Změňte sociální systém, řekl nám Vladimír Čermák, jenž studuje VŠ, mluví spisovně, ale pořád má ´cikánské srdce´

ROZHOVOR Hnutí romských studentů vzniklo v létě v Ostravě. Tvoří ho romští vysokoškolští studenti a je jediné svého druhu v Česku. Nyní pracují na přípravě a realizaci projektu s názvem První krok. Vede ho tým mladých koordinátorů a řeší romské záležitosti, zatím v Moravskoslezském kraji. Podporu jim přislíbil nejen kraj, ale i ministr zemědělství Miroslav Toman. Projekt vznikl také za podpory ostravské Asociace romských podnikatelů a spolků ČR v čele s Vladimírem Leškem. Asociace se dlouhodobě zabývá uplatněním romských firem na trhu práce a zaměstnáváním Romů zejména na Ostravsku. Projekt je koncipován pro pětičlenný tým na dobu devíti měsíců a měl by všem členům týmu umožnit získat potřebné dovednosti a zapojit zkušené odborníky. Jeho předseda a lídr Vladimír Čermák tvrdí, že řešení romské záležitosti se stane efektivní a reálné až ve chvíli, kdy se na něm budou podílet samotní Romové a až se změní nefunkční sociální systém.

Vy sám jste Rom?

Ano, hlásím se k tomu a jsem na to hrdý. 

Výborně, protože já teď narážím na výroky pana prezidenta, který napadl Romy prohlášením, že se ke své národnosti nehlásí, že pouhých asi 11 tisíc Romů se označilo za Romy. 

Ano, když to budeme brát ze statistického hlediska, bude to jiné, než to ve skutečnosti je. Tato informace, kterou jste mi řekla, se hodně řešila už na internetu a všude. Abych vám řekl pravdu, to jsou takové mediální věci, ke kterým bych se nechtěl ani moc vyjadřovat, protože sami víme, jaké činy za sebou pan prezident má, prostě se snaží rozdělovat společnost. Pokud se budeme bavit o tom, že budu někde veřejně hlásat, že jsem hrdý Rom, tak nevím, jestli je to zrovna vhodné. Může se to obrátit proti mně. Bohužel, taková je situace. Takhle bych to asi nějak uzavřel. 

Vy sám uvádíte, že Hnutí se chce spolupodílet a poukazovat na inspirující příběhy mladých Romů. Chce všemožně podporovat ty, kteří chtějí jít svou cestou za úspěchem bez ohledu na znevýhodnění vyplývající ze sociálního prostředí a předsudků. Chce se zasadit o změnu postojů a vnímání romského etnika ve společnosti, o vyšší motivaci k tomu, aby Romové dosáhli vzdělání na střední a vyšší úrovni. 

Přesně tak to je, protože jsme přesvědčeni, že právě vzdělání je klíčem k úspěchu a do budoucna nabízí řešení mnoha palčivých otázek v romské komunitě. Je proto potřeba, aby se mladí vzdělaní Romové aktivně zapojovali do veřejného života. Protože právě mladí vzdělaní Romové, kteří si stanovili nějaké cíle a chtějí něčeho v životě dosáhnout, jsou schopní přinést nové myšlenky a postoje pro novou dobu, pro novou nadějnou budoucnost Romů. Nechceme být jen dalšími žadateli o podporu z prostředků daňových poplatníků a pobírat sociální dávky. Chceme ukázat, že umíme sami organizovat a financovat takovéto projekty, a zároveň bychom chtěli upozornit na fakt, že smysluplnost neziskových organizací deklarujících pomoc a podporu Romům, je často velice sporná a velmi málo efektivní. Řešení romské záležitosti může být efektivní a reálné jedině ve chvíli, kdy se na něm budou podílet samotní Romové, což si málokdo, kdo dobře nezná romskou komunitu, uvědomuje. 

Co vlastně studujete vy? 

Vysokou školu podnikání a práva – obor podnikání a management v obchodě a službách. Momentálně studuji na navazující studium magisterské. 

A na vysoké škole celý příběh Hnutí začal? 

Ano, se spolužákem z nižšího ročníku Vladimírem Kočko jsme ho začali. I když o sobě víme už od mala, znají se naše rodiny, ale nevěděl jsem, že studuje vysokou školu. A když jsem ho tam potkal, tak jsem si myslel, že by ho mohla romská otázka zajímat. Začali jsme spolu řešit pozitiva a negativa, co se děje ve veřejném prostoru. Zároveň i mezilidské vztahy a řešení té otázky. Shodli jsme se na tom, že bychom mohli založit nějakou organizaci a začali jsme to řešit i s jinými lidmi, studenty a organizacemi. 

