Takže nakonec šlo jen o peníze. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Pixabay

Popisek: Lékařka, ilustrační foto

Přiznávám, že jsem mladým lékařům fandil v jejich úsilí, aby – jak sami napsali – nebyli mývalové (tedy bez kruhů pod očima), když pořád slouží. Konec jejich protestu je tristní.

Čas letí jako bláznivý, a tak primární protest lékařů, kterým byl navýšen limit přesčasové práce na dvojnásobek, se zcela vytratil. Všem bylo jasné, že roční limit 416 hodin je naprostá chiméra, jelikož při striktním dodržení by v druhém pololetí běžného roku neměl kdo sloužit. Zákonodárce místo systémového řešení přišel s nápadem na zdvojnásobení počtu hodin s úsměvným dodatkem, že tento „bonus“ je čistě na dobrovolné bázi. (Každý, kdo si jen trochu omočil v medicíně, ví, že pokud primář lékaře požádá o službu, není více než jedno řešení, v opačném případě na oddělení či klinice končí.)

Běžná praxe byla tedy taková, že mladý lékař, který si chtěl k svému základnímu platu (jenž skutečně není nic moc) přivydělat, musel obcházet zákoník práce, sloužit na dohodu, případně v jiném zařízení, kde „nebyl znám“. Jako ten, který nastupoval do praxe v roce 1985 s nástupním základním platem nižším, než řadová sestra na oddělení, jsem jejich postoj plně chápal. Bylo třeba konečně nalézt systémové řešení, a nikoli jen flikování čehosi, na co všechny vlády bez ohledu na jejich složení zvysoka kašlaly.

Jen malá vsuvka. Od 1. 1. 1993 se na místě ministra resortu vystřídalo celkem 24 jedinců (pan Adam si to dal dvakrát). Představa jakékoli dlouhodobé koncepční práce je tedy zcela mimo, neboť životnost ministra je necelý rok a půl.

Postupně se logická žádost mladých lékařů začala vytrácet s přispěním jednak klasické odborové organizace LOK a její mitigované podoby, která má název Česká lékařská komora. Představitel madých lékařu MUDr. Přáda se stal viceprezidentem ČLK, což byl ze strany komorových předáků mistrný tah, jak se skrýt. Česká lékařská komora, založená jako stavovská organizace s povinným členstvím, se časem transformovala na klasické odbory, jejichž jediným opravdovým smyslem je vyždímat co nejvíc peněz. Byla změněna organizační struktura, kdy z původního maxima dvou čtyřletých funkčních období prezidenta se stal de facto doživotní pašalík. (Jen na okraj uvádím, že tato změna na místě 1. muže je možná jen v Rusku a jiných méně známých despociích.)

Finální podoba smlouvy, při které premiér Fiala de facto podrazil svého resortního ministra, se týká navýšení platů lékařů. Jako výsměch lze uvést fakt, že těm nastupujícím kolegům, kteří musí co nejvíc sloužit, aby si vydělali na slušný život, bude přidáno 5000 korun. Nevím, jak se mladí lékaři cítí, ale dle mého asi moc dobře ne. A původní oprávněný požadavek o menším počtu služeb (abychom „nebyli mývalové“) se ztratil kdesi v odborářském šumu.

Nebýt zákonného povinného členství v ČLK, byla by dávno, právě díky výše popsanému, zcela marginalizována. Soukromí lékaři, kteří mají z povahy svého postavení na trhu práce mnohem blíž k běžnému živnostníkovi, než ke kolegovi z nemocnice, mají svá zastoupení v dohodovacím řízení, kde se určuje cena jejich práce pro příští rok. Vzhledem k jednomu měšci zdravotní daně vědí, že pokud se z pytlíku přisype více do nemocnic, zůstane na ně méně.

Je jen škoda, že předáci ČLK nepřišli se svými razantními požadavky za vládou v době, kdy byla země v ekonomickém růstu. Dohodnutá smlouva (která neřeší původní oprávněný požadavek mladých lékařů na lepší pracovní podmínky) vyvolá nejspíš řetězovou reakci dalších profesí, jež dále zhorší současnou tristní situaci.

Vložil: Tomáš Vodvářka