Napojování na zesnulé je vyčerpávající. Záhady života

Ing. Lenka Lara Cachlová pracuje s jemnými energetickými rovinami, rodovou karmou i traumatem, které se může přenášet napříč generacemi.

V otevřeném rozhovoru mluví o své cestě těžkou životní krizí, o komunikaci se zemřelými, práci se zvířaty i o tom, proč skutečné uzdravení často nezačíná tam, kde bychom očekávali.

Paní Lenko, je pravda, že dokážete „načítat“ duše živých i zemřelých lidí?

Oblastí, kterým se ve své praxi věnuji, je celá řada a komunikace se zemřelými je jednou z nich. Musím ale přiznat, že pokud je to jen trochu možné, této části práce se vyhýbám. Napojování se na zesnulé osoby je pro mě totiž mimořádně vyčerpávající a stojí mě velké množství energie. Mnohem raději pracuji se zvířaty a jejich majiteli, případně s lidmi, kteří potřebují ve svém každodenním životě nastolit vnitřní klid a rovnováhu. Já ve své praxi používám například automatickou kresbu, pomocí níž klientům pomáhám odkrývat skutečnou podstatu jejich problémů a hledat možná řešení. Pracuji také s energiemi na různých úrovních, harmonizuji čakry a podporuji celkové zklidnění organismu.

Jaká je vaše původní profese?

Kdysi jsem toužila stát se veterinářkou, ale moje cesta mě nakonec zavedla trochu jiným směrem. Mám vystudované speciální chovy zvířat a jsem inženýrka zoologie. Dnes se zvířaty pracuji především v duchovní rovině. Zvířata miluji odjakživa a provázejí mě po celý život. Dokážu vnímat jejich emoce i problémy a lidé se na mě často obracejí s prosbou, abych informace, které od jejich zvířat získám, „přeložila“ do srozumitelné lidské řeči. Pomáhám jim pak lépe pochopit potřeby jejich domácích mazlíčků a najít cestu k harmoničtějšímu soužití. Je to práce, která mě nesmírně naplňuje.

Takže jste něco jako zvířecí psycholožka?

Ne, to opravdu nejsem. Musím se trochu pobaveně usmívat pokaždé, když si moji klienti představují, že si jejich mazlíčka posadím do křesla a budu si s ním povídat o životě jako psycholog se svým pacientem. Věřte nebo ne, ale takovou představu mají lidé častěji, než bych dokázala spočítat. Jenže takhle to skutečně nefunguje. Pracuji jiným způsobem a používám jiné metody, díky nimž dokážu přímo od zvířat navnímat, jak se cítí, co je trápí, co jim chybí a co potřebují k tomu, aby jim bylo lépe.

K tomu se určitě ještě dostaneme. Vezměme to ale hezky od začátku. Kdy jste se začala zajímat o duchovno?

Když jsem byla malá, občas mě ve spánku navštěvovali lidé, kteří právě zemřeli. Vnímala jsem to jako jejich tiché rozloučení. Nepřipadalo mi na tom vůbec nic zvláštního a dlouhou dobu jsem si myslela, že se něco podobného děje každému, že je to přirozená součást lidské zkušenosti. Teprve postupem času mi začalo docházet, že tomu tak není. Když mi blízcí oznámili, že někdo zemřel, a já odpověděla, že o tom už dávno vím, reagovali rozpaky a nejistotou. Překvapovalo je, že mě taková sdělení nijak nevyvádějí z míry.

Kdo vás takto navštěvoval?

Především zemřelí příbuzní a lidé z mého blízkého okolí, které jsem znala ještě před jejich smrtí. Z nějakého důvodu mě v den, kdy opustili své fyzické tělo, vyhledali. Pokud si dobře pamatuji, občas se do mých snů zatoulaly i jiné bytosti, těm jsem ale nevěnovala větší pozornost. Jenže ve chvíli, kdy jsem o svých snech, ve kterých často figurovali mrtví, začala mluvit nahlas, okolí mi dávalo stále jasněji najevo, že jsem divná. A tak jsem o nich už raději nemluvila a nakonec jsem jim i sama přestala důvěřovat.

