Když se důl stal hřbitovem. Dukla 61

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Snímek z televizní minisérie Dukla 61

ČASOSBĚR: Naše území nemá moře ani velehory, ale je celkem bohaté na suroviny. Moře se tu kdysi dávno rozkládalo a přispělo ke vzniku bohatých ložisek uhlí - hnědého i výhřevnějšího černého. Průmyslová revoluce se stala érou jeho dobývání a pomyslným vrcholem bylo období, kdy hornictví jako prioritní obor dostalo veškerou státní podporu.

V Krušnohoří byly naším výhledem kromě rafinerie povrchové doly. V tramvaji z Litvínova do Mostu jsme jako děti pozorovali obrovská důlní rypadla a cestou do Chomutova v autě zase barokní zámek Jezeří na samém kraji důlní jámy. A debatovali, kdy se do ní sesune. Dneska už je to naštěstí trochu jinak, důl se pomalu mění z měsíční krajiny v jezero a Jezeří je skoro zachráněno.

Povrchová těžba poznamenává krajinu a vytváří zážitky pro dětskou mysl, ale ve srovnání s podzemním dolováním černého uhlí je přece jen bezpečnější. Pro výhřevnější z obou paliv musíte pod zem. A tím myslím hodně pod zem, do stometrových hloubek. Mě s mým vztahem ke stísněným prostorům děsí už samotná přítomnost v takovém prostředí, natož zde strávit osmihodinovou směnu a dost tvrdě fyzicky pracovat.

S těžbou černého uhlí je spojen hlavně revír ostravsko-karvinský. Ten díky těžbě a na ni navázanému průmyslu získal přezdívku ocelové srdce monarchie a později republiky. K výrobě oceli potřebujete energie opravdu hodně, takže bylo výhodnější postavit huť hned vedle dolu, než surovinu vozit stovky kilometrů po kolejích.

Druhým specifikem regionu bylo jeho národnostní složení. Češi, Němci, Poláci, Slováci a mnoho dalších, kteří si chtěli v perspektivním oboru vydělat. Za mnohonárodnostní monarchie se to až tolik neřešilo, ale po roce 1918 se mnohé změnilo.

Druhá ze světových válek přinesla hospodářství ještě zásadnější změny. Velké a strategické podniky byly hned po válce zestátněny a podřízeny dvouletému centrálnímu plánu, který měl ekonomiku dostat zpět do formy. A doly i ocelárny byly pro úspěch tohoto plánu nepostradatelné.

Když v únoru 1948 převzali moc komunisté, začali klást mnohem větší důraz na těžký průmysl. Na poválečný dvouletý plán navázala první „pětiletka“, která počítala se skokovým nárůstem právě ve výrobách na ostravské oceli závislých.

A tady se dostáváme k černému uhlí, bez kterého by se ocelové srdce země zastavilo. Komunisté udělali z hornictví preferovaný obor, do něhož bylo lákáno maximum pracovníků. Důvod byl jednoduchý - dobývání suroviny byla přes všechen technický pokrok pořád hlavně fyzická práce, takže platila prostá rovnice, že k větší těžbě potřebujete více horníků. Neustále běžely náborové kampaně, vyřádila se na tom i propaganda, takže důlním věžím a kahanům neunikly ani děti nad časopisem Mateřídouška.

Práce v dole byla životu nebezpečná, i pokud jste měli to štěstí, že jste ji přežili bez úhony, tak bylo jasné, že budete mít podlomené zdraví. Prašné, horké prostředí a fyzicky náročná práce udělaly své. Rizikům práce pod zemí samozřejmě musela odpovídat i odměna. Vždy platilo, že horníci si přišli na nadstandardní peníze, a právě to do uhelných revírů lákalo lidi z široka daleka.

V časech První republiky proběhla u nás v Mostě slavná hornická stávka, ze které poté komunisté udělali symbol. Po regionu se však tradují i takové historky, kterak si mostečtí horníci připalovali cigarety bankovkami.

Po osmačtyřicátém byli horníci na režimním piedestalu, za upsání se nabízely nejen zajímavé peníze, ale i výhody jako nový byt nebo lepší zásobování spotřebním zbožím. Hornické platy byly v té době tak vysoké, že manželky mohly zůstat v domácnosti.

A fárání pod zem mělo ještě jednu kouzelnou moc - mohlo vám pomoct k lepšímu kádrovému profilu. V době, kdy se váš společenský statut odvozoval od „dělnického původu“, jste si v dolech nebo jiné těžké fyzické práci mohli smazat případné škraloupy a otevřít si cestu třeba na vysokou školu.

