Poezie je popelkou, jíž vystrnadily korporace médií. Věřím, že se to v době pocovidové změní, jsem věčný optimista, říká ostravská spisovatelka a básnířka

Foto: Soukromý archiv Lydie Romanské (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Lydie Romanská: Fotka do knihy Káva pro H., rok 2019

ROZHOVOR Druhá vlaštovka letí… První bylo interview plzeňského historika (a spisovatele) Radovana Lovčího s ústeckým autorem Jiřím Kimlou. Tentokráte se pan Lovčí, protože stále ´lovíme´ v mimopražských vodách (v těch metropolitních se pohybují všechna větší média, takže jsou pokrytá více než kvalitně), vydal na… severní Moravu, do Slezska. Jak v obsáhlém rozhovoru zjistíte, není to s tou geografií úplně jednoduché… PhDr. Lydie Romanská (*13. 9. 1943, Polanka nad Odrou) je známá ostravská básnířka, prozaička, ale také muzikoložka, překladatelka a editorka. Má za sebou pestrou uměleckou a literární dráhu, byla dvě desítky let ředitelkou hudební školy, z toho polovinu času zároveň vyučovala tvůrčímu psaní na univerzitní půdě. Pod hlavičkou Obce spisovatelů ČR, v jejímž vedení pracuje, prosadila a vytvořila ojedinělý literární projekt doby koronavirové – Dekameron 2020. O tom všem a mnohém dalším je řeč v následujícím rozhovoru.

Lydie, vy se zabýváte hned několika tvůrčími obory. Z jaké rodiny pocházíte? A mělo rodinné prostředí vliv na vaši uměleckou činnost, či jste přímo navázala na rodinnou tradici?

Otec i matka byli dělníci, táta od roku 1945 do 1949 také živnostník, měl obchod s dětskými kočárky, šicími stroji a jízdními koly. Ten splácel ještě mnoho let poté, co mu ho pan prezident Gottwald zavřel a táta pracoval v Nové huti s jeho jménem (Nová huť Klementa Gottwalda). Babička z matčiny strany zemřela na souchotě po první válce, kdy sama živila čtyři děti, zatímco děda vojákoval, otcova maminka byla Polka, a negramotná.

Psali jsme

Vojenská auta, plná rakví, mrtvé už nebylo kam dávat. O covidu, knížkách i moru politické korektnosti s ústeckým spisovatelem Jiřím Kimlou

Hudební vzdělání jste získala mimo jiné na Pedagogickém institutu v Ostravě a také na tamní Lidové konzervatoři. Kdo z vašich učitelů měl na vás největší vliv a zasloužil by připomenutí? A proč?

Nebyl to učitel, byl to muž, Bohem nadaný hudebník, skladatel, který se stal za další čtvrtstoletí mým manželem. Ale vzpomenu velmi ráda na uměleckou i lidskou úroveň paní profesorky Franci Rekové, byla velkorysá a velmi ctila velikány hudby. Když jsem Chopina, Mozarta či Smetanu nehrála jaksepatří, otočila vždy bronzového Beethovena tak, aby na mne z desky klavíru neviděl. Pro profesionální dokonalost v harmonii a pro dlouholeté přátelství (byl naším svědkem na svatbě), vzpomínám na hudebního skladatele a koncertního mistra, varhaníka Vladimíra Svatoše. Oba jsem potkala na Lidové konzervatoři v Ostravě.

Po většinu života jste působila jako učitelka hudby, byla jste také dirigentkou a řídila jste různá hudební tělesa. Stále se angažujete v této oblasti?

Odevzdala jsem hudbě všechno, co jsem mohla a chtěla, vědomě na úkor literatury. Nejpěknější bylo mé působení s Dobroslavem Lidmilou u Dětského pěveckého sboru Cantabo Svinov. Ten se koncertně podíval do osmi států střední Evropy, provedl za mého řízení dvě premiéry malých dětských oper, stál na prvních místech významných sborových soutěží dětských sborů v Česku i v zahraničí. Stejně dobře nám bylo u Ženského pěveckého sboru Svinov, u toho jsem stála bezmála 40 let. Se skonem manžela a s pozdějším odchodem ze školy jsem tuto část svého života nadobro uzavřela.

