři zjistit, že se jeho pacient-žadatel současně léčí v ordinaci psychiatra, případně navštěvuje psychologickou poradnu. Pokud ano, ani psychiatr nemá zákonnou  povinnost zkoumat, že jeho klient, trpící depresí, bipolární poruchou atd. nemá současně zbrojní průkaz. Jistě, některé počítačové programy v ordinaci již umožňují nahlédnout do ročního výpisu léků, které pacient užívá, a pokud tam schvalující lékař najde sestavu antidepresiv, může, obrazně řečeno, zatáhnout za záchrannou brzdu.

To, že je někdo „divný“, ještě neznamená, že mu je lékař či společnost oprávněna odebrat či neudělit zbrojní průkaz. Jistě všichni známe ve svém okolí různé podivíny, naopak, i my se můžeme někomu zdát „divní“. A velmi těžko bychom nesli jakoukoliv ostrakizaci vlastní osoby.

Jistou paralelou může být držení řidičského oprávnění. Z vlastní praxe vím, jak je těžké odejmout řidičák staršímu pánovi, který auto používá jen na víkendovou cestu na chatu za městem, kde není doprava a kam autem veze manželku a menáž. Vždy mne ujišťuje, že nikam jinam nejezdí. A já naopak vím, že pokud mu jej odeberu, výrazně tím zasáhnu do jeho stylu života. Opět poukazuji pro případné protestující, jak by se cítili v kůži toho staršího pána.

Zpět k tragickému případu. Ten magor měl řadu zbraní, jejichž existence opět u některých vyvolává otázky, jak je to možné. Stran financí – mnoho mladých lidí je velmi bohatých, protože již od studií úspěšně podnikají, mohou mít bohaté rodiče, dědictví etc. Doba, kdy si všichni adolescenti šetřili několik měsíců na džíny, je opravdu již passé. Máme každý své koníčky, někdo známky, někdo láhve whisky a někdo holt zbraně. Představa, že policie bude povinně zkoumat, jestli nákup pátého kvéru je již nebezpečný (tedy nikoli nezákonný), je úplně mimo realitu.

Závěrem. Absolutní řešení, myšleno, že zbraně bude mít jen naprosto duševně a fyzicky zdravý jedinec, je mimo jakoukoliv realitu. V současné době je u nás zhruba 315 000 držitelů zbrojního průkazu a asi 900 000 kusů registrovaných zbraní. Tedy v průměru tři zbraně na jednoho držitele. Představa, že všichni budou nuceni projít psychotesty (a to samozřejmě opakovaně, neboť psychická nemoc se může objevit u zdravého jedince po letech), případně určit „povolený“ počet zbraní (když logicky jen jedna stačí k provedení hrůzného činu), je rovněž mimo jakékoli možnosti státu.

Diskuze o tom časem utichne, jak je tomu třeba v USA i jinde. Vše zůstává na pozornosti lékařů, okolí, rodiny. I přesto, bohužel, nelze podobné události spolehlivě vyloučit.

Vložil: Tomáš Vodvářka