Třeba nedávno zesnulý historik František Šmahel si odkroutil rok fárání v dole Jan Šverma v Ostravě. Pocházel totiž z rodiny živnostníků, které naopak propaganda vykreslovala jako parazity a podvodníky, okrádající zákazníky. Po roce „zlepšování poměru k dělnické třídě“ mohl na vysokou školu a stal se z něj jeden z největších odborníků na husitství a lucemburskou éru na světě.

Představuji si, jakým šokem pro něj a lidi podobného zaměření asi musela být první směna. Již jsem psala, že já bych propadla panice možná už v těžní kleci. Kromě toho je dolování uhlí opravdu nebezpečné. Kopete do terénu, který vás může zavalit. Pod zemí je teplo, a tím myslím doopravdy horko. Zároveň se při rubání uvolňují plyny, které mohou pracovníky udusit. Ovšem nejobávanějším byl, je a vždy bude výbuch metanu. Plyn, který se při těžbě uvolňuje, se vyznačuje extrémní hořlavostí.

Po výbuchu začíná hořet prach i samotné uhlí, a při hoření vzniká oxid uhelnatý, neboli „tichý zabiják“, který se váže na hemoglobin dvěstěkrát rychleji než kyslík a způsobuje udušení tkání. A tím jsou ohroženi i horníci, kteří nejsou v bezprostřední blízkosti výbuchu.

Kdysi jsem četla hned několik vzpomínek pamětníků, kteří výbuch přežili. Popis velikosti výbuchu vždy obsahoval slova ohlušující, třásla se zem či hořel vzduch. Naskakovala mi husí kůže a možná právě díky tomu se pod zem neodvažuji ani na prohlídku.

Když se stala tragédie pod zemí, oběti šly do desítek i stovek. Největší havířská katastrofa na našem území, v příbramském dole Marie, měla v roce 1892 celkem 319 obětí. Ve dvacátém století s technickým pokrokem i lepší bezpečností práce podobných událostí ubývalo, ale hrozba tu stále byla. Zejména pokud z nějakého důvodu stoupal tlak na množství vytěžené suroviny.

Vraťme se na Ostravsko, výkladní skříň režimu. Pro horníky zde postavili celé nové město Havířov. V jednom z předchozích dílů Časosběru jsem vzpomínala na jeho vznik i lidovou anketu, která radila pro město budoucnosti jména jako Rudohvězdov nebo Zápotockýgrad.

Psali jsme

Čestprácov, Cingrov? 70 let města šachet, Havířova. Časosběr

A právě zde, v jednom z dolů v okrajové části nového města, se 7. července 1961 odehrála tragédie.

Důl Kaiser Franz Joseph Schacht patřil mezi černouhelné šachty, hloubení začalo v roce 1907. Od počátku zde byly problémy, pracanti se potýkali s pískovým podložím, podzemní vodou a nebezpečnými plyny. Kompletní výstavba dolu byla hotova v roce 1915. Okolo vyrostla kolonie o čtyřech tisících obyvatelích a po vzniku samostatného Československa byl důl přejmenován na Důl Suchá.

V roce 1949 dostal ideologický název Důl Dukla a tlak na těžbu uhlí zde byl enormní i ve srovnání s ostatními šachtami. Pro zvýšení těžby byla zaváděna i mechanizace. Ve slojích musíte uhlí odrubat, nějak ho dopravit k vozíkům a ty následně dostat na povrch. Velkým posunem se v tom staly dopravníkové pásy, které surovinu posouvaly směrem k vozíkům. Jenže právě jeden takový vynález v kombinaci s nešťastnou náhodou stál za tragédií.

Jeden z horníků při procházení okolo dopravníku nešťastně zavadil o páčku. Stroj tak spustil, jenže ve sloji se netěžilo. On sám si spuštění nevšiml, což bylo pochopitelné, protože kromě horka práci v dole provází také neustálý hluk. Dopravník tak běžel naprázdno a třením po čase vznikl požár. A stalo se vše, co jsme si už popisovali. Od jiskry se vznítily plyny, následovaly výbuchy a požár se dál šířil.

Jelikož se na hořící sloji toho dne netěžilo, nikdo netušil, co se blíží. Dokonce ranní směna v klidu vyfárala a do dolu nastoupila směna odpolední. Situace se začala řešit až po 16. hodině, kdy bylo ohlášeno, že horníci cítí kouř. Důl a jeho chodby se v té době už plnily nebezpečnými plyny.

