Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Volby 2017

Volby 2017

Žhavá část kampaně se blíží

Letošní Karlovy Vary

Letošní Karlovy Vary

Co se dělo na festivalu

Kultura

Kultura

Pojďme se bavit: Je tu hudba, film, knihy, výstavy, nechybí exkluzivní recenze

Životní knockouty

Životní knockouty

Dal vám život ránu na solar? Nejste v tom sami, čtěte skutečné příběhy

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě celebrity dobrovolně neřeknou?

Rozhovory

Rozhovory

Politici, umělci, zkrátka každý, kdo má co říci

Český bloger v Doněcku: Smrt na každém kroku, ať je to pach hnijícího těla v trávě, nebo ochota bojovat až do konce, anebo někoho zabít

10.09.2014
Český bloger v Doněcku: Smrt na každém kroku, ať je to pach hnijícího těla v trávě, nebo ochota bojovat až do konce, anebo někoho zabít

Autor: Daniela Černá

Popisek: Marek Havlíček

EXKLUZIVNÍ ROZHOVOR I tak popisuje bloger a cestovatel Marek Havlíček svůj pocit z pobytu v Doněcku na Ukrajině. Dostal se do zajetí separatistů, sám přitom tvrdí, že nejsou teroristé ani fanatici a bojují jen za svou zem, za Doněck. Zápisky z cest zveřejnil na svém blogu. Kromě většiny pozitivních ohlasů sklidil i kritiku. „Skupinka lidí mi posílala i zprávy o tom, že jsem proruský agent, „zasranej“ komunista a agitátor Putina. Že jsem prý hajzl, který rozvrací celou Evropskou unii,“ uvedl také v rozhovoru pro KrajskéListy.cz Havlíček. Sám s jistotou také konstatuje: „Když začnou lítat „hříbky“… Stačí dva tři v Evropě a máme po srandě.“

Ne každý by chtěl strávit dovolenou v místech válečného konfliktu. Proč jste se vlastně rozhodl jet právě na Ukrajinu?

Porouchala se mi motorka a tak jsem měl hlavně obavy z toho, jestli se úplně nerozpadne. Zůstal bych totiž bez svého dopravního prostředku. Samozřejmě, určité obavy jsem měl i z prostředí, do kterého jedu, i když v minulosti jsem navštívil třeba Irák nebo Afriku. A proč jsem vlastně zamířil na Ukrajinu? Byla to souhra náhod. Nefungovala zadní brzda u motorky a odešla nějaká ložiska, byl jsem zvědavý, jak to tam opravdu je a také švagr říkal, že je potřeba, abych udělal něco šíleného, abych chvíli zasvítil jako hvězda, všimla si mě díky tomu nějaká půvabná ženská a já se mohl konečně oženit. Ale teď vážně. Cesta přes Ukrajinu byla vlastně nejkratší trasou domů. Cestoval jsem nejdřív do Norska a vracel jsem se přes Rusko a Ural. Chvíli jsem zvažoval, jestli nezvolit cestu přes Turecko, ale odradila mě místní vysoká cena benzínu. Navíc udělat si vlastní zkušenost s Ukrajinou bylo lákavé. Uznávám, že jsem zvolil trasa více adrenalinovou. Nejsem sice žádný velký odborník, ale ani blbec, který by nevěděl, že to tam „lítá.“ 

Jak na Vás působil pobyt v místech válečného konfliktu?

Zkusím popsat ten pocit, když projíždíte kolem tanků a kulometných hnízd, lidí, kteří mají prst na spoušti…Člověk cítí smrt na každém kroku, ať už je to pach hnijícího těla v trávě nebo rozhodnost bojovat do smrti nebo někoho zabít. Je to zvláštní napjatá atmosféra. Když situaci ale srovnám s Irákem, tak mi jejich podmínky přišly trošku víc partyzánské. Necítil jsem sílu vojáků a vybavenost, ale strach jsem samozřejmě měl.

Na svém blogu píšete, že Vám separatisté sdělovali, že je Rusové nepodporují. Jak si Vy vysvětlujete skutečnost, že dokáží vytrvat ve svém boji tak dlouho. Odkud získávají zbraně?

