OstravaBlog: Podvodní hráči se vracejí na scénu
08.03.2013
Foto: OstravaBlog.cz
Popisek: Podvodní hráči se vracejí na scénu
Nadpis by mohl vzbudit dojem, že se tu bude psát o dnešních poměrech či nedávné amnestii. Ovšem o tom, jak se na scénu života pořád vracejí takoví, jejichž hlavním zájmem je podvod, nejlépe beztrestný, se píše už od věků. Snad nejpřiléhavěji to zachytil Nikolaj Vasiljevič Gogol v komedii Hráči.
O tom, že jeho hra je i po skoro dvou stech letech stále živá, přesvědčuje inscenace Ivana Krejčího, jejíž premiéra se uskutečnila v Komorní scéně Aréna 2. února 2013.
Hráči zůstávali dlouho ve stínu Gogolových komedií Revizor a Ženitba, sám autor na textu léta pracoval, nicméně je považoval jen za komickou scénu vyprávějící o tom, jak podvodníci podvedli podvodníka. Jak takovou anekdotu košatě rozvinout a napínavě odvyprávět, ukázala legendární Smočkova inscenace v Činoherním klubu, s Abrhámem a Kodetem v ústředních rolích, později ji jako temnou grotesku pojal Fedotov v Divadle Bez zábradlí, s Kaiserem a Heřmánkem. „Příběh dávno uplynulých dní“ (tímto podtitulem hry se Gogol asi zaštiťoval vůči cenzuře) pojal Ivan Krejčí jako přebujelou grotesku z carské doby, ovšem téma všudypřítomného podvodu a podvodníků je univerzální a platí pro všechny časy.
Již začátek naznačuje, jak barvitá inscenace to bude. Nad dráždivě červenou scénou, vybavenou stolem a židlemi, vlevo otomanem a vpravo zrcadlem, se vznáší šest lustrů různého typu. Atmosféru tajemna navodí vousatý muž s jarmulkou a brejličkami, na otomanu si čte asi v nějakém židovském spise. Podle textu hry je to hotelový číšník Alexej, který po chvíli uvádí nového hosta, sebejistě se tvářícího falešného hráče Ichareva. Posléze autor přivádí na scénu tři spřátelené karbaníky,Utěšitele, Švochněva a Krugela. Do děje ještě zasáhnou bankovní úředník Zamuchryškin a statkář Glov se synem. Hra kdo s koho začíná - a to divák zdaleka netuší, jaká intrika na něj nakonec čeká.
Hráči mají sevřenou kompozici a spád, je na režisérovi, jak děj rozvolnit tak, aby drama dýchalo. Groteskní pojetí si ovšem žádá vyhraněně groteskní typy. Icharev Alberta Čuby je pojat jako inteligentní seladon, který zakopává o svou ješitnou povýšenost, takže ho lze lichocením utáhnout na niti. Ve hře má mnoho prostoru k exhibici, vrcholná je poslední scéna, u Gogola jen několikařádková, kterou rozehrává do různých poloh. Výbuch nevěřícné zlosti se lomí do hlubokého zoufalství, studem neví, kam se schovat, pak jakoby nahlédl směšnost své situace a končí trpkou stížností na nespravedlnost světa a proradnost lidí. Marek Cisovský ztělesnil jeho hlavního protihráče Utěšitele, který klame už svým jménem. Sebejistotou a bystrostí přečnívá ostatní o hlavu, mistrovsky rozehraje intriku. K ovládnutí situace mu stačí změna odstínu hlasu: sametově uklidňující tón vystřídá bodře přátelský či povzbuzující -ovšem s lehkým nádechem ironie- i náhle nesmlouvavě tvrdý.
Oba jeho kumpáni Utěšitele respektují a přihrávají mu. Švochněv v podání Josefa Kaluži je familiérní a upovídaný, chybějící zub o postavě leccos prozrazuje. Krugel Reného Šmotka je vycpaný, nedovtipný panák, z něhož si utahují kvůli německým předkům. Výstup Vladislava Georgieva jako Zamuchryškina je rozehrán do znamenité etudy: všichni oblehnou důležitě vystupujícího úředníka, podstrkují mu úplatky, ten se pro maličkost uráží, aby se jim vzápětí vysmál. Pavel Cisovský jako bohatý statkář Glov nemusí svou postavu karikovat, k přesvědčivosti postačí jeho typický, malinko pochybovačný tón hlasu a udivený výraz očí. V Aréně začínající Vlastimil Burda si dobře vede v roli statkářova syna, lehkomyslného, prudkého mladíka, hrajícího vabank.
Působivost nynější inscenace si nijak nezadá s těmi nejlepšími, realizovanými kdysi v Činoherním klubu a Divadle Bez zábradlí. Individualizovaný, výrazně řezaný herecký projev je přitom v přesném souladu se stavbou situací. Opět se potvrdilo, že soubor Arény se v průběhu let dokonale stmelil a uzrál do kvalit činoherního klubu. Jestliže platí, že zdařilou komedii lze opětovně vychutnávat a nacházet v ní nové, dosud nepostřehnuté odstíny. pak Krejčího inscenace Hráčů má aspiraci stát se trvalkou repertoáru Arény.
(Zdroj: OstravaBlog.cz)