Vaším chotěm byl již řečený skladatel a sbormistr Dobroslav Lidmila. Můžete čtenářům, kteří ho blíže neznají, v kostce představit jeho dílo?

My jsme se brali v době, kdy se jeho syn z prvního manželství oženil, kdy už na naše společné děti nebylo pomyšlení. Koncem osmdesátých let ještě nebylo běžné rodit po čtyřicítce. Ale dětí jsme měli během svého profesionálního působení až milo, vlastní nám nechyběly. Manžel se věnoval vokální sborové tvorbě. Tato oblast mu osudovými okolnostmi jeho života byla nejvíce dostupná, a to hlavně interpretačními tělesy. Na orchestr by nebyl dosáhl. Moc ráda jsem s ním spolupracovala ve smíšeném (někdy i mužském) pěveckém sboru Vítkovic. Opravdoví chlapi, zapálení zpěváci, vysoká etická úroveň. Psal sbory na texty českých básníků, kantáty (např. Já se tam vrátím – od Halase, Odrou křestná –  což je mé dílo, ale také využíval texty od Hrubína či Seiferta), zabýval se gregoriánským chorálem a jeho přesahem do soudobé duchovní tvorby, komponoval vlastní technikou pomocí alikvotních tónů, z nichž tvořil dílo přístupné, přesto atonální…. Krásná léta.

Čím si vysvětlujete, že mezi skladateli drtivě převažují právě muži, zatímco skladatelek (a možná i dirigentek) je spíše poskrovnu? Má to nějakou specifickou psychologickou příčinu? Nebo je to jen důsledek pomalého tempa ženské emancipace v této oblasti?

Dojít v čemkoli na špičku je otázka soustavnosti a soustředění. Ženy vždy na čas odpadnou svým mateřstvím, většinou opakovaným, najednou je z toho deset let, a kde už jsou za tu dobu muži… V literatuře je to trochu jinak, děti usnou, a když zrovna únavou nepadáte, dá se leccos napsat. Ale instrumentovat symfonii je příliš velká zátěž na čas i na soustředění… Přesto mnoho žen napsalo komorní i koncertní dílo včetně symfonií, třeba Ivana Loudová má dvě; jinak například je ve světě známá Sylvie Borodová, z dřívějších Vítězslava Kaprálová a další.

Fotka pro knihu Nepokojná strieborná molekula a Dveře do zahrady, rok 2019 

Kdy jste začala s literární tvorbou a ve kterých periodikách jste publikovala? Co bylo vaším pomyslným startovním momentem v literární tvorbě?

Začala jsem hodně brzy. Ve dvanácti, třinácti… Vyrovnávala jsem se básničkami se světem, který mne tehdy dost zraňoval. Navštěvovala jsem hodně brzy literární večery, setkala jsem se s tehdejším dramaturgem Domu kultury a tehdy začínajícím spisovatelem Miroslavem Stonišem, absolventem FAMU, k jehož učitelům patřil Milan Kundera; s ním jsme ustavili dodnes vzpomínanou skupinu Autoři v povijanu, stále jsme dobří kamarádi…; učil mě pozdější disident, spisovatel Jaromír Šavrda. Publikovala jsem tehdy v Ostravském literárním měsíčníku, v Červeném květu a v denním tisku, to bylo báječné, dnes taková šance pro mladé není.  

Jaké obsahové motivy jsou vám nejbližší?

Dříve především láska, příroda, vztahy…; dnes v poezii preferuji energii, jíž je nadána každá jednotka času, slova, která ji vystihují, nejsou zištná, nechtějí fušovat do verku filozofů, malířů, hudebníků, chtějí být sama za sebe, krásná svou přesností a jednoznačností…

V díle Čtrnáct zastavení se objevují také biblické náměty. Jste aktivní církevní křesťankou, nebo dáváte přednost osobní víře bez vazby na organizace, jako je tomu dnes u části naší populace?