Než budeme mluvit o Hnutí, pojďme trochu nahlédnout do vašeho soukromého života, do toho, jak Romové žijí, jak a zda vůbec mezi sebou nějak komunikují, stýkají se rodiny a podobně. Odkud pocházíte? 

Z Ostravy. S rodinou mého kolegy Kočko se známe dlouho, protože jsme spolu vyrůstali na jedné ulici. Kdysi to nebylo tak, jak je to dneska, vzájemné soužití bylo úplně jiné, než je to dnešní. Kdysi to byli vajdové, kteří řídili svoje rodiny, svůj kmen. Lidi o sobě věděli, každý o někom něco věděl, Romové o sobě měli přehled. Z toho plynula i vzájemná pomoc. Jeden se např. specializuje na vodohospodářství, druhý na pozemní stavitelství. A když se potřebovali, tak se zkontaktovali, dali si kafe. Teď třeba mluvíme o mém otci a otci Vlada Kočko. Takže otcové se znali a my děti také. Já jsem věděl, že Vlado hraje hokej za Vítkovice, on věděl, že hraji fotbal za Baník, ale nikdy jsme neuvažovali aktivně vstoupit do nějakého hnutí, které by řešilo problémy Romů. Až na škole. 

Doba vajdů je nenávratně pryč? 

Dá se i říct. V Ostravě to ještě docela jde, že jsou tam rodilí vajdové, kteří řídí rodinu a drží nad nimi nějakou kontrolu. Ale v těch dalších městech, nemám o tom sice takový přehled, ale nejsem úplně přesvědčený, že to tak funguje. 

Můžeme se vrátit k Hnutí, s nímž se právě snažíte ukazovat pozitivní vzory, ukazovat na Romy, kteří to někam dotáhli? 

Chceme, aby i majoritní společnost začala vnímat, že my, Romáci, nejsme jenom špatní. Proč já, který mám vysokou školu, snažím se něčeho v životě dosáhnout, mám být ve stejném pytli jako lidi, kteří vlastně jsou z řad kriminálníků nebo kteří nepracují, pobírají sociální dávky, dělají vlastně to, co vadí té majoritní společnosti. Proč já mám být v tom stejném pytli, já taky nerozlišuji mezi Čechy, rozumíte. Já jsem potkal tolik špatných Čechů, potkal jsem tolik dobrých Čechů, ale neházím je do jednoho pytle. 

Naprosto rozumím. Ten projekt je cílen tak, aby děti nebo mládež se viděly v úspěšném člověku, ať má za vzor Roma... 

Aby si mladí řekli, aha, když to zvládl on, tak proč bych to nedokázal já. 

Vy si říkáte opravdu Rómáci? 

Čavo. Čavo je u nás Rom, kluk. 

A mluvíte romsky? 

U nás doma romsky nemluvíme, ale troufnu si říct, že ani dnešní vzdělaná mládež už nemluví doma romsky. Rozumí romsky, ale nemluví. Ta méně vzdělaná, případně nevzdělaná, často mluví romsky a méně česky. Zkusím to přirovnat k něčemu jinému, představme si Indy. V Indii mají kasty. A když si představíme, že budeme mít vyšší vrstvu, střední třídu a nižší vrstvu, tak nižší vrstva mluví pouze romsky a neumí tak dobře česky. To jsou často přistěhovalci ze Slovenska, přistěhovalci z různých jiných měst. Třeba v Ostravě máme jeden veliký problém a to hodně přistěhovalců - ze Zlínského kraje, Vsetína apod. Tím častokrát nejenom, že degradují naši morálku, kterou jsme tu měli nastavenou mezi ostravskými Romy. Teď s těmi přistěhovalci nevíme, kdo ke komu patří. To je problematické. 

Vždycky jsem říkala, že Romové potřebují svého Martina Luthera Kinga. Jak to známe z amerických filmů. Proto se mi ten váš projekt tak hrozně líbí. Vím, že jste začali s konkrétní nabídkou, která spočívala v pomoci odstranit následky kůrovcové kalamity. Jak to dopadlo? 

