Kramný je nevinný! Tvrdí to spisovatel Höppner, jemuž zabránili vydat knihu s obhajobou muže, kterého drží už rok ve vězení. Máme ukázky

Foto: Bondy

Popisek: Petr Kramný na obálce knihy Vražda v Egyptě

UKÁZKA Knihu Vražda v Egyptě nesmí nakladatelství vydat díky soudnímu opatření, které navrhl Blesk, jenž vydal o Kramném vlastní publikaci. Jako záminku si vzal fotografii, která ale v knížce vůbec není… Autor Ondřej Höppner o Vraždě v Egyptě řekl: „Při svém pátrání jsem se chtěl dostat co nejblíže k pravdě a zabránit tomu, že možná sedí nevinný člověk, který přišel o ženu a dítě. Člověk, který spáchal jen to, že odjel s rodinou na dovolenou. Hlavním motivem k napsání knihy o Petru Kramném bylo představit čtenářům nová fakta, zdůraznit souvislosti, které jsou sice veřejně známé, ale schované ve stínu. Čerpal jsem z mnoha zdrojů – včetně zprostředkované komunikace s nyní vězněným Petrem Kramným. Výsledek pátrání byl šokující a nitky vedou až do nejvyšších politických míst. Bulvární média ukazují čtenářům jen jednu stranu mince, jakýsi barvotiskový střípek mozaiky a jejich motivem je především zisk. Vycházejí z toho, že jejich publikum chce slyšet, že vrahem je Petr Kramný, protože divně plakal, byl málo smutný a podobné nesmysly.“

Prolog

Žlutá světla hotelu Titanic se odrážejí na mořské hladině a mísí se s hvězdami. Šumění vln hravě vítězí nad bezvládným tichem, jak je tomu již odnepaměti. Kdysi vzadu, v černém propadlišti prostoru a času, doznívá vstříc obrysům protějších břehů hudba předchozího večera.

Pláž posetá slunečníky je vzorně uklizená. Stopy, vedoucí z moře nebo do něj, srdce a hrady, pískové dráhy, důlky po zahrabaných turistech, všechny ty útržky bezstarostného válení se dávno zmizely pod dravými jazyky vln.

Existují dva názory, jak vznikl název Rudé moře. Někteří věří, že bylo pojmenováno podle červené barvy pohoří, která moře obklopují. Jiní trvají na tom, že moře dostalo jméno podle řas, které zabarvují vodu do ruda. Ať to bylo cokoliv, inspirovalo to starověké námořníky k pojmenování těchto vod "Mare Rastrum - Rudé moře".

Na kraji pláže mezi mořem a hotelem stojí černé a bílé šachové figurky velikosti dětí. Těsně vedle šachovnice je zelený odpadkový koš jako náhradní pěšák. Partie zůstala rozehraná, uklízeč figurky nechal tak, jak je opustili hráči. Snad z lenosti, snad ze zvědavosti, jak tahle hra zítra dopadne.

Hotelový areál je v noci jako město duchů. Přes vypuštěné bazény se klene několik dřevěných můstků, připomínající slavný labyrint od Artura Eshera. Na bílých lehátkách, srovnaných podél bazénů jako kosti kostnici, jejíž správce dostal diplom za pečlivost, leží ručníky, nebo jiné předměty, které mají naznačit, že je místo obsazeno.

Čeští turisté, kteří si tu užívají více či méně zaslouženého odpočinku, si tak, jako psi, značkují své teritorium. Je tu cítit omamná, těžká vůně ibišku a dezinfekce.

Okna hotelového areálu, obklopujícího komplex bazénů a klouzaček jsou černá jako noc okolo. Jen tu a tam se některé z nich matně rozsvítí a pak zase zhasne. V lehkém větru šumí ostré haluze palem. Z pouště, rozkládající se za areálem, se ozývá skřehotání nějakého tajemného nočního tvora.

Vstupní hala hotelu Titanic připomíná slavný parník, který mu dal jméno, a nyní leží hluboko pod mořskou hladinou tisíce kilometrů daleko. V přítmí haly tušíme obrysy soch, které by mohly být antické, ale protože nejsou, nemohou být ani krásné. Nad recepcí visí hodiny, které ukazují datum: 30. července 2013, úterý. Za okny haly se vlní keře jako obrovské podmořské sasanky.

