Stigma znásilnění. Jen pět procent obětí se obrátí na policii. A mají k tomu dobrý důvod. Neděle Tomáše Vodvářky
28.11.2021
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Jedna z obětí v dokumentu České televize, nazvaném Znásilnění pod kůží
Česká televize odvysílala dne 23. 11. večer dokument, týkající se problému, který je starý jak lidstvo samo, o kterém se příliš nemluví a na němž lpí celá řada již dávno vyvrácených mýtů. Jmenuje se ´Znásilnění pod kůží´ a jde o dokument Kateřiny Hrochové.
Hrdinkami (a to bez uvozovek a plným právem) byly tři mladé ženy, které veřejně vystoupily před kamerou, aby popsaly svou ´zkušenost´ s násilím na nich vykonaném a se svým dalším osudem, který byl prožitým sexuálním násilím navždy poznamenán (dokument ZDE).
U jedné z nich to byl vztah trenér – mladá a úspěšná sportovkyně, u druhé pak zneužívání ve věku 6-8 let starším nevlastním bratrem. Třetí prožila násilí od dvou mužů, z nichž jeden byl policista. Každá z nich poté hovořila o svém bezprostředním ´prožitku´ i následcích, které je provázely, poté co se rozhodly celou věc oznámit orgánům, činným v trestním řízení.
Jen pět procent žen se obrátí na policii
V dokumentu bylo uvedeno, že pouhých pět procent žen se poté obrátí na Policii ČR, takže uváděné číslo okolo 600 případů ročně je v tomto smyslu třeba vynásobit zhruba devatenáctkrát, abychom dostali skutečný obrázek, jak velkého množství žen se problém týká, a jaký je tedy skutečný stav naší vyspělé společnosti.
Psycholožka, která v pořadu vystoupila, uvádí, že klasický mýtus (tedy vyzývavě oblečená žena v potemnělém parku a násilník, číhající v křoví) je zcela minoritní. Sexuální násilí probíhá velmi sofistikovaně, zpravidla dlouho nepozorovaně v intencích výše uvedeného bipolárního vztahu, v němž dominuje potřeba násilníka ženu ovládat a mít nad ní absolutní pocit moci. Toto ponížení pak samozřejmě způsobí stud se svým prožitkem se svěřovat neznámé osobě, pocit zhnusení nad sebou samou a následně trauma, promítající se do celého života, zejména do partnerského vztahu.
Sekundární viktimizace obětí
Všechny tři ženy popsaly mechanismus mašinérie, jež se po oznámení trestného činu rozjela. Výslech, trvající mnoho hodin, opakované otázky, u nichž byla snaha ´nachytat´ poškozenou na rozpor v její výpovědi, a tak zpochybnit celou událost, gynekologické vyšetření, psychologické vyšetření a další šetření soudním znalcem. Tragický nedostatek vyšetřovatelů, kteří by měli alespoň bazální zkušenost s výslechem. Podobný stav byl i u soudu, kde bylo opět nutné, aby žena opakovaně popsala svůj ´zážitek´, a to přes existenci natočeného záznamu její výpovědi u vyšetřovatele. Této ´praxi´ se říká sekundární viktimizace obětí.
Vlastně se tolik neděje?
Nelze se tedy divit, že při vědomí těchto procedur je zmíněných pouhých pět procent oznámení vysoce pravděpodobné. Snaha společnosti o viktimizaci poškozené ženy je u nás stále velmi silná, jak koneckonců zmínil i další psycholog v daném pořadu. Soudce v rozsudku většinou zmíní, že násilník je přeci dobře situovaný, má rodinu, o kterou se vzorně stará, nikdy neměl problém se zákonem, a proč jej tedy společensky likvidovat. Značné procento prokázaných znásilnění končí proto podmíněným trestem, což je pro poškozenou ženu dalším traumatem a pro společnost signálem, že se vlastně zase tolik neděje. Vždyť to na té ženské přeci není vůbec vidět….
Je samozřejmě nutné vyšetření každého případu k vyloučení účelového oznámení. K tomu je však třeba, aby se žena, jež se obrací na Policii ČR, setkala se zkušeným vyšetřovatelem, jenž je patřičně vzdělán v dané problematice a má s touto trestnou činností zkušenosti. Erudovaný psycholog jistě rychle zjistí, jde-li o skutečné trauma, nebo jen snahu pomstít se či očernit nevinnou oběť.
Podobný pořad považuji za velmi potřebný a je škoda, že byl ´uklizen´ až na pozdější večerní hodinu.
Vložil: Tomáš Vodvářka