Tím se mé duchovní probuzení na mnoho let uspalo, ale nijak toho nelituji. Všechno bylo tak, jak mělo být. Věnovala jsem se zvířatům, pracovala v záchranné stanici volně žijících živočichů, na recepci veterinární kliniky, v ZOO atd.

Kdy přišel zlom, který způsobil, že jste se ke svým schopnostem znovu vrátila?

Všechno to začalo před pěti lety. Měla jsem pocit, jako by mi někdo bez varování strhl střechu nad hlavou a já zůstala stát v dešti bez možnosti se schovat. V krátkém časovém úseku mi zemřela maminka, umírala fenka, rozpadalo se mi manželství, syn se potýkal s psychickými problémy a přišel covid, který omezil mé zaměstnání. Nebyla to jedna rána, byl to jejich souběh. Všechno se sesypalo najednou. A postupně přestalo fungovat moje tělo i mysl.

V jakém ohledu?

Lékaři si dlouho nevěděli rady a padlo podezření na neuroboreliózu, kterou lze potvrdit pouze lumbální punkcí, tedy odebráním vzorku mozkomíšního moku z dolní části páteře. Při zákroku se však něco pokazilo a mozkomíšní mok se mi rozlil do těla, což celý stav ještě výrazně zkomplikovalo. Jenže tehdy byl covid a místo aby se mi dostalo odpovídající pomoci, propustili mě po dvou dnech v poměrně vážném stavu domů do domácí péče. Následující tři měsíce jsem byla prakticky ležák. Mozek mi nefungoval správně, nebyla jsem schopná se o sebe postarat a veškerá péče zůstala na mém nedospělém synovi.

Kde jste v tom všem tehdy brala sílu jít dál?

Postupně jsem se dostala do stavu naprostého vyčerpání. Prosila jsem vesmír, aby mě toho všeho zbavil. Chtěla jsem zemřít. Ne proto, že bych nechtěla žít, ale proto, že jsem už nedokázala unést svůj stav. Toužila jsem po vysvobození. Po ukončení bolesti, kterou jsem tehdy vnímala jako nepřetržitou a neúnosnou. Stalo se ale něco úplně jiného. Ve chvíli, kdy jsem se smířila se smrtí, mě vesmír, což je moje představa Boha, začal znovu zvedat. Do mého života začaly přicházet zvláštní synchronicity, situace a lidé, kteří byli ochotni mi pomoci nebo mě něco naučit. Měla jsem pocit, jako by mě neviditelné ruce jemně a laskavě vytahovaly z té nejhlubší temnoty.

A od té doby jste se začala uzdravovat?

Trvalo přesně devět měsíců od první ataky, než se moje tělo i mozek plně zregenerovaly. Byla jsem často mimo sebe a na toto období nemám mnoho vzpomínek. O to větší zázrak pro mě je, že se to nakonec podařilo. První náznak, že se ve mně děje něco neobvyklého, přišel v lázních, kam jsem odjela, abych se dala fyzicky i psychicky dohromady. Měla jsem tehdy možnost zaplatit si pobyt v harmonizační pyramidě, což bylo něco, o čem jsem do té doby nikdy neslyšela. Právě tam jsem začala mít své první jasnovidné vize.

O něco později jsem se zúčastnila rodinných konstelací, které vedli vystudovaní psychologové. Během jednoho z procesů jsem se dostala do hlubokého transu. Trvalo zhruba hodinu a půl, než jsem se z něj dokázala alespoň částečně vrátit, byla jsem zcela mimo běžnou realitu, moje vědomí se pohybovalo v jiných rovinách a návrat zpátky na zem byl velmi obtížný.

Co jste v těch vizích viděla?