Pokoj ve druhém patře s balkónem v patře hotelu Titanic je za zataženými závěsy ponořený do tmy. To, že tu nefunguje sejf, je ten nejmenší problém. V hlubinách pokoje září obdélník světla koupelny, který dopadá do úzké uličky, kterou se vychází z pokoje do hotelové chodby.

Ve dne se po chodbě trousí červení turisté s ručníky přes rameno a tu a tam se zjeví snědý chlapec v modré uniformě a vozíkem s prostěradly. Nyní je chodba prázdná, obdélníkovými okny proudí vítr z pouště a světlo z lamp, lemujících chodníky.  

V pokoji je ticho, ale když se do něj zaposloucháme, zachytíme temné hučení klimatizace. Na světlé podlaze z imitace mramoru je koberec, který by mohl být perský, pokud by se tak často neztrácel. Vpravo je dřevěná vyřezávaná stěna se zabudovanou televizí, která je vypnutá. Hned vedle ní stojí stoleček se šuplíky se zlatými knoflíky a zrcadlem, ve kterém se nic neodráží.

Na levé straně jsou dvě rustikální postele s ozdobnými pelestmi. Mezi nimi noční stolek s plochým bílým telefonem, nad ním dvě zlaté zhasnuté lampičky, která nejsou ani zdaleka tak starožitné, jak vypadají.

Na posteli blíž k oknu leží na levém boku, tedy tváří k nám a k moři, žena s blond vlasy, u kořínků tmavými. Nemá kalhotky. Na vzdálenějším lůžku leží blonďatá osmiletá holčička v růžovém pyžámku, ruce pod tváří, jak je zvyklá spát. Obě jsou mrtvé již několik hodin.

„Dědo, koupíš mi nanuk nebo Fruco?“ zněla její poslední slova.

Není slyšet oddychování, hrudníky žen se úlevně nezvedají a neklesají, jak to bývá u lidí, požehnaných spánkem po vyčerpávajícím dni. Jsou nehybné jako stíny okolo.

Mají jasně modré široce otevřené oči a ústa, kterými před smrtí lapaly po dechu. Na studených ztuhlých tělech se naskakují fialové skvrny a zvolna, ale viditelně se zvětšují.

Nad postelemi na blankytně modré zdi visí dva obrazy v tmavých rámech. Ženy s nezahalenými tvářemi, první má nahá ramena a vyzývavé šaty, druhá, s drdolem černých vlasů, sedí pootočená, jako by četla.

V pokoji je podobný nepořádek jako ve všech pokojích v chodbě, celém areálu i podél celého pobřeží kolem, povalují se zde věci, které doma běžně nepoužíváme a právě proto jsou symboly dovolené: oranžová dětská čepička, žabky, několik zmuchlaných ručníků, kamínky, mušle, šnorchl, potápěčské brýle a talismany pro štěstí.

Od postelí mrtvé dívenky a její matky je do koupelny jen pár kroků. Vstupujeme do žářivého obdélníku světla, které vychází z lampy nad zrcadlem. Vlevo je záchodová mísa se zvednutým prkénkem, vpravo zeje sprchový kout. Zrcadlo je přímo proti dveřím, pod ním na bílé desce se zubatým okrajem leží modré a růžové krabičky s pastami, krémy, tři zubní kartáčky a dvě taštičky, které by mohly být, ale nejsou značky Louis Vuitton.  

Na okraji sprchového koutu sedí černovlasý muž, do půl těla nahý, na sobě jen černé trenýrky, lokty opřené o kolena. Bosé nohy má opřené patami o bílé dlaždičky. Jeho oči jsou zavřené. Po tvářích a nahých pažích se mu stéká pot.

Na levé ruce má fialový hotelový náramek, symbol dočasné svobody. Na jedné noze bílý sandál značky Crocs, druhý je pohozený u dveří. Po dlaždičkách se kutálí prázdná plastová láhev.

Vlastně to vypadá, jako by byli mrtví všichni tři.

Pokračování příští víkend…

Kramný je obviněn z dvojnásobné vraždy a je ve vazbě

K dvojnásobné vraždě došlo loni na přelomu července a srpna v Hurghadě. Právě na dovolené v Egyptě měl podle obžaloby šestatřicetiletý Petr Kramný zavraždit svou manželku a dceru. Obě poškozené měl vystavit smrtelným účinkům elektrického proudu. Soud podle posledních informací jeho žádost o propuštění zamítl. Petr Kramný trvá na tom, že je nevinný.  

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Anička Vančová