Byl jsem zatčen skupinkou separatistů, kteří mě odvlekli do svého tábora. Zatkla mě skupina, která měla nášivky „Ruská Pravoslavná Armáda,“ fotka je na blogu. Jde o „křesťanské,“ převážně řecko-katolické jednotky, které jsou výhradně dobrovolné, nejedná se o profesionální vojáky, i když v případě konfliktu podléhají vedení „profíků.“ Podobné jednotky většinou pracují v týlu, pomáhají raněným, obyvatelům atd. Zbraně, které jsem já viděl, byly každá jiná. Bylo zřetelné, že nepocházejí z velkého kamionu plného stejných krabic zbraní. Říkali, že získali spoustu darů, řadu zbraní zabavili jiným vojákům, případně je vzali z nějakých skladů. Většina kluků a chlapů vypadala jako parta intelektuálů nebo sešlost, co každou neděli debatuje v kostele. Tak na mě působili. Osobně jsem neviděl žádný hmatatelný důkaz toho, že by zbraně přicházely z Ruska. Samozřejmě netvrdím, že to tak není. Možná, kdybych jel do jiné oblasti, byla by moje zkušenost jiná. Přesto se domnívám, že určitá podpora ze strany Ruska existuje, ale jde jen o mé domněnky. Jeden z důvodů, proč taky dokáže místní domobrana tak dobře odolávat, je podle mě jejich motivace. Oni, jak říkají, brání své domovy, rodiny, svobodu, to, co chce doněcká oblast na rozdíl od vojáků ukrajinské armády, kteří bojují jen kvůli rozkazu, ale někde uvnitř vědí, že stojí proti bratrům a sousedům. Motivace je hodně důležitá.

Jak píšete na blogu, lidé v místech konfliktu chtějí hlavně konec války. Mluvil jste s těmi, kteří raději utíkají do Ruska?

Když jsem překračoval rusko - ukrajinskou hranici, tak jsem viděl asi šestikilometrovou kolonu aut a autobusů lidí, kteří odjížděli do Ruska. Byly tam tisíce a tisíce lidí. Bavil jsem se ale hlavně s těmi, kteří bojují, říkali, že bojují za svou vlastní zem, svoje město a nebylo to s cílem, že by po válce chtěli odejít do Ruska. Ani jsem u nich necítil nějaké výrazné sympatie pro Rusko. Většinou byli spíš nažhavení. Bojovali za Doněcko.

Některé servery převzaly Váš deník na blogu. Jaké byly reakce od lidí?

Psal jsem vlastně jen deníček pro kamarády a rodinu, takže články četlo asi 60 nebo 70 lidí. Psal jsem o tom, co jsem jedl, jak jsem se vykakal, na co jsem myslel a co mě trápí. Moje texty byly opravdu určené jen pro úzký okruh mých blízkých. Pak jsem zavítal do Doněcka, většinu známých to ani nepřekvapilo. Popsal jsem, co prožívám a postěžoval si ve svém „deníčku.“ Ten článek se pak internetem prohnal jako šíp, k dnešnímu dni jeden zápis četlo přes 80 tisíc lidí. Ohlasy byly velké, měl sem pocit, že jsem tím mohl lidem ukázat něco, co prostě neviděli, „zprávy z první ruky,“ z centra dění. Měl jsem pocit, že sepsání tohoto článku mělo smysl.

Takže jste nečekal, že se články budou tak rychle šířit…

Takhle velkou ostudu jsem opravdu nečekal. Mimochodem, dělám pravopisné chyby. Reakce lidí byly ale většinou pozitivní. Čtenáři si vážili toho, že nějaký blázen a magor vůbec jel do takových míst a věrně popsal svůj zážitek. Lidé byli rádi, že vidí situaci z jiné strany, protože mají často pocit, že jim média lžou. Já jsme jim zprostředkoval trochu jiný úhel pohledu. Někteří tvrdili, že díky mně konečně znají pravdu, ale já jsem jim odepisoval, že jsem byl jen v nějakou dobu na určitém místě a rozhodně nemohu s jistotou zaujímat jasná stanoviska. Skupinka lidí mi pak posílala zprávy o tom, že jsem proruský agent, zasranej komunista a agitátor Putina. Že jsem prý hajzl, který rozvrací celou Evropskou unii. Z toho jsem byl trochu rozmrzelý, ale i takoví lidé žijí mezi námi. 

Jak Vy hodnotíte prezentaci ukrajinského konfliktu v českých médiích?

Nechci být zaujatý, ale možná vnitřně jsem. Nevím, zda dokážu být nestranný. Podlé médií existují v Africe velké problémy. Když jsem ji navštívil a hledal jsem konkrétní problém, který média šířila, buď jsem ho nemohl najít vůbec, nebo ho objevil v daleko menším rozsahu a intenzitě, než o tom média mluvila. To samé se opakovalo v jiných zemích. Média jsou obrovským nástrojem, který ovládá pár lidí, kteří jednoduše mohou a manipulují s masou. Jestliže ukáží určitý směr, tak dříve nebo později mu lidé začnou věřit. V Doněcku byli mladí kluci, kteří bránili město a tvrdili, že 80 procent místních lidí si odhlasovalo osamostatnění, přesto je média označují za teroristy. Tímto označením zařadí celou doněckou domobranu do škatulky špatných lidí a nedávají šanci na dialog. Přitom i v Doněcku jsou lidské bytosti, které k tomu, co dělají, mají svůj důvod, nejsou fanatici. Média jim dají nálepku a veřejnost už nestuduje, jestli je to pravda nebo ne. My se nad tím nepozastavíme, prostě informaci přijmeme, nemáme čas něco zkoumat, pak přijde zaručená zpráva, že hranici přejelo padesát tanků z Ruska a my tomu opět uvěříme. Žijeme v moderní době plné kamer, mobilů, satelitů, které mají pod kontrolou celou planetu a jsou schopné přečíst značku mého spodního prádla a my se nepozastavujeme nad tím, proč nemáme vedle určitého tvrzení i jasné a věrohodné důkazy. Připadá mi, že jsou lidé líní přemýšlet a logicky uvažovat, prostě jen přijímají vše, co jim média předkládají jako pravdu a už o ničem nepochybují.

Když jsem přijel z Doněcka, ještě celý rozklepaný, vzal jsem počítač a poslal snad do všech televizních redakcí, do všech celostátních novin a několika časopisů informaci o tom, že jsem pravě přijel z Doněcka na Ukrajině, že mám zajímavé svědectví, jiný úhel pohledu, řadu fotek a videí, že mě zatkli separatisté, strávil jsem s nimi půl den a že mám mnoho zajímavých informací a to vše nabízím zdarma. Poslal jsem to asi na třicet různých e-mailových adres. Odpovědí přišlo jen několik. Když jsem jim popsal, co jsem viděl a co jsem slyšel, co jsem prožil, poslal i pár fotek, co to dokazovaly, už se nikdo neozval. Říkal jsem si, že to asi není nic extra nebo jde o velký důkaz toho, jaký druh informací se opravdu k lidem nemá a nemůže dostat...

Po zkušenostech, které jste na Ukrajině získal, co říkáte na aktuální plán Evropské unie přitvrdit sankce vůči Rusku a přístupu české vlády k problému?

Když jsem přijel z Ukrajiny, začal jsem více číst zprávy, spousta lidí mě kontaktovala a posílali mi informace i z doněcké oblasti. Když jsem byl v ruských obchodech, viděl jsem, že polovina regálů je zaplněna českým pivem, v dalších regálech byly české nebo evropské sýry. Všude jezdila česká nebo německá auta. Sám sebe jsem se ptal, jestli tím, že Rusovi odepřeme české pivo, dobrý český sýr, nenecháme ho jezdit v českém dobrém autě, ale posadíme ho do Lady a necháme ho pít hnusné pivo, jestli z toho bude mít takovou depku, aby se něco změnilo. Nevím, jestli sankce něco mohou změnit, jestli mohou situaci přivést ke smíru nebo k vyhrocení konfliktu. Nejsem odborník ani diplomat. Agresí vyvolá člověk jen další agresi. Důležité je najít cestu k dialogu.

Myslíte si, že aktuální jednání skutečně povedou k mírovému vyřešení konfliktu?

Věřím tomu, jinak bych asi koupil letenku do Austrálie. Začali mi psát vojenští analytici i analytici amatéři a popisovali mi, jak by válka mohla vypadat. Ze všeho jsem měl husí kůži. V okamžiku, kdy začne nějaký spor, tak to nebude válka daleko od nás, ale válka, do které budeme zatažení ať chceme nebo ne, protože jsme v NATO. Česká republika leží na strategickém místě a myslím si, že by se nás válka týkala více, než si možná lidé u nás uvědomují. Všichni se snaží řešit, kdo je ten dobrý a kdo špatný, ale přehlížejí fakt, že válka se jich dotkne. Překvapuje mě, jak někteří politici, často i běžní lidé vybízejí k válce a vidí v ní jedinou „rozumnou cestu.“ Podle mě by si měli lidé uvědomit své priority, proč by měli válku chtít nebo co dělají pro to, aby nebyla. Přáním lidí, Čechů, politiků by měl být především mír a ne válka. Děsí mě, že to tak není. Když začnou lítat „hříbky“… Stačí dva tři v Evropě a máme po srandě.

Čtenáři Vás znají jako blogera a cestovatele. Takže právě cestování Vás baví v životě nejvíc?

Cestování je pro mě životní cesta, cesta učení, cesta vývoje. Asi do třiceti jsem se honil jen za penězi. Pak jsem si uvědomil, že mě to nenaplňuje, že to není smysl mého života, že to není to, co chce má duše. Tak jsem si začal plnit své sny. Vydělávám peníze tím, co mě baví, co mě naplňuje, nesvazuje mě časově, nebere mi svobodu, dovoluje mi plnit si sny, tvořit, cestovat a dělá radost i ostatním lidem. Mohu vycestovat třeba na rok jako před pár lety do Afriky. Tvořím, cestuji, plním si sny.  

Daniela Černá

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

 

Vložil: Anička Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace