Čestprácov, Cingrov? 70 let města šachet, Havířova. Časosběr

Foto: Se svolením město Havířov

Popisek: Havířov, město postavené na zelené louce

Město horníků, s horníky a pro horníky. V polovině padesátých let to mělo velký propagandistický náboj, ale sedmdesát let města Havířov nám může připomenout také mnohem pestřejší historii těžby na našem území.

I když devatenácté století páry a uhlí proměnilo svět a díky tomu udělalo z naší kotliny exportní průmyslovou velmoc, těžařství jako obor dobývání vzácných hornin tu bylo už mnohem dříve. Dvě města na našem území byla ve středověku centry, lákajícími dobyvatele z celého okolí.  Už tehdy se jim říkalo „havíři“, z německého „Hauer“, neboli ten, který dobývá.

Při návštěvě Kutné Hory vás ohromí už místní katedrála, zjevně nepřiměřená dnešní velikosti města. Nenechte se mýlit, dnešní Kutná Hora je úplně jiné město než za dob, kdy se tu těžilo stříbro ve velkém a mohla si dovolit jednu z nejkrásnějších sakrálních staveb, co jsem kdy viděla.

Ještě jiný příběh si prožilo jedno z podkrušnohorských městeček. Jáchymov nebo Joachimsthal, kde je kontrast ještě větší, než u asijskými turisty oblíbené Kutné hory. Za největších stříbrných tolarových dob se jednalo o živé město s desetitisíci obyvatel. A název mince tolar vám správně připomíná americký dolar. Až takovou proslulost si městečko nedaleko Božího Daru vysloužilo. A to ještě nikdo netušil, jak strategickou surovinou se ve dvacátém století stane uran, další z místních pokladů.

Radioaktivní materiál, na jehož využití stála Studená válka, měl ale mnohem přízemnější a tvrdší dopad na zdraví horníků. Těm, kteří se upsali dobrovolně, bylo riziko kompenzováno až extrémními částkami na výplatní pásce. Mnohem smutnějšími případy byli ti, kteří si zdraví devastovali na základě rozsudku komunistické justice. Pokud mnohaleté tresty v pracovním táboře přežili, byl návrat domů extrémně těžký, znamenal nejen podlomené zdraví, ale i pošramocenou psychiku a zpřetrhané vazby s rodinou, které vás provázely po celý zbytek života. Do jedné takové rodiny jsem se přivdala a hezké vzpomínky to vážně nejsou. Smutné také je, že Krušné hory kolem Jáchymova jsou jinak neskutečně krásné a zřejmě jen kvůli pohnuté historii doposud unikají masové turistice.

I když příběh jáchymovských táborů, z nichž tři nesly perverzní revoluční pojmenování Svornost, Rovnost a Bratrství, je extrémní, v některých věcech se osud uranových horníků podobal osudům těch, kteří rubali uhlí. Palivo průmyslové revoluce se na našem území nacházelo hned v několika lokalitách, které nezapomenutelně poznamenalo. Už jsem vzpomínala na Mostecko, krajinu svého dětství, kde jsem jezdila tramvají skrze chemičku a vedle povrchového dolu, a se zájmem adolescenta pozorovala stabilitu zámku Jezeří, nejohroženější evropské památky na svahu nad dolem, co může kdykoliv ujet i se zámkem, kde kdysi měla premiéru jedna Beethovenova symfonie a Händelovo oratorium.

Hnědé uhlí, těžené povrchově, se do krajiny zapisuje nepřehlédnutelně, kvalitnější černé, dobývané v podzemí, takové stopy na krajině nezanechává. Takže zatímco v Krušných horách musel kvůli těžbě zmizet celý starý Most, ve Slezsku naopak ve stejném čase město pro horníky založili. Pojetí zcela odpovídalo tehdejší době.

Uhlí bylo v polovině dvacátého stoleté naprosto strategickou surovinou, které ostravské „ocelové srdce republiky“ polykalo po stovkách tun a už mezi válkami vyspělý a exportní československý průmysl nemohl bez „černého zlata“ fungovat.

Když nacisté podřídili protektorátní ekonomiku své válečné mašinerii, a zejména poté, co Josef Goebbels vyhlásil totální válku, vedlo to k prvnímu enormnímu tlaku na vytěžené tuny. Očekávání, že konec válečné apokalypsy situaci změní, se ukázala jako hodně předčasná. V první pováleční dvouletce, která měla zemi postavit zpět na nohy, jelo na uhlí všechno. Topilo se jím, vyráběla se z něj elektřina, pohánělo jak soukromá obydlí, tak i továrny.

Více uhlí, více průmyslu, více štěstí. Pro centrální plánování s jeho posedlostí čísly bylo hornictví, kde se tradičně jede na přesně měřitelné váhové jednotky, ideálním vzorem a hrdinou. Komunistický únorový převrat roku 1948 tedy přinesl glorifikaci hornické profese.

Ale také náležité finanční ohodnocení. Těžká a nebezpečná práce se díky tomu stala vyhledávanou nejen samotnými horníky, ale i jejich manželkami. V jedné z legendárních historek padesátých let se hornické ženy ptají manželů, vracejících se ze šachty: Svítíte? Nebylo tím myšleno, zda na šachtě jde elektřina, ale to, zda svítí na těžební věži rudá hvězda. Kdo svítil, ten překračoval plán, a to znamenalo nejen pochvalu, ale i náležitý výdělek.

A ten si dle vzpomínek pamětníků horníci uměli také užít. Proto bylo nezbytné preferované profesi poskytnout také to, čemu se říká „občanská vybavenost“. A náležitě se tím pochlubit. Propaganda měla takovou moc, že do dolů se lidé hlásili skutečně dobrovolně.

Druhou skupinou, která plnila těžební klece, byli lidé, kteří měli špatný „kádrový profil“ v rámci marxistické teorie společenských tříd. Zapojení do pracovního procesu v dělnickém kolektivu mělo dle tohoto výkladu napravit dosavadní negativní působení rodiny. Nedávno zesnulý historik František Šmahel, odborník na husitské období, vzpomínal, jak si za rok v pozici horníka na dole Jan Šverma vylepšil kádrový profil natolik, že se nejen mohl hlásit na vysokou školu, ale byl dokonce přijat.

A další se zase upisovali na šachtu, aby dostali byt, kterých byl po válce v mnoha regionech kritický nedostatek. V hornických revírech se stavělo přednostně. 

Od toho už byl jen krok k plánu vybudovat vzorové hornické město, od počátku komplexní a plánované. Jako jeho zrození je uváděno datum 4. prosince 1955 a úplně „na zelené louce“ to nebylo.  Po roce 1945 se začaly živelně rozrůstat místní osady, osídlení sloužilo v podstatě jako satelit pro nedalekou Ostravu. První plány na nové město se také datují velmi brzy po válce.

Náladě první poloviny padesátých let odpovídá i to, že lidé mohli sami vymyslet městu jméno. Krajský národní výbor v Ostravě v dubnu 1955 vyhlásil soutěž, do níž lidé posílali dopisem návrhy. Obvykle nezůstalo jen u jednoho nápadu,  dorazilo celkem 625 dopisů a v nich na 2 350 jmen.

Do užšího výběru proniklo trio favoritů: Šachtín, Havířov a Cingrov. Ty další odrážely náladu poválečné doby, obdivující vše nové a revoluční, opravdu svérázně. Pracovaly jak s výrazy z hornictví, tak se slovy a jmény z komunistické ideologie. V návrzích se tudíž objevily:   Gottwaldův Horníkov, Zápotockýgrad, Čestprácov, Lidobudovatelov, Budosocikolektivov, Uhlín a můj favorit Rudohvězdov.

Hlasování v Ostravě vyhrál Šachtín, ale poslední slovo měl tehdejší ministr vnitra Rudolf Barák. Ten vybral Havířov, načež Rada Krajského národního výboru hlasovala znovu a změnila své stanovisko. 

V centru Havířova je ve stylu tehdejší doby bohatě zastoupena sorela, architektonický styl vyjadřující patetický obdiv nejen horníkům, ale i dalším dělníkům a rolníkům. Tehdy se prosazovala všude, ale centru Havířova dala jednotící styl způsobem, jaký jinde neuvidíte. Taky na ni byla už v roce 1992 vyhlášena památková ochrana. I přes dobový kontext ale nelze přehlédnout, že volná ruka pro architekty a plánovače ve spojení s velmi štědrým rozpočtem dokázala vytvořit území s jedinečnou urbanistickou kvalitou.

Havířovští mohou být pyšní i na své vlakové nádraží, postavené během šedesátých let v tehdy populárním a v zahraničí obdivovaném bruselském stylu. Mimořádnou stavbu chtěli v minulosti zbourat, ale místní i odborná veřejnost se postavili proti. Výsledkem je modernizace a oprava železniční stanice za téměř tři a půl miliardy korun. Momentálně se dodělávají nástupiště a bude hotovo.

Nejmladší město v České republice svého populačního vrcholu dosáhlo v roce 1985, to zde oficiálně žilo 94 110 obyvatel. Dnes je zde hlášeno 68 674 obyvatel. Pokles je logickým důsledkem nejen útlumu těžby, ale i toho, že se lidé stěhují za lepšími příležitostmi. Tak to bylo v těžařských regionech vždy. Bohatá ložiska lákala lidi ze širokého okolí, po jejich vytěžení se města vylidnila. V Kutné hoře by mohli vyprávět.

Pokud chcete pochopit více o tom, jak černé zlato proměnilo celý region, doporučuji knižní sérii Karin Lednické Šikmý kostel, vyprávějící v rodinné sáze příběh slezského hornictví od devatenáctého století až do časů, kdy vznikal Havířov. Pečlivé rešerše, které prý autorce její konzultant z oboru geologie ocenil slovy, že tímhle by u něj složila zkoušku, dávají úžasnou lekci z historie. Podobně jako dokumentární seriál České televize Zdař Bůh, který v jednotlivých dílech rozebere všechny možné aspekty hornictví.

Všechno, co se před sedmdesáti lety potkalo v Šachtíně, záhy Havířově.  

Zdroje: Wikipedie

https://havirov-historie.cz/historie

https://www.havirov-city.cz/historie-soucasnost/historie-soucasnost/historie-soucasnost

Vložil: Radka Vosáhlo