Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Najít si dnes zaměstnání a uplatnit se, je velmi těžké, mnohem těžší než za minulého režimu, říká fotograf Štreit, kterého komunisté vyhodili a zavřeli

04.08.2014
Najít si dnes zaměstnání a uplatnit se, je velmi těžké, mnohem těžší než za minulého režimu, říká fotograf Štreit, kterého komunisté vyhodili a zavřeli

Autor: Analogue

Popisek: Rodák ze Vsetína Prof. Mgr. Jindřich Štreit nyní vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě.

ROZHOVOR Politický vězeň, pedagog a fotograf Jindřich Štreit zavzpomínal na okupaci Československa sovětskými vojsky v osmašedesátém roce i následnou dobu normalizace. V rozhovoru pro ParlamentníListy.cz připustil, že je dnešní doba velmi těžká pro mladé lidi, kteří po ukončení školy hledají uplatnění. Uspět a prosadit se mohou dnes jen ti nejlepší.

Blíží se výročí jednadvacátého srpna roku 1968, kdy začala okupace Československa sovětskými vojsky. Kde jste v té době byl?

Byl jsem ředitelem Základní školy v Sovinci.

Pocítili jste tam také pohyb okupantů?

Projížděla tam nějaká kolona z Polska.

Fotil jste něco? Nejel jste do Prahy?

Ne. V té době jsem byl ředitelem školy a na konci srpna bylo nejvíce práce s přípravami na začátek školního roku.

Jak jste tyto dny prožíval?

Bylo to tragické. Říkal jsem si, že to je konec. Byla to opravdu velmi složitá situace.

Odrazila se vzniklá situace nějak ve škole?

Hned ne. Následky přišly až za dva, tři roky, kdy jsme se dostali do normalizace, což se projevilo různými prověrkami i na vesnici.

V roce 1982 jste se v Praze zúčastnil zakázané výstavy. Kvůli svým fotografiím jste se pak dostal do vězení. Můžete připomenout, jak to vlastně bylo?

Údajně nebyla tato kolektivní výstava na pražských tenisových kurtech Sparty povolená. Byl jsem potom čtyři měsíce na Ruzyni ve vazbě a následně odsouzen na deset měsíců s podmíněným odkladem na dva roky.

Zničili vám archiv?

Ne. Druhý den po výstavě přijeli k nám domů a převrátili dům vzhůru nohama. Dcera s manželkou byly v Olomouci a vrátily se odpoledne, takže zažily rabování jen částečně.

Po této výstavě přišly sankce, co jste potom dělal?

Po odsouzení jsem nesměl ani vstoupit do budovy, kde jsem učil. Dostal jsem hodinovou výpověď. Rok jsem proto balil knihy v bruntálské knihovně. Potom jsem si našel místo dispečera na státním statku, kde jsem pracoval až do roku 1991. Po revoluci jsem byl krátce zaměstnaný v muzeu. Přitom jsem už ale intenzivně fotografoval různé projekty v zemích po celém světě, kam jsem dostával pozvání. 

Nyní učíte na vysoké škole. Zažil jste práci pedagoga za socialismu i dnes. Jak se za tu dobu změnili vaši žáci?

V současné době jsou studenti především svobodní, vnímaví, s velkým přehledem, umí jazyky, cestují po světě a užívají si života.

Dalo by se tedy říct, že jsou dnes na rozdíl od minulé doby hlavně svobodní?

Samozřejmě, že v současné době je to otázka svobody, ale také těžkého přístupu k životu, protože najít si dnes zaměstnání a uplatnit se, je velmi těžké. Je tady obrovská konkurence.

Tyto změny přinesla revoluce v roce 1989. Letos si připomene už pětadvacáté výročí zásadního zvratu v naší zemi. Kde jste byl sedmnáctého listopadu?

Zúčastnil jsem se zrovna výstavy současného umění v Hradci Králové. Ráno jsem přijel domů a dozvěděl se, co se děje.

Jak jste prožíval následující měsíce? Sbalil jste foťák a jel do Prahy vše dokumentovat?

Do Prahy jsem nejel, protože tam byla spousta jiných fotografů. Intenzivně jsem ale fotografoval to, co se dělo na vesnici.

A dělo se tam něco? Nebyli lidé zalezlí, neměli strach?

Dělo! Podařilo se mně zachytit revoluci na vesnici. Pracoval jsem ve státním statku, který měl ředitelství v Rýžovišti. Kolem toho bylo asi pět vesnických farem. Vznikly tak fotografie, kdy jdou lidé průvodem z Břidličné na ředitelství do Rýžoviště. Nesli prapory a šli si povyprávět s ředitelem.

Co jste od revoluce očekával?

Všichni jsme očekávali, že se uvolní situace a bude se lépe žít.

Naplnila se vaše očekávání?

Nemohu si naříkat. Jsem spokojený. Na statku mně po revoluci řekli, že jsem nadbytečný a z okresního úřadu přišla nabídka, abych se vrátil do školství. Byl jsem rehabilitován a mohl jsem si vybrat školu, kde bych chtěl být ředitelem. Do základního školství jsem se už ale nevrátil. Začal jsem externě učit na FAMU a vzápětí jsem dostal nabídku učit ve Slezské univerzitě v Opavě. Částečně jsem učil také na vysoké škole v Bratislavě. Kromě toho jsem začal jezdit po světě a fotografoval různé velké projekty. Dostával jsem nabídky především z Francie.

Co byste řekl lidem, kteří nostalgicky vzpomínají na dobu socialismu? Mnozí tvrdí, že je sice pěkné, že máme svobodu, ale co jim je to platné, když nemohou sehnat práci, nemají peníze a nemohou svobodně cestovat ani si koupit vše, co by chtěli?

Na jednu stranu mají pravdu. Dnes je to ale otázka toho, že se najednou vyžaduje iniciativa od jednotlivců.

Často ovšem slyším námitky, že snaha a znalosti nestačí, protože je to dnes vše o známostech…

Je fakt, že taková tendence v poslední době je. Člověk prostě musí být nejlepší, aby se prosadil. Pokud je, tak se prosadí. Je to ale daleko těžší. Mladí lidé to dnes nemají jednoduché. Musí se snažit a bojovat, aby si našli místo, dokázali se uchytit tam, kde chtějí, a prosadili se.

Na svých cestách jste zamířil i do Ruska. Proč?

Dělal jsem tam několik velkých projektů. Ten první byl na Sibiři. Vznikla z toho kniha o budhismu, životě na vesnici a o tom, jak se proměňuje sibiřská vesnice v návratu k budhismu. Byl jsem tam v roce 1995. Tehdy zrovna probíhala privatizace zemědělství. Byla to velmi pohnutá a zajímavá doba. Potom jsem dělal další projekt v Čečně a Ingušsku, kdy Čečenci utíkali kvůli válečnému konfliktu do Ingušska, kde žili ve stanových městečkách. Byl jsem ale i v Čečně. Všude jsem pobýval zhruba tak měsíc. Jeden projekt jsem dělal na pobřeží Černého moře, což bylo o Češích, kteří koncem devatenáctého století odešli do Ruska. Byla to taková menšina, která osidlovala oblast okolo města Anapa. Budovali zemědělství, museli vykácet lesy, pěstovali vinnou révu. O této menšině se prakticky nevědělo, že tam je. Ohlásili se na velvyslanectví v Moskvě až v roce 2000. Byl jsem pozván, abych zdokumentoval jejich život.

Fotografoval jste někdy také Ukrajinu?

Ne. Nejsem fotograf, který by vyhledával válečné konflikty. Nebyl jsem na Podkarpatské Ukrajině ani v době míru, protože jsem věděl, že tam jezdí z Čech jiní fotografové. Snažím se vždy dokumentovat něco jiného než ostatní.

Proč nemáte zájem fotit válečné konflikty?

Jde o vypjaté a mimořádné situace, které přijdou a zase odejdou. Já jsem fotograf, který spíš zachycuje obyčejný každodenní život. Připadá mi to daleko zajímavější, než fotografovat válečné konflikty.

Sledujete přesto situaci na Ukrajině, jak to vnímáte?

Jistě. Myslím, že by se to nemělo podceňovat. Ukrajina je suverénní stát, který by se měl respektovat.

Kdo si myslíte, že za tím má prsty?

Těžko odpovědět, když tam člověk není. Těžko někoho soudit.

Sešli jsme se v den, kdy si připomínáme sto let od počátku první světové války. Myslíte si, že by konflikt na Ukrajině mohl spustit také nějakou světovou válku?

Myslím, že se lidstvo už trošku poučilo a žádná země se nechce dostat tak daleko, aby byla příčinou nějakého globálního konfliktu. Právě proto si myslím, že Amerika i Evropská unie se drží v určitých mezích, aby k tomu nedošlo.

Na čem v současné době pracujete?

Už téměř dva roky fotografuji život Farnosti Šenov u Ostravy. Měla by z toho vyjít kniha. Druhý projekt je o lidech bez domova. Dokumentuji je především v Olomouci, Ostravě a dalších malých městech v Čechách. Je to těžké, složité a mám obavy, aby toto nebyl velký společenský problém. Každý člověk je individualita a každý příběh je nesmírně zajímavý. Jde o takový odraz dnešní doby. Byl bych rád, kdyby z toho vyšla kniha i s příběhy fotografovaných lidí.

Filip Ferbie

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

 

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace