Emoce v medicíně? Kvalita lékaře se neměří soucitem, ale výsledky. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

„Na Blogosféře jsem publikoval článek s názvem ´Soucit s nemocným jako universální emoce?´, který byl 26.10. publikován i na serveru Neviditelný pes. Tam se rozvinula, aspoň pro mne, zajímavá debata,“ píše lékař Tomáš Vodvářka, který na zmíněný komentář (na Blogosféru se dostanete prostým kliknutím na medailónek autora pod článkem) navazuje ve svém dnešním textu.

Byl jsem překvapen, že až na výjimky téměř nikdo z ostřílených diskutérů nebyl schopen rozeznat podstatu mého sdělení. Drtivá většina totiž zaměnila existenci soucitu za profesionalitu poskytnutí lékařské pomoci. Když odhlédnu od osobních útoků (kupříkladu přirovnání k Josefu Mengelemu, který prováděl hrůzné pokusy na dvojčatech v Auschwitz), většina předpokládala, že absence soucitu je totožná s odmítnutím léčby, a to i přesto, že jsem tento zásadní fakt zmínil v posledním odstavci jako podmínku výkonu lékařské praxe ´sine qua non´.

Pokud by se diskutující zeptali svého známého lékaře mimo ordinaci (tedy jaksi off label) na uvedené téma, předpokládám, že by se dozvěděli totéž. Tedy to, že s pacienty, kteří opakovaně, úmyslně, vědomě a dlouhodobě porušují léčebný režim, a to i přesto, že je jim to lékařem opakovaně sdělováno, příliš soucitu nemají. A současně by sdělili, že i přes absenci soucitu mu samozřejmě stále poskytují základní lékařskou péči, i když jsou si vědomi, že to nic neřeší a že mohou mít- a zajisté mají – pocit zbytečné námahy a práce.

Několik příkladů z praxe. Znám ze svého okolí jednu praktickou lékařku. Je velmi senzitivní a má se svými pacienty neuvěřitelný soucit. V osobním kontaktu je skutečně velmi milá, každého trpělivě vyslechne, opakovaně bez zvýšeného hlasu zopakuje, že to, co pacientovi škodí, je jeho závislost. Tato lékařka se současně léčí u psychiatra, kde má ordinovánu řadu antidepresiv, aby byla schopna to ´doklepat´ do blížící se penze. Jsem si jist, že trochu méně soucitu by jí nepochybně prospělo a možná i prodloužilo život.

Dalším kolegou je chirurg, velmi arogantní, povahou drsňák, z něhož jsou nemocní vystrašení nejen ze slov, ale i ze vzhledu (má téměř dva metry a vypadá trochu jako Hulk). Nicméně jeho ruce při operaci jsou ´zlaté´, výsledky brilantní a pokud bych si měl nechat otevřít od někoho břicho, u něj bych neváhal. Jsou tu a tam na něj nějaké stížnosti, které jeho nadřízený musí řešit, nicméně se jej nezbaví pro jeho naprostou profesionalitu. Tento člověk příliš soucitu v sobě nemá, nehodlá jej předstírat, vede mezi čtyřma očima skutečně velmi drsné řeči. Je jeho bezcitnost skutečným problémem při jeho povolání?

Kdysi dávno v televizi promlouval jistý psycholog o sestrách na dětské onkologii. Po mnoha smutných (a někdy i tragických) zkušenostech byly na toto oddělení přijímány sestry s poněkud nižší empatií, protože ty s tou vysokou buď končily na psychofarmacích, v těch horších to ukončily samy se sebou. Skutečnost, že musí ošetřovat malé dítě, které přes veškerou péči umírá, ke kterému si vytvoří osobní vazbu a musí sledovat jeho nezvratitelný konec, byla pro mnohé z nich limitujícím faktorem, kde soucit hrál bezesporu negativní roli,

Posledním příkladem z mého oboru je jeden vážený profesor, který se zabývá mimo jiné i epileptologií. Překvapil jednou na kongresu všechny v auditoriu, když sdělil, že stačí jedno vynechání předepsané kontroly bez omluvy a on péči o něj ukončí a doporučí léčbu u jiného lékaře. Po zklidnění šumu v sále všem vysvětlil, že on chce léčit a nechodit po soudech (pro vysvětlení – existují případy, kdy jedinec s epilepsií ´opomene´ medikament, dostane záchvat, při kterém způsobí sobě či jiným neštěstí. Poté se vždy hledá viník a pro rodinu či advokáta je lékař tím nejsnadnějším cílem). Pokládám opět čtenářům otázku, zda je tento vysoce erudovaný odborník bezcitný.

Ještě jednou tedy k tématu. Jak jsem uvedl, každý člověk v této zemi má dle zákona právo na zdravotní péči, ať se ke svému zdraví staví jakkoliv. Každý lékař je povinen v souladu s přísahou při promoci pomáhat, ať si o svém nemocném myslí cokoliv. Nikdo mu však nemůže zazlívat, jestliže tak nějak cítí pocit marné práce s někým, o kom je řeč výše. A že s tímto člověkem prostě nesoucítí pro jeho zdravotní potíže, o nichž ví, že si je daný jedinec způsobuje sám, opakovaně, dobrovolně přes veškerá upozornění, že by to neměl dělat.

Kvalita lékaře se neměří stupněm soucitu, ale výsledky jeho práce. A považovat fakt, že stupeň lékařova soucitu je totožná s jeho odborností, je mírně řečeno naivní.

Vložil: Tomáš Vodvářka