Mluvili česky, ale k Československu nechtěli aneb Připojení Hlučínska. Časosběr Radky Vosáhlo
05.02.2025
Foto: Se svolením města Hlučína
Popisek: Město Hlučín
Příběh starý 105 let ukazuje trochu jinou tvář zakládání československého státu, než na jakou jsme zvyklí. Do republiky přibyli i krajané, kteří sice mluvili jazykem velmi blízkým zbytku republiky, jinak se ale s Masarykovým projektem příliš neztotožňovali.
Porážka svazku států, který se nazýval Ústřední mocnosti, přinesla po první světové válce jedno z největších překreslování hranic na území střední a východní Evropy. Říše mocných Habsburků, jejíž součástí jsme byli od roku 1526, se proměnila v prach. Nová Československá republika vznikla 28. října 1918 a v obecném povědomí se traduje, jak jsme všichni byli šťastní a s nadšením jsme vítali návrat státnosti po tři sta letech temna.
Příběh připojení Hlučínska ale ukazuje, že i Československo si dokázalo dupnout a lidí se přitom neptalo.
K pochopení je třeba jít hlouběji do barvité historie regionu. Ještě na počátku 18. století byla oblast mezi dnešními městy Opava a Ostrava součástí Opavského knížectví, které patřilo k Zemím koruny české, toho času ve svazku Habsburského dómu. Vše se změnilo nástupem Marie Terezie na rakouský trůn.
Žena na trůně byla v roce 1740 naprosto nevídaným zjevem, který posloužil jako záminka k uplatnění územních ambicí sousedů, zejména Pruska. Válka, která propukla, se bude nazývat První slezská, což prozrazuje, o které území se v ní bojovalo. Vratislavským mírem z 11. června 1742 se z Hlučínska stala nejjižnější výspa pruského záboru.
Když po říjnu 1918 nový stát projevil o Habsburky prohraný pohraniční region zájem, jednalo se s rozlohou skoro 317 kilometrů čtverečních o největší československé území, získané na úkor poražené mocnosti. Ale dvě stě let sepětí s Pruskem, později Německem, se nedalo vymazat škrtem diplomatického pera. Dokonce se traduje, že místní obyvatelé převzali i pruský smysl pro pořádek.
Obyvatelé Hlučínska podléhali pruskému vzdělávacímu systému, řídili se jeho zákony, přebírali kulturní vlivy, úředním jazykem byla samozřejmě němčina. V domácnostech se ale mluvilo lašským nářečím češtiny. Velkou úlohu v zachování jazyka sehrála církev, zdejší horliví věřící patřili pod arcibiskupa z Olomouce. Tito obyvatelé mají dokonce své označení – Moravci, často s přívlastkem pruští či němečtí. Své sousedy přes hranici, tedy obyvatele habsburské monarchie, dokonce nazývali císařáky a posměch z toho kapal.
Když se na konci první světové války otevřela otázka nových hranic, československá delegace na Versailleské mírové konferenci požadovala jižní část okresu Ratiboř, tedy Hlučínsko. Argument byl prostý – mluví se tam českým dialektem, patří tedy k nám! Argument „je to rozvinutý průmyslový region s bohatými zásobami nerostů“ by u vítězných velmocí takovou šanci rozhodně neměl.
Místní se na to rozhodně nedívali tak jednoznačně, dvě století s německým živlem byly znát. Jedním z krásných paradoxů dějin je česky psaný leták z roku 1919, který se v oblasti šířil: „Všelijakým způsobem lákají Vás Češi, abyste se vyslovili pro připojení k československému státu. Nevěřte jim.“ Autor politického pamfletu je samozřejmě neznámý, ale zřejmě ukazuje smýšlení místních lidí. I místní Katolické noviny, periodikum vycházející v Německu ve slovanském nářečí, popisovaly v reportážích přípravy pruských posádek na odražení násilného vniknutí Čechů.
Definitivně hraniční spor uzavřela konečná mírová smlouva, kterou se 4. února 1920 k Československu připojilo celkem 36 obcí. Ovšem ani takto posvěcené rozhodnutí neznamenalo konec územních problémů. Hlučínsko bylo vyčleněno z většího celku okresu Ratiboř, vznikla tedy otázka, kudy po jeho území vlastně vést novou hranici. Francouzský generál Henri le Rond, který zde působil v rámci plebiscitní komise, vzal pravítko a udělal pěknou rovnou čáru. Ta vedla středem několika vesnic, takže se následujících několik let území ještě upřesňovalo až v roce 1923 byla stanovena konečná podoba státní hranice.
Na nešťastné připojení navázala podobně nešťastná politika Masarykova Československa k obyvatelům nového území. Místní Moravci se občas těžko smiřovali s novými pořádky státního útvaru, který byl založen na úplně jiných principech než Německé císařství. Nespokojenost ale nikdy nepřerostla v násilný odpor, takže na ni historie zapomněla.
Hlučínsko se pak vrátilo k německému Slezsku Mnichovskou dohodou, kterou ale po událostech v Kobyliské zatáčce anulovali sami její signatáři. Region, kde se český a německý živel prolínal ještě více než kde jinde, si díky tomu podržel svá specifika i pod vládou KSČ.
Ani 105 let neodstranilo místní zvyky, jazyk a myšlení. Dodnes se v místních domácnostech používají i germanismy. Historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář tento pocit shrnul dost výstižně: „Komplikované dějiny způsobily, že téměř tři století hledáme národní a kulturní identitu.“
Paradoxně mi tato věta nepřijde smutná. Dokonce si myslím, že je štěstí, že si dnes 80 tisíc obyvatel Hlučínska může hledat národní a kulturní identitu, jak chce. V podstatě se jedná o naplnění demokratického a národně menšinového snu, na kterém naše republika vznikala.
Zdroje: Wikipedia, https://www.muzeum-hlucinska.cz
https://www.novinky.cz/clanek/historie-pred-100-lety-bylo-hlucinsko-poprve-pripojeno-k-ceskoslovensku-nadseni-to-nevzbudilo-40312114
https://program.rozhlas.cz/jak-se-hlucinsku-nechtelo-k-ceskoslovensku-pribeh-z-casu-vzniku-republiky-8614549
Vložil: Radka Vosáhlo