Srdcovka z Krnova. Milujeme ji, není co řešit. Časosběr Radky Vosáhlo

Foto: Se svolením Kofola

Popisek: Ilustrační foto

Zatímco v USA mají Vánoce spojené se Santa Clausem v plášti barvy společnosti Coca Cola, u nás pro mnohé začínají ve chvíli, kdy se z televizní obrazovky poprvé ozve: „Ne ne, já nemusím, já už ho vidím.“ Limonáda Kofola, která právě před 65 lety měla Čechoslovákům nahradit imperialistickou kolu, nakonec v jiných časech dokázala převzít i její roli, které se říká „lovebrand“, česky možná nejlépe „srdcovka“.

V dnešním díle Časosběru se podíváme do historie „černého zlata“, na příběh československých a českých dějin, a nejen těch hospodářských. Na značku, kterou si i cizinci neomylně spojují s českou kotlinou. Na jeden z úspěšných příběhů české firmy, jejichž výrobky nás ve světě proslavily, a my na to občas zapomínáme.

Asi nemá smysl řešit chuť americké a české limonády, určitě najdete zastánce obou značek. Nakonec, jak říká geniální reklamní slogan: „Když ji miluješ, není co řešit“.

Coca Cola se v roce 1945 stala jedním ze symbolů amerického osvobozování západní části kontinentu, zastaveného na demarkační linii u Rokycan. Pak se Evropa rozdělila na dva světy, ale chuť pětačtyřicátého roku úplně nešlo vymazat ze vzpomínek.

Pokusy byly, v komunistické propagandě padesátých let připadla limonádě z Atlanty role jednoho z hlavních padouchů, byla vykreslena jako droga, kterou kapitalista ovládne lidskou mysl. Jenže v Československu ani nikde jinde v socialistickém světě neexistoval nápoj, který by se slavně hnědé tekutině byť jen přiblížil.

V duchu centrálně plánované ekonomiky byl roku 1957 zadán státní úkol – vyvinout československý nápoj, který má konkurovat západním kolám. Úkol byl směřován do Spojených farmaceutických závodů, a jejich součástí byla i Galena v Opavě – Komárově.

Tým Výzkumného ústavu léčivých bylin pod vedením doc. RNDr. PhMr. Zdeňka Blažka CSc. zde dva roky hledal cestu, jakým způsobem vyhovět zadání státní moci. Nečekejte chemickou laboratoř s baňkami, kahany a pipetami, základem byla vařečka a kastrol, umístěné na dvojvařič. Tou nejpodstatnější ingrediencí byly znalosti výzkumníků z oblasti botaniky, unikátní chuti totiž mělo být dosaženo prostřednictvím bylinných extraktů.

Trochu to připomíná hodinu lektvarů v kouzelnické škole v Bradavicích. Třeba kofein byl těžce nedostatkovým zbožím, ale někoho napadlo, že v pražských Vysočanech se nachází pražírna kávy, ze které se při pražení uvolňují saze plné kofeinu, které se dají nalapat do schránky, a z toho by se pak dal kofein vyextrahovat.

V roce 1959 začala socialistická kola dostávat jasnější obrysy, když z pokusů s dvojvařičem a extrahováním vyšel sirup KOFO. Už tenkrát se vyznačoval nezaměnitelnou sladkokyselou chutí.

Základem je čtrnáct přírodních látek. Ví se, že do receptury patří kofein, cukr, listy ostružiníku, jahodníku a maliníku. Dále skořice, lékořice a karamel. V Kofole také najdeme výtažky z jablek, třešní, rybízu a sušenou pomerančovou kůru. Výrobním tajemstvím zůstává, v jakém poměru se to všechno míchá. Přesnou recepturu zná jen pět lidí, vázaných mlčenlivostí. Od roku 1959 se prý nezměnila, ale asi to ani není třeba. „Naším úkolem není vylepšovat to, co tehdy farmaceuti vymysleli, ale udržet kvalitu a nezkazit to,“ řekl vloni Českému rozhlasu Petr Pravda, v Kofole šéf kvality a vývoje. A má pravdu.

První láhve sjely z linky 27. března 1960 a hitem se limonáda stala prakticky okamžitě. Během šedesátých let rostla spotřeba tak, že začaly docházet československé zdroje potřebných bylin. Populární Kofola pronikla i do umělecké tvorby, skládaly se o ní písně a básničky.

