Židovské děti si hrály na hřbitově, jinam nesměly. Až pak přišly koncentráky a pochody smrti

Foto: Lenka Hatlapatková (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Výstava Neztratit víru v člověka Židovského muzea v Praze

ROZHOVORY NA OKRAJI Osudy šesti židovských dětí od roku 1938 do roku 1945, respektive do současnosti, představuje putovní panelová výstava Neztratit víru v člověka, která je k vidění až do konce března v podkroví bíloveckého muzea. Výstava je pořádána ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze. Co v době druhé světové války prožívaly židovské děti Růženka, Alice, Eva, Petr, Martin a Pavel? O tom jsme si povídali s pracovnicí bíloveckého muzea Simonou Lindovskou.

Jejich osudy přibližuje celkem 20 panelů, na nichž má každé z dětí svou barvu. Například informace týkající se Alice Justitzové, jsou spojovány oranžovou barvou, střípky ze života Evy Löwidtové jsou označeny červenou barvou, Petr Ginz má světle modrou a tak dále. Lidé tak mohou na panelech nebo v katalozích, které jsou také součástí výstavy, lehce dohledat osudy jednotlivých dětí. Na prvních panelech se dozví, že před válkou většina těchto židovských dětí normálně chodila do školy, sportovala, navštěvovala kulturní akce a radovala se z normálního života v kruhu své rodiny. Na dalších panelech jsou pak už informace z válečného období, poslední panely popisují život po válce až do současnosti.

Růženka: Hřbitov, místo pro hry

Kterému z dětí osud přál a kterému naopak ne?

Nejsmutnější je osud Petra Ginze, který si prošel Terezínem i Osvětimí a bohužel v Osvětimi byl hned při první selekci po transportu poslán do plynu. Psal si deník, který si psala i jeho sestra Eva, která po válce jeho vzpomínky vydala. Petr byl velmi nadaný, krásně maloval a namaloval známý obraz Měsíční krajina. Jeho snem bylo podívat se na Měsíc. To se mu sice nesplnilo, ale jeho obraz se později díky kosmonautům, kteří ho vzali s sebou do raketoplánu, na Měsíc dostal. Štěstí v neštěstí době války měla Alice, jejímž rodičům se podařilo ji i její sestru Mimku dostat do vlaků vypravovaných Nicholasem Wintonem do Anglie. Ve vzpomínkách popisuje, že neuměla anglicky, takže začátky zde byly pro ni těžké, její náhradní rodina byla ale velmi milá a přívětivá. Dokonce se jednou za dva týdny mohla vídat se sestrou. Po válce se Alice vrátila zpátky do Československa, vystudovala gymnázium a poté pedagogickou fakultu. Bohužel, vzhledem k tomu, že její manžel za druhé světové války bojoval v britské armádě, byli oba po nástupu komunistů opět perzekuováni, manžel byl vyhozen i z práce. Takže i když byla ušetřena pobytu v koncentrační táboře, neměla jednoduchý život ani po válce. Alice umřela v roce 2009.

Norimberské zákony přinesly od roku 1939 postupně spoustu omezení pro Židy, jak ale Němci určovali, kdo je Žid a kdo ne?

Podle těchto zákonů se židovství dědí po matce. Takže děti, jejichž matka byla židovka a otec ne, byly brány automaticky jako Židé. Třeba Růženčin tatínek byl Žid, ale maminka ne. Růženka byla tedy označena jako míšenec prvního stupně. Martinovi rodiče i prarodiče byli Židé, takže byl také označen jako Žid. Židovství se zkoumalo většinou do třetí až do čtvrté generace.

Jaká omezení děti pocítily?

Jak už jsem se zmiňovala výše, nesměly chodit do školy. Starší děti, které již uměly číst a psát, se učily doma. Ale třeba Růženka, která ani nenastoupila do první třídy, chodila do takzvané bytové školy, kde rabín nebo jiný vzdělaný člověk potají učil 5 až 6 dětí. Často se však stávalo, že děti přišly a na dveřích už byla páska nebo toho člověka už nenašli. Růženka v té době nechápala, proč její vrstevníci mohu chodit do školy a ona ne. Petr zase popisuje, jak museli se sestrou odevzdat domácí mazlíčky, rádio, a dokonce i lyžařské boty. Nesměli si ani hrát na dětských hřištích, a tak se židovské děti setkávaly na židovském hřbitově, což bylo jediné místo, kde mohli bez omezení chodit. Nakupovat mohli jen v určenou nákupní dobu, v tramvajích jezdili pouze v poslední voze a na zadní plošině. Nesměli měnit bydliště a opouštět jeho obvod, občanské legitimace měli označeny červeným písmenem J. V roce 1941 už byly Židům konfiskovány i telefony, zrušen příděl jablek, cukru i luštěnin, museli odevzdat řidičské průkazy, nesměli rybařit, chodit do lesů, dokonce ani do těch soukromých, nesměli dostávat poukázky na šaty. V září 1941 byla všem Židům od 6 let věku nařízena povinnost viditelného označení žlutou šesticípou Davidovou hvězdou a přicházely další zákazy – Židé nesměli do veřejných knihoven, kouřit tabák a obstarávat si tabákové výrobky, odebírat holicí mýdlo a v obchodech nesmělo být Židům poskytnuto ovoce a cukrovinky, marmelády a džemy, ryby, drůbež, zvěřina nebo sýry. Židé směli být zaměstnáni pouze ve skupinách, odděleně od ostatních zaměstnanců, nesměli být vyučeni v oboru.

Pět z těchto šesti dětí bylo transportováno do koncentračních táborů, jak to probíhalo?

V listopadu 1941 byly vypraveny první transporty do Terezína, jakožto sběrného tábora pro protektorátní Židy. Tam se dostala jak Růženka, tak Petr, Eva, Pavel i Martin. Růženka a Martin prožili celou dobu v Terezíně, Petr, Eva a Pavel však byli později transportování do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Nikdo z nich netušil, jak dlouho tady ve skutečnosti budou. Martin píše, že když přijel do Terezína, chyběly mu do 11 let dva měsíce a věřil, že narozeniny už oslaví se svými rodiči doma. Děti a ženy bydlely zvlášť od mužů. Pro děti zde byly zřízeny takzvané Kinderheimy, děti jim zkráceně říkaly Heimy. Sloužily k zabavení dětí, které se zde mohly trochu vzdělávat a byl tady pro ně připravován program, který jim utrpení v táboře trochu ulehčoval. Třeba Petr Ginz se stal šéfredaktorem časopisu Veden a Martin Glas byl redaktorem časopisu Domov. Časopisy pomáhaly dětem se rozptýlit, přijít na jiné myšlenky – našly zde různé kvízy, křížovky, ale i kreslené příběhy nebo různé zajímavé informace. Na naší výstavě se lidé mohou podívat na ukázky z těchto časopisů. Eva Löwidtová vzpomíná i na to, jak se účastnila dětské opery Brundibár, která měla snad přes 50 repríz, a děti tam vlastně hrály a zpívaly pořád dokola. Bylo to však pro ně rozptýlení.

Eva Löwidtová popsala také to, že jídlo v Terezíně dostávali 3 x denně – ráno zakalenou kávu s kouskem chleba, v poledne řídkou polévku a brambor v ošklivé omáčce, a večer nějakou tekutinu.  Občas děti dostávaly takzvanou cihlu, tak tento kousek buchty z mouky, vody a kvasnic pojmenovaly. Doma by nad cihlou ohrnuly nos, tady se na ní opravdu těšily.

Terezín byl Němci popisován jako město pro Židy, kteří zde mohou žít, pracovat a studovat...

Přesně tak Terezín popisovali Němci, aby sem mohli svážet Židy doslova z celé Evropy, skutečnost však byla jiná. Eva ve svých vzpomínkách popisuje, jak se město zkrášlovalo kvůli návštěvě z Červeného kříže, kterou vyslal dánský král, který chtěl vědět, jak se zde dánským Židům žije. Eva popisuje, jak se najednou začaly popisovat dříve bezejmenné ulice, jak se podél vytyčené trasy umisťovaly květiny, lavičky a jak dokonce na jednu budovu dali nápis Škola, přestože zde nikdy děti do školy nechodily. Prostě se na oko vše upravilo tak, aby to vypadlo, že je to opravdu krásné město pro Židy se všemi službami. V den návštěvy dokonce musely děti stát kolem ulice a držely v ruce chléb se sardinkami, který tady nikdy dříve nedostaly, aby bylo vidět, že se mají opravdu dobře.

Panely vyprávějí i o takzvaném pochodu smrti, absolvovalo ho některé z dětí?

Ano, Eva i Pavel. Oba popisují své útrapy v Osvětimi, a právě pochod smrti byl pro ně velmi silným momentem. Když už se blížila fronta, Němci začali po sobě likvidovat tyto tábory, aby nebyly žádné důkazy o tom, co se dělo. Název pochod smrti získal tento pochod až později, a to proto, že vězni byli vyhnáni do velkých mrazů a často jen lehce oblečeni a hladoví putovali pěšky z polského tábora do Německa nebo Rakouska, aby se dostali co nejdále od osvobozeneckých armád. Petr vzpomíná, že Němci chtěli odklidit hlavně muže, děti tam chtěli nechat. Ale ty se bály, co s nimi bude, a tak mnohé šly s muži. Vycházeli v lednu a šli jen v tenkých košilích přes Ostravu, Brno až do Mauthausenu a dál. Přitom cestou už slyšeli dělostřelbu a později se Pavel dozvěděl, že jen deset dnů poté byl tábor Osvětim osvobozen. Naštěstí pochod smrti přežil a i tábor, kam se dostal, byl také osvobozen. Smutnější osud měla Eva, která pochod smrti absolvovala s maminkou, s níž v Osvětimi žila v ženském bloku. Maminka byla slabá a někde v průběhu pochodu ji řekla: „Evičko, už nemůžu dál.“ Políbila ji na čelo, usnula a už se neprobudila. Tím, že vypadala, že spí, dostala Eva kousek chleba i pro maminku, za což byla ráda, ale zcela smutná a vyčerpaná usnula u maminky. A měla štěstí. Nikdo si totiž nevšiml, že tam zůstala. Po probuzení zjistila, že pochod odešel a vydala se proto jiným směrem a v jedné vesnici se jí ujala rodina, která ji schovávala až do konce války. Až po mnoha letech Eva zjistila, že ženy, s nimiž absolvovala pochod smrti, došly do Volar, kde byly všechny zastřeleny.

Znáte i osudy těchto dětí po skončení války?

Eva po skončení války zjistila, že na živu zůstala jen její teta, s níž ale neměla dobrý vztah., tak se raději zapsala do židovského sirotčince. Poté, co si vzala svého manžela Petra, tak se odstěhovali do Izraele, kde žijí dodnes. Petr Werner po konci války zůstal u příbuzných, pak se vyučil obuvníkem u Bati a posléze vystudoval i ekonomickou univerzitu a cestoval jako obchodník do Mexika a Bolívie a prodával tam auta. Martin Glas se dostal do ošetřovny, kterou založil Přemysl Pitter a jeho kolegové právě pro děti z koncentračních táborů. Tady ho našel jeho bratr. Růženka přežila Terezín i se svým otcem, který měl sice špatné zdraví, ale vrátili se oba domů. Alice, která jako jediná nebyla v koncentračním táboře, se vrátila z Anglie, a jediný, kdo už domov nespatřil byl Petr, který zemřel v Osvětimi.

Simona Lindovská

Výstava je určena i pro školy, připravujete pro ně nějaký speciální program?

Panelová výstava je koncipována také tak, aby s ní mohli pracovat žáci a studenti. Na začátku se jich ptáme, co vědí o druhé světové válce a této problematice. Poté je rozdělíme do šesti skupin a každé skupině se přidělí jedno dítě. Skupinka má poté nějaký čas si celou výstavu projít a hledat osud svého přiděleného dítěte. Poté zjištěné informace prezentují ostatním. Studenti se tak s výstavou seznámí sami a aktivně se zapojí do programu.

Lenka Hatlapatková

Vložil: Anička Vančová