Akce kůrovec byla akcí od asociace romských podnikatelů a spolků. Cílem této asociace je zaměstnávání romských firem a rozvíjení romských firem na trhu práce a řešit zaměstnanost. Kůrovec dopadl tak, že ministerstvo zemědělství nám naslibovalo zaměstnat 1000 Romů, nebo spíš se jednalo o to, že na kalamitu zaměstnáme 1000 Romů. Do dnešního dne jsme vlastně nezaměstnali jediného člověka. Cítím to tak, že na to dali cenu, která nebyla obvyklá s tou tržní. Což znamená, že kdybychom zaměstnali člověka, tak bychom ho museli zaměstnat nelegálně, aby se to vůbec vyplatilo. Úředníci se bránili tím, že druhá firma nebo jiné firmy, které pracující pod Lesy České republiky, to dělají za nižší cenu, ale k tomu nedodali, že firma, která dělá kůrovcovou kalamitu, má další práci od ministerstva za několik desítek milionů, tak je jasné, že to bude dělat za takovou cenu jako kompenzaci, jestli mi rozumíte. 

Rozumím. Takže akce kůrovec se nedá, sama o sobě, považovat za úspěch, ale získali jste zkušenosti a hlavně přehled, jak to funguje, nebo spíš nefunguje v české státní správě. Ale stipendia pro své chráněnce byste snad získat mohli? 

Pod pojmem stipendia si představuji, že podpořený člověk začne studovat. V našem projektu to není úplně prioritní, snažíme se podat pomocnou ruku talentovaným, těm lidem, kteří chtějí vážně něco dokázat.  Chceme jim poskytovat například právní rady, rady v ekonomickém plánování, poradit s administrativními záležitosti a podobně. 

Takže nebudete primárně dávat peníze na ruku, jako je to při výplatě stipendia? 

Nebudeme, my ani peníze nemáme, ale věříme, že do budoucna nějaké získáme. Doufáme, že přitečou a my budeme moci podporovat lidi i finančně. Nikoliv tak, že bychom jim dávali peníze na ruku, ale budeme se snažit vytvářet další aktivity, rozšiřovat tak nabídku těch, které máme už teď. Už teď, bez peněz, pomáháme například nadanému hudebníkovi – saxofonistovi, třiadvacetiletému Ondřeji Gizmánovi, který pochází z hudební rodiny. Studoval hudební konzervatoř, ale z  rodinných důvodů musel studium přerušit. V současnosti hraje a vystupuje s kapelou a i do budoucna by se rád hudbě věnoval, jako sólový muzikant na profesionální úrovni. Hnutí mu při cestě za sebeprosazením a úspěchem podá pomocnou ruku, poradí mu, nasměruje ho, pomůže s propagací, potřebnou administrativou apod.  Třeba teď jsme začali spravovat Ondrův Facebook, Ondrův Instagram, Ondrův Youtube a snažíme se dělat kampaň. Snažíme se využít svých znalostí, dovedností i možností, které máme na Ostravsku. Dotlačit ho do majoritní společnosti.

 

Projekt První krok: zleva hudebník Ondřej Gizmán, prezident Asociace romských podnikatelů a spolků Vladimír Leško, jediná ´neromka´ Lucie Houthoofdtová, koučka, lídr Hnutí romských studentů Vladimír Čermák a Vladimír Kočko 

Vy ho chcete dotlačit do majoritní společnosti? 

To jsem řekl asi hloupost, úplně do majoritní společnosti ne. Naším cílem je, aby tak talentovaný kluk nezakrněl pouze v romské komunitě a nehrál jenom po zábavách. Ale ať o něm ví také majoritní společnost, že je talentovaný, že je umělec, že má kvalitu. 

Ale ideální by bylo, kdyby při tom všem zůstal Romem? 

Musí zůstat Romák, to je jasné. Nechceme ho změnit. Chceme, ať své romství ukazuje i v majoritní společnosti, že to je talent z řad Romů, kterého v majoritní společnosti ani třeba nemají, protože to je člověk, který fakt hraje srdcem. 

A nemůžete udělat něco pro úžasnou zpěvačku Věru Bílou? 

To je romská Ella Fitzgerald, talent opravdu obrovský, ale bohužel neměla to, co teď děláme my, a tím je koučink. Má talent od Boha, ale neuměla si korigovat věci spojené se svojí kariérou, což neumí ani spousta Čechů, i lidí obecně. A právě my bychom chtěli využít toho, že budeme mít studenty z různých oborů a budeme se snažit podporovat jejich příběhy a zároveň se zaměřovat i na jiné věci, do budoucna i celorepublikově. 

Ale zatím v tuto chvíli se držíte Ostravska, jestli sem to dobře pochopila? 

Ano. 

Kolik je vás v Hnutí dohromady? 

Momentálně máme deset členů. Pět stálých a pět externích, kteří opravdu makají. 

Sehnat lidi, dobré lidi, to je vždycky velké štěstí. 