Svou zemřelou maminku. Upozornila mě na to, že na naši rodinu byla po generace uvalena kletba. Z toho, co mi sdělila, mi došlo, že ženy v našem rodě umíraly předčasně, žádná z nich se nedožila požehnaného věku. Právě v transu jsem pochopila, že v okamžiku, kdy jsem se smířila se smrtí, jsem tento rodový vzorec přerušila. Že tehdy došlo ke zlomu a kletba, která se s námi táhla po generace, byla ukončena. Na energetické úrovni jsem svou smrt přežila a současně došlo k určitému znovuzrození. Jako nově narozené dítě jsem od duchovního světa obdržela dary, které jsem se teprve musela naučit přijmout a používat. Patří mezi ně jasnovidění, jasnocítění a schopnost načítat informační pole živých i mrtvých.

Kdy jste začala komunikovat s mrtvými?

Po smrti maminky. Měly jsme mezi sebou mnoho nevyřešených věcí, a tak mě ve snech vytrvale navštěvovala tak dlouho, dokud jsem se nerozhodla začít je řešit jednu po druhé. Byla to témata, kterých jsem se bála dotknout, ale ona byla neúprosná. Neustále mě vedla k přijetí, a především k odpuštění. Právě tímto procesem se ve mně otevřela schopnost propojovat se nejen se živými, ale i se zemřelými lidmi a zvířaty. Děje se to v duchovní a energetické rovině, která je někdy označována jako akášický prostor. Čím víc je člověk, který mě osloví, otevřený, tím hlouběji se mi při získávání informací daří ponořit.

Kdy jste zjistila, že takovou schopnost máte?

S maminkou to byla samostatná kapitola, svým způsobem iniciační. Tehdy jsem si ještě nebyla jistá, jestli si to všechno jen nevytvářím proto, abych se dokázala smířit s její smrtí. Dlouho jsem sama sebe přesvědčovala, že jde o fantazii, o obranný mechanismus, o snahu přežít ztrátu. Jenže postupně se mi začaly dít věci, které postrádaly jakoukoli logiku. Přicházely informace, které jsem nemohla vědět, objevovaly se souvislosti, jež se opakovaly s nepříjemnou přesností, a situace, které se nedaly vysvětlit náhodou. V určitém bodě už nebylo možné si dál lhát. Musela jsem si chtě nechtě připustit, že nejde jen o výplod mysli, ale o schopnost, kterou jsem v sobě měla dávno a která se po letech znovu otevřela.

Jaké divné věci?

Jednoho dne jsem měla vnuknutí, že se na mě napojil mladý asi pětadvacetiletý kluk, který před několika lety zemřel a potřebuje své rodině předat důležitý vzkaz. Nedal mi možnost soustředit se na nic jiného, než na hledání toho správného příbuzného. Začal mě vést, jak to udělat. Na jednu facebookovou skupinu, která se zabývá paranormálními jevy, jsem dala příspěvek, že hledám člověka, jehož bratranec teď nedávno zemřel v zahraničí tragickou smrtí. Do pěti minut jsem dostala odpověď a napsala mi paní, že člověk, kterého hledám, je nejspíš ona. A tak jsem jí předala vzkaz.

Dávalo jí sdělení smysl?

Ano, a naprosto jednoznačně. Na základě informací, které jsem jí o zemřelém předala, neměla sebemenší pochybnost, že jsem skutečně v kontaktu s jejím příbuzným. Vzkaz byl velmi konkrétní. Až se v jejich rodině narodí další dítě, chlapec, mají mu dát jeho křestní jméno. Pokud bude tato podmínka splněna, dostane možnost se k nim znovu vrátit. Pochopila jsem to tak, že pro něj bylo zásadně důležité znovu se inkarnovat právě do stejné rodiny.

Dokážete se napojit na kohokoliv, kdo zemřel?

Na kohokoliv určitě ne. Je to možné jen v případě, že se duše zemřelého už znovu neinkarnovala do jiného těla. Pokud k tomu došlo, nemám už k němu přístup a žádné informace, které se týkají jeho minulosti, získat nedovedu.

S čím se na vás lidé obrací nejčastěji?

Nejčastěji přicházejí s tématy, která souvisejí s karmickým zatížením rodových linií. Jde o neviditelná břemena, která se v rodinách předávají po generace a mohou se projevovat narušenými vztahy, opakujícími se životními vzorci nebo pocitem, že se člověk stále točí v kruhu. Sama s tím mám osobní zkušenost, a proto dobře vím, jak zásadní je rodovou karmu konečně přestat ignorovat. Témata, která s lidmi řeším, obvykle přicházejí ve vlnách, často podle toho, kolik mám sama v daném období energie. Komunikace se zemřelými mě vždy velmi vyčerpává, a proto jsem vděčná, že to není můj každodenní chléb a že se lidé obracejí i na další mé služby.

V současnosti vnímám, že jsou lidé silně vystresovaní, nesou velkou zátěž na duši a hledají cesty, jak se znovu postavit na vlastní nohy. Ať už jde o jejich osobní problémy, potíže s dětmi nebo se zvířaty, nacházejí ve mně oporu a prostor, kde mohou být skutečně vyslyšeni. Pracuji také s maminkami, které mají hypersenzitivní děti, často ve věku jednoho až dvou let, s nimiž ještě není možné komunikovat obvyklým způsobem. Tyto děti hodně pláčou, špatně spí a bojí se něčeho, co vnímají jen ony samy. Ale i takové situace se dají řešit.

A jak konkrétně v duchovní rovině pracujete se zvířaty? K čemu je to dobré?

Zvířata, která s námi sdílejí domácnost, neustále načítají naši energii. Jsou s námi nepřetržitě propojená, i když si to často vůbec neuvědomujeme. Nedělají to proto, že by nás chtěla léčit, jak se mnozí lidé domnívají, ale jednoduše proto, že nemají žádný mentální filtr, který by je varoval, že ne všechno, co od nás přebírají, jim prospívá. Veškerý náš stres, napětí a nepříjemné emoce bezpodmínečně přijímají do svého energetického pole. To se pak projevuje v několika různých úrovních. Uvedu příklad.

O kočkách se říká, že jsou velmi schopné rodinné léčitelky, a s tím mohu jen souhlasit. Mají mimořádnou regenerační schopnost a dokážou velké množství negativní energie, kterou vstřebávají od svých majitelů, zpracovat. Nejen proto, že umí velkou část dne prospat, ale také proto, že je příroda obdařila dalšími obrannými mechanismy, vrněním, prskáním i neustálým dováděním, které jim pomáhá nahromaděnou energii pohybem ze sebe setřást. Kočka má schopnost absorbovat zatíženou energii svého člověka a teprve ve chvíli, kdy je toho na ni příliš, se to začne projevovat na jejím zdraví. Psi to mají trochu jinak.

Jak?

Jsou na člověka napojeni odlišným způsobem, než kočky a koně. Když se na svého páníčka nafixují, jsou mu věrní až do konce svého života. Pokud se psa jeho majitel zbaví, dost často mu tím zlomí srdce a zablokuje srdeční čakru. A i když mu nová rodina snáší modré z nebe, pes na duševní rovině strádá. Nemusí to být pravidlem, ale často se to děje. Zejména u psů, které si bereme z útulků. Hodně mých klientů se na mě obrací právě z tohoto důvodu, abych jim pomohla se s jejich pejskem duševně propojit, aby přestal být tolik smutný.

Můžete mi pro lepší pochopení popsat nějaký případ z praxe, který jste řešila v nedávné době?