Podle pozdějšího šetření byl dopravník omylem spuštěný kolem jedné hodiny po poledni. První náznak, že není něco v pořádku, se objevil kolem půl čtvrté odpoledne, revírník však příčinu kouře nenašel.

Ve chvíli, kdy se v dole rozhoří požár, kouř z něj nemá kam utíkat. Lidé byli v pasti.

Do tragédie vstoupilo několik dalších okolností. Přítomný ředitel byl člověk bez inženýrského vzdělání, sice byl kovaným politickým kádrem, ale složitému organismu dolu nerozuměl. Hlavní inženýr se o školních prázdninách nacházel s rodinou na dovolené a jeho zástupce odcházel domů před pátou odpolední, aby stihl divadlo.

V postiženém úseku pracovalo v den tragédie na 338 lidí. Neznamená to, že by všichni byli na jediném místě. Například všech 207 pracovníků ze slojí 3, 5 a 6 se zachránilo. Horníci na sloji 8 ale neměli šanci přežít. Požár byl nebývale rozsáhlý a vzduchotechnika stále přiváděla do prostoru kyslík, ten je klíčový pro proces hoření.

Jako záchranné opatření se přívod vzduchu uzavírá a další možností zastavení požáru je „zazdění“. Tím se zamezí dalšímu šíření ohně, ale současně jsou „zazděni“ i horníci, kteří ztrácejí i teoretickou možnost úniku.

Na Dukle muselo být po několika nepříliš úspěšných pokusech důlních záchranářů o záchranu lidí z osmé sloje přikročeno právě k tomuto kroku. Uzávěra vyhlášená kolem jedenácté hodiny večerní se prováděla až do poledne následujícího dne. Jeden z důlních záchranářů vzpomínal, že bylo nutné na zastavení požáru naskládat 50 tisíc pytlů materiálu.

Tragédie si vyžádala život celkem 108 mužů, kteří se udusili oxidem uhelnatým a jinými plyny. Po zvládnutí požáru přišla na řadu operace vynesení těl na povrch a jejich předání pozůstalým. Báňští záchranáři vzpomínali, že se jednalo o  jedny z nejděsivějších okamžiků v jejich životě. Těla byla nafouklá, černá, manipulace s nimi byla obtížná a mnozí z nich se s oběťmi kamarádili. A na povrchu na muže čekal až nelidský nářek pozůstalých. Protože za každým horníkem stál příběh jeho rodiny, manželka, děti, rodiče. Někteří při neštěstí přišli hned o několik členů rodiny. Nejmladšímu havířovi bylo necelých 17 let, i ostatní byli chlapi v plné síle.

Celkem se na záchranných pracích podílelo na 1000 lidí a v Havířově o výbuchu věděl každý. Režim se tragédii snažil ututlat, ale z paměti lidí se nevytratila. Jednalo se o čtvrté největší důlní neštěstí v našich dějinách. Ale průmysl uhlí potřeboval, takže se na Dukle těžilo dále. Důl byl uzavřen až v roce 2006.

V roce 2018 o katastrofě vznikl dvoudílný televizní film Dukla 61. Najdete ho v iVysílání a kromě výborných hereckých výkonů ukazuje děsivou atmosféru umírání v podzemí. Ale předtím také specifický svéráz havířského světa. Podobně jako knižní trilogie Šikmý kostel od Karin Lednické, která se stala v rámci české literatury fenoménem.

Točí se kolem staré Karviné, která kvůli uhlí úplně zmizela. Tak jako na druhém konci země starý Most. Možná proto ty příběhy horníků cítím tak intenzivně.

Zdroje: Wikipedia

https://medium.seznam.cz/clanek/jindrich-jindra-vesely-108-horniku-zemrelo-aby-se-splnil-plan-tragedie-kterou-chteli-komuniste-ututlat-225920

https://www.lifee.cz/dukla-1961-rezim-se-snazil-nasi-nejvetsi-dulni-tragedii-ututlat-nejhorsi-byl-desivy-narek-pozustalych-vzpomina-zachranar-25c30

https://dvojka.rozhlas.cz/pozar-v-dole-dukla-omylem-spusteny-dopravnik-a-nekompetentni-vedeni-8522456

https://zachranar.cz/2021/11/nestesti-na-dole-dukla-a-pohled-na-hornictvi-ve-druhe-polovine-20-stoleti/

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/dul-dukla-1961-tragedie_2107071201_pj

Vložil: Radka Vosáhlo