Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Mluvili česky, ale k Československu nechtěli aneb Připojení Hlučínska. Časosběr Radky Vosáhlo

05.02.2025
Mluvili česky, ale k Československu nechtěli aneb Připojení Hlučínska. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Se svolením města Hlučína

Popisek: Město Hlučín

Příběh starý 105 let ukazuje trochu jinou tvář zakládání československého státu, než na jakou jsme zvyklí. Do republiky přibyli i krajané, kteří sice mluvili jazykem velmi blízkým zbytku republiky, jinak se ale s Masarykovým projektem příliš neztotožňovali.

Porážka svazku států, který se nazýval Ústřední mocnosti, přinesla po první světové válce jedno z největších překreslování hranic na území střední a východní Evropy. Říše mocných Habsburků, jejíž součástí jsme byli od roku 1526, se proměnila v prach. Nová Československá republika vznikla 28. října 1918 a v obecném povědomí se traduje, jak jsme všichni byli šťastní a s nadšením jsme vítali návrat státnosti po tři sta letech temna.

Příběh připojení Hlučínska ale ukazuje, že i Československo si dokázalo dupnout a lidí se přitom neptalo.

K pochopení je třeba jít hlouběji do barvité historie regionu. Ještě na počátku 18. století byla oblast mezi dnešními městy Opava a Ostrava součástí Opavského knížectví, které patřilo k Zemím koruny české, toho času ve svazku Habsburského dómu. Vše se změnilo nástupem Marie Terezie na rakouský trůn.

Žena na trůně byla v roce 1740 naprosto nevídaným zjevem, který posloužil jako záminka k uplatnění územních ambicí sousedů, zejména Pruska. Válka, která propukla, se bude nazývat První slezská, což prozrazuje, o které území se v ní bojovalo. Vratislavským mírem z 11. června 1742 se z Hlučínska stala nejjižnější výspa pruského záboru.

Když po říjnu 1918 nový stát projevil o Habsburky prohraný pohraniční region zájem, jednalo se s rozlohou skoro 317 kilometrů čtverečních o největší československé území, získané na úkor poražené mocnosti. Ale dvě stě let sepětí s Pruskem, později Německem, se nedalo vymazat škrtem diplomatického pera. Dokonce se traduje, že místní obyvatelé převzali i pruský smysl pro pořádek.

Obyvatelé Hlučínska podléhali pruskému vzdělávacímu systému, řídili se jeho zákony, přebírali kulturní vlivy, úředním jazykem byla samozřejmě němčina. V domácnostech se ale mluvilo lašským nářečím češtiny. Velkou úlohu v zachování jazyka sehrála církev, zdejší horliví věřící patřili pod arcibiskupa z Olomouce. Tito obyvatelé mají dokonce své označení – Moravci, často s přívlastkem pruští či němečtí. Své sousedy přes hranici, tedy obyvatele habsburské monarchie, dokonce nazývali císařáky a posměch z toho kapal.

Když se na konci první světové války otevřela otázka nových hranic, československá delegace na Versailleské mírové konferenci požadovala jižní část okresu Ratiboř, tedy Hlučínsko. Argument byl prostý – mluví se tam českým dialektem, patří tedy k nám! Argument „je to rozvinutý průmyslový region s bohatými zásobami nerostů“ by u vítězných velmocí takovou šanci rozhodně neměl.

Místní se na to rozhodně nedívali tak jednoznačně, dvě století s německým živlem byly znát. Jedním z krásných paradoxů dějin je česky psaný leták z roku 1919, který se v oblasti šířil: „Všelijakým způsobem lákají Vás Češi, abyste se vyslovili pro připojení k československému státu. Nevěřte jim.“ Autor politického pamfletu je samozřejmě neznámý, ale zřejmě ukazuje smýšlení místních lidí. I místní Katolické noviny, periodikum vycházející v Německu ve slovanském nářečí, popisovaly v reportážích přípravy pruských posádek na odražení násilného vniknutí Čechů.

Definitivně hraniční spor uzavřela konečná mírová smlouva, kterou se 4. února 1920 k Československu připojilo celkem 36 obcí. Ovšem ani takto posvěcené rozhodnutí neznamenalo konec územních problémů. Hlučínsko bylo vyčleněno z většího celku okresu Ratiboř, vznikla tedy otázka, kudy po jeho území vlastně vést novou hranici. Francouzský generál Henri le Rond, který zde působil v rámci plebiscitní komise, vzal pravítko a udělal pěknou rovnou čáru. Ta vedla středem několika vesnic, takže se následujících několik let území ještě upřesňovalo až v roce 1923 byla stanovena konečná podoba státní hranice.

Na nešťastné připojení navázala podobně nešťastná politika Masarykova Československa k obyvatelům nového území. Místní Moravci se občas těžko smiřovali s novými pořádky státního útvaru, který byl založen na úplně jiných principech než Německé císařství. Nespokojenost ale nikdy nepřerostla v násilný odpor, takže na ni historie zapomněla.

Hlučínsko se pak vrátilo k německému Slezsku Mnichovskou dohodou, kterou ale po událostech v Kobyliské zatáčce anulovali sami její signatáři. Region, kde se český a německý živel prolínal ještě více než kde jinde, si díky tomu podržel svá specifika i pod vládou KSČ.

Ani 105 let neodstranilo místní zvyky, jazyk a myšlení. Dodnes se v místních domácnostech používají i germanismy. Historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář tento pocit shrnul dost výstižně: „Komplikované dějiny způsobily, že téměř tři století hledáme národní a kulturní identitu.“

Paradoxně mi tato věta nepřijde smutná. Dokonce si myslím, že je štěstí, že si dnes 80 tisíc obyvatel Hlučínska může hledat národní a kulturní identitu, jak chce. V podstatě se jedná o naplnění demokratického a národně menšinového snu, na kterém naše republika vznikala. 

Zdroje: Wikipedia, https://www.muzeum-hlucinska.cz

https://www.novinky.cz/clanek/historie-pred-100-lety-bylo-hlucinsko-poprve-pripojeno-k-ceskoslovensku-nadseni-to-nevzbudilo-40312114

https://program.rozhlas.cz/jak-se-hlucinsku-nechtelo-k-ceskoslovensku-pribeh-z-casu-vzniku-republiky-8614549

 

 

Vložil: Radka Vosáhlo