Obrátila se na mě paní z psího útulku na Slovensku. Mají tam čtyřletého pejska jménem Tinder, který je v útulku už od štěněte. Pochází z jedné ukrajinské vesnice, kde nezažil nic příjemného, takže jeho start do života byl velmi těžký. Problém je v tom, že i když je Tinder nesmírně hodný a přítulný, nikdo si ho doposud neadoptoval. Je silně traumatizovaný. Je neustále v tenzi, ustrašený, nervózní, bojí se lidí i okolního světa a nedokáže zůstat sám. Je na něm vidět, že by se velmi rád citově napojil na majitelku útulku a hledá u ní oporu, ale ona to z pochopitelných důvodů nechce dopustit. Kdyby se na ni příliš fixoval, v jeho srdci by už nemuselo zůstat místo pro nového majitele a skutečný domov.

Proč se obrátili na vás?

Paní z útulku sama pracuje s energiemi a ví, že určitá forma spirituální péče může pomoci, a tak se na mě obrátila s prosbou o pomoc. Když jsme spolu mluvily přes videohovor, pejsek to zřejmě nějak vycítil. Ve chvíli, kdy jsem dělala automatickou kresbu, si klidně lehl k jejím nohám a usnul. To se prý nikdy předtím nestalo. Snad poprvé v životě se cítil opravdu v bezpečí. Jak se později ukázalo, moje práce měla efekt, i když větší změny se začaly projevovat až zhruba po dvou měsících. Pokud vím, Tinder zatím ještě nemá nového majitele, ale už si sám chodí do kotce, je klidnější a jeho chování se postupně mění. Věříme, že si ho nakonec najde člověk, který bude schopen naplnit jeho specifické potřeby a nabídnout mu stabilní a bezpečný domov.

Z vašich webových stránek vyplývá, že se věnujete i koním. Jak jim pomáháte?

Právě teď mám možnost pracovat s kobylkou, u které má její majitelka dlouhodobější problém, jenž se začal postupně projevovat i na jejím zdravotním stavu. Zpočátku to bylo nenápadné, mírné problémy při sedlání a uždění. Při ježdění nechtěla naskakovat do cvalu a tenhle problém nakonec vygradoval tak, že i v klusu začal být problém. Z ničeho nic se kobyla zastavila, na pobídku se postavila na zadní, ale pak se normálně rozešla. To už ovšem majitelku donutilo přemýšlet a hledat odpovědi na to, co se s kobylou děje.

Zajímavé přitom bylo, že když se o ježdění na kobyle pokusil kdokoli jiný, chovala se zcela normálně. Kobyla navíc potřebuje i veterinární péči, má podezření na  žaludeční vředy. Začala jsem proto pracovat s její majitelkou a vysvětlila jí, že pokud by si sama dokázala zpracovat některé své psychické obtíže, zvíře by pravděpodobně nemělo problém s chováním ani se zdravím. V mé praxi se už mnohokrát potvrdilo, že ve chvíli, kdy na sobě začne pracovat majitel, začne se uzdravovat i jeho zvíře.

Ale bez veterináře to nepůjde, nemám pravdu?

Veterinární péče je v tomto případě samozřejmě nezbytná, ale k úplnému uzdravení kobylky je nutné, aby se do klidu a vnitřní pohody dostala i její panička. Sama přiznala, že v sobě nese hodně hněvu, cítí odpor k současné době i k celému systému. Vysvětlila jsem jí, že právě to může být jeden z důvodů, proč se kobyla začala vzpírat, zvíře pouze zrcadlí její vnitřní svět. Naštěstí byla mým vjemům velmi otevřená a sama navrhla, že se pokusí své dlouhodobé potíže řešit s odborníkem. A věřte nebo ne, už teď jsou vidět první výsledky. Tyto příběhy mi znovu a znovu potvrzují, že práce se zvířaty není nikdy jen o nich samotných, ale o vztazích, které s lidmi sdílejí. A že skutečná změna často začíná tam, kde bychom ji nejméně čekali…

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Lenka Lara Cachlová,