Den před naším rozhovorem jsem se dostala k projevu papeže Františka z 20. září tohoto roku. Konkrétně o pandemii říká: „Nemůžeme se vrátit k normálnosti, která byla chorá už před pandemií…“ Jsem aktivní katolička, a to hlavně proto, že vím, jaká je síla kolektivu, jak mnozí (a já to příliš nejsem) čerpají právě z kolektivního vědomí svou energii, chci k tomu přispět, lépe řečeno nenahrát opačné straně, která je většinou bezprizorná a mlátí svou energií kolem sebe bez cíle a sebekontroly, čímž často škodí… Jinak ctím větu: „Nevneseš-li Boha do kostela, nenajdeš ho tam.“

Jste autorkou osmnácti básnických sbírek. Která z nich vzbudila asi největší ohlas kritiků a která či které nejvíce přirostly k srdci vám a proč?

Možná to je knížka Den latimerie (Brno: Host 2002) nebo předešlá Nedomykavost času (Třebíč: Arca JiMfa 1998), možná Goghova postel (Ostrava: Montanex 2006), nevím, moc jsem nikdy nesledovala a nedohledávala, kdo kde o mně psal, samozřejmě jsem byla moc ráda, když jsem se toho domákla… Ale i takový Poločas (Ostrava: Profil 1989) má pro mne dosud velké kouzlo… Aniž Tvůj že jsem psaná pro výročí K. H. Máchy (Ostrava: Montanex 2010), Sbírka Káva pro H. Kuchyňská revue (Červený Kostelec: Pavel Mervart 2018) byla inscenovaná ostravským Bílým divadlem, je ve mně hluboko… Mohla bych jmenovat další, možná všecky, rozhodující je atmosféra toho času, kdy vznikaly, a způsob jejího rozšifrování, v tom jsem a vždycky jsem bývala poctivá.  

Učíte na vysoké škole tvůrčímu psaní. Dá se taková dovednost opravdu naučit? Není psaní více o vrozeném talentu a citu pro jazyk?

Ne, naučit se to dozajista nedá. V těchto kurzech nebo školách jde především o jiskru zážehu, o příklad a potom hodně o techniku: jak a kde hledat náměty, jak se odblokovat, když se psaní zasekne, jakým schématem zkontrolovat dějovou křivku, když té povídce pořád něco chybí, jak používat dennodenní realitu pro psaní poezie, jak se tvoří sbírka… Také by se tam adept spisovatelství měl dovědět, odkud začít, jak navázat, aby neobjevoval, co je dávno objevené, to souvisí se vzděláváním, které navodí nutný rozhled po literatuře… Diletanti ho většinou nemají.

Měl by stát více podporovat tvorbu tuzemských literátů, nebo stávající stav pokládáte za dostatečný?

Nevím, co sledujete výrazem ´podporovat´ – píšu, nemusí mne v tom nikdo nijak podporovat. Ale pokud se tím myslí strategie, měla by se poezie opět dostat na stránky denního tisku, jen tak se vytříbí, měla by mít šance v literárních časopisech, tam je nutné finanční zabezpečení, měly by být peníze na honoráře literárních kritiků, aby o poezii či literatuře vůbec psali, aby s tím nesekli jako většina z nich dnes, kdy to dělají vlastně zadarmo anebo pro přátele za naturálie – například za odplatu něčím podobným… To bych považovala za podporu literátů, publikovali by, psalo by se o nich, zůstali by ti nejlepší…  Zatím mají často vrch kamarádšofty, privilegované skupiny, které se umějí bezohledně prosadit; mám-li být konkrétní, je to zřetelné třeba v Ostravě.

Má autor kvalitní básnické sbírky šanci uspět na tak malém knižním trhu i bez toho, aby si za vydání díla musel připlácet ze svého či shánět případné dotace?

Za situace, kdy se poezie cíleně stává popelkou, kdy ji korporace médií vystrnadily z dennodenní praxe, moc šancí nemá. Skoro žádné.

Vaše první prozaická kniha se jmenovala Ticho pro klarinet a je psaná slezským nářečím. O čem kniha vypráví? A existuje vůbec něco jako jednotné slezské nářečí, přinejmenším v Česku?

V té knize jsem použila nářečí jen v přímé řeči. Já mluvím slezsky tak, jak jsem to slýchávala v dětství a hlavně ve folklorním souboru písní a tanců Opavica, kde jsme (já a tehdy také Dobroslav Lidmila) působili. Já jako tanečnice, on jako korepetitor a skladatel. O jednotě se mluvit nedá, co dědina, to poněkud jiná výslovnost, tak třeba měkké – s – ve slově seno: není to ani sjeno ani  šeno, to se tzv. přitiskává, jen rodilý mluvčí to dobře vysloví – a co oblast, to jistá odlišnost. Ticho pro klarinet je kniha silných příběhů, to se v postmoderně moc nenosí. Vynesla mi tehdy cenu v celostátní soutěži Ostrava město v pohybu.

Na scéně Bílého divadla s inscenací Kávy pro H., rok 2019  

A kam se vlastně počítá Ostrava, v níž žijete a tvoříte? Její část leží ve Slezsku, část na Moravě. Kam by se asi tak řadili samotní Ostravaci? A neodpustím si otázku ve stylu co by kdyby. Pokud by v budoucnu došlo k obnově zemského zřízení, byť jej zatím podporuje jen velmi malá část voličů, kam s Ostravou?

Ano, je Slezská Ostrava a Moravská, moje obec Svinov (v tomto týdnu vyšel můj román Kletba podle Justiny, který Svinovu patří, nikoli jako jeho kronika) byla na samotném okraji Sudet, kam patřilo celé Hlučínsko, kde německý živel dominoval, u nás jsme byli čisté Slezsko, do protektorátu jsme měli jen přes Odru… Podle mne by Slezané volili Slezskou zemi…, vlastně není co volit, každý má jít tam, kam patří, pokud to ví… , naše milovaná a doufám zachování hodná řeč je ´měkutka jak střidka chleba´… Ale to je to kdyby, vůbec mi Slezská země nechybí, mám ji v srdci, miluji  celou Moravu …

Byla jste členkou literární skupiny Autoři v povijanu soustředěné okolo spisovatele Miroslava Stoniše. Od roku 2007 vedete ostravskou pobočku Obce spisovatelů. Kolik členů sdružuje a jak byste představila její aktivity?

To je odpověď na několik stránek. Ale stručně: po deseti letech činnosti, v roce 2017, jsem předsednictví ostravského střediska celostátní Obce spisovatelů po dohodě předala nadějnému zájemci, který sliboval sponzory a pružnou ekonomickou činnost; od té doby se nic neděje. Tak jsme si ustavili malou skupinu ´pokrevních´, říkáme si Různorodí, jsme taktéž při ostravském středisku OS, byť nepracuje. Ale akce Různorodých byla jen jedna, na jaře zasáhl koronavirus… Je v ní i Miroslav Stoniš, zakladatel Autorů v povijanu, bohužel důležitý člen Vladimír Macura a ostatně i všichni další, třeba Josef Frais, už nejsou fyzicky mezi námi. Zůstali jsme s Mirkem sami.

Představme si, že náš rozhovor čte některý ostravský písmák. Kolik knih by musel vydat, aby se mohl stát vaším členem? A co od něj oplátkou očekáváte? A může jít také o spisovatele v oblasti literatury faktu?

K nám v Ostravě může přijít kdokoli, koho máme za kvalitního autora, vždyť jsme Různorodí; ten časem pošle do rukou předsedkyně přijímací komise, jíž je Hana Hosnedlová, dvě vydané knihy, nejlépe s vyplněnou přihláškou, kterou lze stáhnout z webu OSČR. Po posouzení ostatními členy komise může být přijat. Všimla jsem si, že se autoři většinou ostýchají hlásit, čekají na vyzvání, apeluji, na nic nečekejte, přijímací řízení je standardní záležitost, na dobrého autora čeká akorát přijetí. Autoři literatury faktu mají svou organizaci, dříve patřila k OSČR, dnes koexistuje, ostatně žádná forma není dnes pevná, myslím, že by takový autor mohl žít i v Obci podobně jako kritikové a literární teoretikové.

V letošním roce jste pod hlavičkou Obce spisovatelů České republiky realizovala projekt Dekameron 2020, který právě přichází na trh. Můžete jej stručně představit? Proč právě tento název?

Dekameron je jen jeden, už skoro sedm století. Boccacciův. Náš má číslovku, datum jako přívlastek. Ale pokusila jsem se ho ustrojit stejně jako renesanční mistr florentský ten svůj. Deset desítek příběhů vyprávěných, aby dobře uběhl čas čekání na konec moru. My jsme na to šli od začátku písemně: povídky, črty, pohádky, zamyšlení napsali autoři v době nouzového stavu počínaje březnem 2020. Psali je nejčastěji v Česku, Slovensku, ale také v Srbsku, Francii, Rusku, Minnesotě, New Yorku, Lucemburku, v Londýně, v Bulharsku, Německu… překládat bylo nutno jen Francouze a Rusa, jinak se jednalo o bohemisty nebo tam usazené Slováky.

Kdo další se na něm kromě vás zásadní měrou podílel a která spisovatelská esa v knize najdeme?

Pomáhali mi - především s výběrem - Alois Marhoul a Dušan Spáčil a výsledná kniha po všech korekturách a domluvách, opravách je dílem nakladatelství Bondy v Praze a renomovaného grafika Jana Gablera. Máme esa, je to úžasný Rus Jerofejev, Francouz Jeudy, k esům počítám i texty některých autorek, které píší tak zvaně do šuplíku. Mám ráda povídky těchto žen, jsou vtipné, neotřelé, prodchnuté humanitou. Spisovatelé jako Ráž, Cimický, Žantovský, Kraus, Erbová, Tvrdá, Čejka, Bielik a další samozřejmě nezklamali.

Část díla plní charitativní účel. Komu bude výtěžek z prodeje konkrétně určen?

Ti, jimž je kniha dedikována, dostanou ji zdarma. To jsou bojovníci v první linii: lékaři, sestry, hasiči, pečovatelky, rádi bychom symbolicky poděkovali i šičkám roušek a na druhé straně epidemiologům a řídícím pracovníkům... Část nákladu bude v prodeji. To, co finančně z prodeje zbude Obci spisovatelů, zůstane v Obci. Jí nepomáhá nikdo, má ekonomickou tíseň, sama nemůže pomoci svým autorům, kteří v tísni jsou. Snad zbude nějaká alespoň malá suma pro tyto účely.

Covidová sezóna evidentně nekončí, další nám začala a někteří odborníci varují, že současný stav potrvá léta. Jaký dopad může mít současná situace na spisovatele, nakladatele a knižní trh obecně?

Nad těmito problémy se málo zamýšlím. Pro mne je důležitá tvorba sama, myslím, že žádný poctivý spisovatel nepíše z popudu své budoucí slávy nebo z touhy po zbohatnutí. A trochu si myslím, že se způsob života společnosti do jisté míry změní, že lidé půjdou víc do sebe, objeví hodnoty, které jim unikaly, začnou více číst, snad i knihy kupovat. Jsem věčný optimista.

Fotka pro knihu Kletba podle Justiny, rok 2020

Počítáte s nějakým pokračováním Dekameronu 2020, třebas na jiné téma, v této nové covidové sezóně?

Už se něco rýsuje. Nyní na Slovensku. A v závěru Dekameronu píšeme s jistou nadsázkou, že můžeme začít s „pohádkami tisíce a jedné noci“…

Jsou již případně známy také případy tuzemských spisovatelů, jejichž život předčasně ukončil či vážně narušil covid, případně víte o takových případech v cizině?

Bohudík o takových případech nevím. V okruhu spisovatelů, který znám, u autorů sta povídek Dekameronu se zatím takový případ neobjevil, snad bych se dozvěděla…

A jaké jsou vaše osobní a tvůrčí plány do budoucna?

Žít, vnímat, zakoušet, prožívat, milovat, vyjadřovat se. Vydat rukopisy, které mám v zásobě, napsat další.

Radovan Lovčí, t. č. Plasy

Vložil: Anička Vančová