Spisovatel Miloslav Švandrlík měl takovou spotřebu hnědé limonády, že mu prodavačky v obchodě, kam si pro láhve chodil, začaly přezdívat „Kofolín“. Zrovna v té době přemýšlel nad jménem hlavní postavy pro román Černí baroni, a tak vznikl vojín Kefalín.

Největší boom přišel během sedmdesátých let, kdy roční produkce dosahovala závratných 180 milionů litrů. Byla v nabídce každého výčepu, stejně jako pivo. Stala se součástí běžného života v šedivém normalizačním Československu.

Přišla ale devadesátá léta, kapitalismus byl na vzestupu, všichni chtěli ochutnat nepoznané. Během porevolučního období značka Kofola několikrát měnila majitele, nakonec se jediným distributorem stala společnost Santa nápoje, sídlící v moravském Krnově. Kofola se tak dostala do rukou řecké rodiny Samarasových. Jak se později ukázalo, jednalo se o štěstí.

Kostas Samaras, jehož osud je spojen s vlaky řeckých dětí, které Československo zachránilo z tamní občanské války, patřil k těm, u kterých se obchodní a marketingový talent pojil s vědomím společenské odpovědnosti v té nejpřirozenější podobě. Obul se do marketingu, ode dna se Kofola odrazila v roce 1996, na přelomu tisíciletí začínají lidé znovu objevovat chuť „točené“ po hospodách. A pak přišla ta krásná a u srdce hřející reklama, která se vysílá už 22 let a z krnovské limonády udělala příchuť českých Vánoc.

Na začátku tisíciletí také vznikl dnes již lidový slogan „Když ji miluješ, není co řešit“. Jiný firma nepotřebuje, stal se ikonou a krásnou ukázkou, jak si člověk může za jednou větou představit konkrétní výrobek.

Ikonické jsou i televizní reklamy, které rozesmávají i dojímají tak, že je lidé na Youtubu hledají i po mnoha letech.

Společnost Kofola patří k jedné z mála ryze českých společností, která své akcie obchoduje na burze, stále sídlí v Krnově, stále si drží recepturu a povědomí o kdysi československé značce je v malé České republice extrémně silné.

Dědictví Kostase Samarase převzal jeho syn Jannis, jedna z nejvýraznějších tváří českého byznysu. V Krnově, kam se stáhla početná skupina z řecké uprchlické komunity, je Kofola nejen důležitým zaměstnavatelem, ale také centrem místního života, její název nese místní hudební i fotbalový klub a nejspíš to byl právě faktor podnikatelské rodiny Samarasových, co město zachránilo od smutného osudu jesenického pohraničí, se kterým se tolik potýká třeba sousední Bruntál.

Loni v září Krnov postihly nebývalé povodně. Přírodní živel bral nejen domy, auta a bohužel i životy, ale také sudy z Kofoly. Záběry, na kterých se kovové barely valí s proudem ulicemi, se staly jedním ze symbolů záplav. Právě v té chvíli se ale ukázalo, jak moc si lidé Kofolu zamilovali. Internetová výzva k „návratu domů“ měla ohromující efekt, lidé vozili do Krnova nalezené sudy ze stokilometrových vzdáleností.

Škody v samotné Kofole dosáhly podle Jannise Samarase 100 až 200 milionů korun. Přesto její vlastníci rozjeli po povodních kampaň #zlasky, ve které nabídli pomoc svému zničenému regionu.

I to je důvod, proč jsme si z ní udělali rodinné stříbro. Vlastně spíš zlato, černé zlato. Aby taky ne, když po dlouhém pochodu po horách je orosený půllitr s Kofolou tou nejsladší odměnou. Pro mě vždycky. 

Zdroje:

https://www.kofola.cz/aktuality/milujeme-ji-i-kdyz-ji-je-sedesat

https://nasregion.cz/retro-milionove-tajemstvi-legendarni-kofoly-pijeme-ji-uz-neuveritelnych-59-let-96063/

https://www.denik.cz/ekonomika/kofola-slavi-sedesate-narozeniny-s-krnovem-je-spjata-od-jejiho-vzniku-20200403.html

https://forbes.cz/zemrel-kostas-samaras-spolustrujce-legendy-kofola-a-otec-zakladatel/

Vložil: Radka Vosáhlo