To ano. Hlavně si uvědomte, že my to máme o to těžší, protože mnozí mladí Romové sami ještě nevědí, čeho chtějí dosáhnout. Mají strach ze školy, najít školu, že není práce. Máme to komplikované. Ale věřte mi, to půjde. 

Mají taky strach, že je pak vyloučí jejich rodná komunita, že budou jednou nohou mezi Romy a druhou v majoritě? 

To, o čem mluvíte, z nás vlastně dělají školské instituce. A za to dám ruku do ohně. Komunita vás potom bere jako výjimku, která je studovaná, je pogadžovělá, ale zároveň... Pokud máte srdce, cikánské srdce, tak je jedno, jak spisovně mluvíte nebo jak přemýšlíte; jde o to cítit věci stejně. 

Co je cikánské srdce - svoboda? 

Já to řeknu asi takhle. Nemůže nám nikdo vnucovat hodnoty, které nám nejsou vlastní. My máme svoji kulturu, máme svoje tradice, máme jiný temperament, a to je podstata věcí, kterou nechápe majoritní společnost. My se narodíme a jsme hned jiní, jsme jinak vychovávaní. 

Já vás pochopit chci. Vysvětlete mi, prosím, co vlastně chcete vy po majoritní společnosti? Co můžeme udělat jako majoritní společnost, aby vám to neškodilo, v nejlepším případě i prospělo? 

Řeknu jeden svůj vnitřní pocit, jak to vnímám já. Aby se zlepšilo soužití v této společnosti mezi Romy a ´neromy´, musíme změnit sociální systém, to je základ. 

Jak? 

Správnou kontrolou sociálního systému. Musíme více šetřit, zároveň nesmíme podporovat práci načerno, nemůžeme podporovat sociální dávky, protože s takovými věcmi jenom vytváříme živnou půdu pro lenost, nicnedělání, nehledání si práce, nechuť ke vzdělávání. 

Vy jste pravičák?

To není o pravičáctví. To, jak se mnozí Romové, a nejen oni, chovají, je odrazem společnosti. Lidé, kteří využívají, nebo spíš zneužívají sociálního systému, jsou nazýváni po právu parazité. Pokud by byl sociální systém dobře nastavený, tak by na něm nikdo nemohl parazitovat. A jak to udělat? Jednoduše. Pokud chceš pobírat dávky a zároveň pracovat načerno, tak nebudeš dělat ani jedno. V práci načerno vidíme největší kámen úrazu. Nejenže to degraduje tržní ceny, protože vždycky člověk, který pracuje načerno, nebo zaměstnavatel, který dává práci načerno, bude levnější než firma, která odvádí sociální, zdravotní a zároveň platí daně. Chce to důsledné kontroly. Třeba v Anglii to funguje, nikdo, respektive málokdo tam pracuje načerno. Bojí se důkladných a důsledných kontrol. A nejenom to, tam kontrolují i to, jak často děcko chodí do školy a pokud nechodí do školy, tak rodina přijde o sociální dávky. To je motivace vedoucí k tomu, aby děti chodily do školy. 

A vy v dětech vidíte budoucnost, lepší romskou budoucnost? 

Dnes děti vidí, že táta a máma berou sociálku. Táta vstává v deset, občas pracuje načerno, máma pobírá mateřskou, pobírá příspěvek na bydlení, dítě nic jiného nezná. A my chceme docílit toho, aby děti měly motivaci něčeho dosáhnout. Já jsem zastáncem toho, že kdo je zdravý a živý, musí pracovat. Pokud budeme děti vychovávat, pracovat na jejich rozvíjení, tak dokážou v životě něčeho dosáhnout. Je to jenom o práci s těmi dětmi. 

Možná bychom měli závěrem zmínit, řekněme, technické záležitosti, které s projektem neodmyslitelně souvisejí. 

Projekt První krok je v první fázi plánovaný na dobu devíti měsíců a náklady na jeho realizaci jsou 1,2 milionu korun. Částečně ho již nyní financuje Asociace romských podnikatelů a spolků, která se dlouhodobě zabývá uplatněním romských firem na trhu práce a zaměstnáváním Romů zejména na Ostravsku. Do budoucna by měl být projekt samofinancovatelný, zejména z privátních prostředků a z prostředků soukromých nadací.

Anna Vančová, Zuzana Sirotková 

 

Vložil: Anička Vančová

Hnutí romských studentů, První krok, Vladimír Čermák, HP, rozhovor, Vladimír Leško, Vladimír Kočko, Zápisníček AV,