Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Byl to obyčejný hajzlík. Co mohl, to ukradl, po dětech řval a ženu podváděl… O mrtvých jen dobře. Neděle Tomáše Vodvářky

10.10.2021
Byl to obyčejný hajzlík. Co mohl, to ukradl, po dětech řval a ženu podváděl… O mrtvých jen dobře. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Anděl

Seděl v zadní lavici. Do zdejšího kostela nechodil, vlastně vzpomínal, kdy tam byl naposledy. Asi jako malý při biřmování, pak mu začaly být řeči o Bohu tak nějak málo pravděpodobné, navíc faráři se tady v zapadlém kraji dost rychle měnili, takže toho současného neznal.

„Měl bys tam jít,“ řekla mu žena, když otevřeli obálku s černým lemem. Byla bez známky, takže ji roznášeli příbuzní po vsi.  Na parte byla nepochybně starší fotka, ještě z dob, kdy byl při síle, dokonce se na ni usmíval. Vedle ní obvyklé stupidní veršovánky a pod fotkou obvyklý text o zarmoucené rodině a dnu a hodině pohřbu.

„Vůbec jsem nevěděla, že měl tolik příbuzných,“ řekla mu u kafe žena, když se na text dívali ještě znovu a podrobně. „Vždyť za nimi nikdo nejezdil, aspoň co vím.“

Seděl v lavici a na půl ucha poslouchal faráře, který četl zvyklé pohřební texty, o tom, že tohle není finále, že se zase jednou všichni sejdeme, že existuje naděje atd.

„No, zrovna s ním bych se asi setkat moc nechtěl,“ napadlo ho, když mu ticho v pauze nabídlo volný čas k úvahám. Těsně předtím totiž zaznělo od ambonu něco v tom smyslu, že „pokud někoho ze slabosti lidské urazil, tak prosí o odpuštění a my bychom mu odpustit měli.“

„Co je tohle za pitomost,“ napadlo ho ihned, „vždyť měl dost času na to, aby se všem omluvil sám osobně a ne takhle, když už to nejde tak nějak říkajíc osobně.“

Vždyť nebožtíka všichni znali. Byl to obyčejný hajzlík. Co mohl, to ukradl. Málokdo ve vsi nebyl ´poctěn´ jeho návštěvou, kdy tu a tam zmizela slepice, králík. Viděli ho, jak krade na poli brambory, občas přelezl plot, aby si pomohl s česnekem. Nikdy to nebylo nic většího, ale vysvětlujte to těm, kteří to sázeli a pleli, že jim pak někdo ulehčil se sklizní. V hospodě, když tam jednou za čas přišel, byl taky docela protivný. Při mariáši podváděl, jako by šlo o těch pár korun, které tím získal. Objektem jeho slov byl vždy nepřítomný soused, na kterém nenechal suchou nit. Po nějaké době všichni tušili, že v případě jejich nepřítomnosti budou na tapetě oni.

„Měl ho vůbec někdo rád?“ pomyslel si. Marně vzpomínal, jestli byl někdo, kdo za ním přišel jen tak k brance poklábosit nebo mu pomoct při opravě střechy, jak tomu bylo zvykem u jiných stavení. Na vesnické slavnosti chodil málo, když přišel, tak bylo vidět, že se ho ostatní straní, vždycky jen odpověděli na pozdrav a hovor se stočil na neutrální téma počasí.

Kázání byla lež. Farář hovořil o zcela jiném člověku, než ve skutečnosti byl. Nejde asi říkat úplnou pravdu, pomyslel si, ale takhle lhát? Milující otec a manžel? Vědělo se, že má ve vedlejší vsi bokovku, věděla to celá vesnice, a dokonce i jeho žena, která to tak nějak mlčky trpěla. Po dětech, než odešly z domu, dost často na zahradě řval a slova, která volil, děsila občas i drsné kolemjdoucí. Byl to obyčejný despota a lhář. Dokonce se přistihl, že je rád, že už ho nebude vídat. „Tohle si ale nechám pro sebe,“ dal si předsevzetí.

Konečně havrani naložili na plece rakev a odešli. Vyšel ven na sluníčko a jeho hořký pocit v ústech se rozplynul.

„Je mi fajn,“ napadlo ho, když se vydal zpět domů. Rychlou chůzí ho minul soused, jen kývnul na pozdrav a mizel před ním v boční cestě. Náhle si vzpomněl, že před lety právě jemu doporučil ten báječný kšeft, jak vydělat hromadu prachů, i když tušil, že je to obyčejné letadlo. On se z toho ještě stačil vylízat, ale soused přišel o všechny úspory a jen díky dětem a jejich penězům nepřišel o střechu nad hlavou.

„Ten si asi o mně nemyslí nic pěkného,“ došlo mu a pocítil kámen v krku. „Ale vždyť to bylo přece jen jeho svobodné rozhodnutí, k ničemu jsem ho nenutil.“

„Nenutil?“ ozvalo se svědomí. „Dobře víš, jak to bylo, ty hajzle. Měl si z jeho duše taky svůj podíl.“

Zpomalil. Proti jeho vůli mu začala paměť dávno zasutých věcí nabízet obrázky minulosti jako rozložený vějíř. Už na škole vždycky opisoval od jiných, ale že by někomu poskytl stejnou službu, tak to ani náhodou. Chtěl být nejlepší, a to za každou cenu. V práci se tu a tam zmínil šéfovi, co o něm kdo povídal při společných večírcích, kde hladina alkoholu snižovala sebekontrolu. I přes své menší schopnosti tak přeskakoval své nadanější kolegy, aby nakonec v čase, kdy pukaly politické ledy, zlomil vaz i jemu.

V představách mu náhle vytanula kolegyně, s kterou to táhl i přesto, že už byl ženatý. Když za ním přišla se sdělením, že je těhotná a že chce, aby se rozvedl a vzal si jí, donutil ji k potratu.

Ani nevěděl, jak se dostal domů.

„Jaký to bylo?“ ptala se žena.

„Ale, nic moc,“ odpověděl na půl úst. „Obvyklé řeči.“

Sedl si ke stolu v kuchyni s hlavou v dlaních. Začalo mu docházet to, co v předchozích letech úspěšně mazal a co mu díky jeho povaze poskytovalo sladkou chuť nevědomí. Ti lidé okolo něj, po jejichž zádech se vyšplhal, pořád existují. Měl by cosi udělat, zajet za nimi a nasypat si na hlavu popel. Ale to by zase musel otevřít staré rány, dělat tlusté čáry, o kterých věděl, že neléčí.

Jeho žena ho mlčky pozorovala a věděla, že se něco děje.

„Je ti něco?“ zeptala se po chvíli.

„Nic mi není,“ odpověděl, „ale pokud chceš, tak zítra ti uvařím polívku.“

 

Vložil: Tomáš Vodvářka

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace