Věci veřejné: Stát nabízí osm tisíc na nájem mezi štěnicemi a plísněmi

Popisek: Autor článku Bruno Plesník sociální problematice rozumí

V pomoci sociálně slabším občanům ze strany státu dochází často k paradoxním situacím. Ač se všude hlásá, že lidé s aktivním přístupem k řešení své svízelné životní situace mají být úřady podporováni více než nepřizpůsobiví chroničtí povaleči – je tomu přesně naopak!

Dalo by se očekávat, že stát bude ochoten pomoci zejména těm, kdo se pokusí o vymanění se z bludného kruhu sociálního vyloučení. Skutečnost však za tímto očekáváním silně pokulhává. Na vině jsou nepružné zákony v oblasti sociální politiky.

Trnitá cesta z bludného kruhu sociálního vyloučení

Ukažme si to na konkrétním příkladu z Karviné. Matka dvou dospívajících dcer, vyučená, aktivně hledající zaměstnání, vykonávající veřejně prospěšné práce (běžné 8,5hodinové směny po dobu 6 měsíců) a následně i službu veřejnou, se po rozvodu přestěhovala na místní ubytovnu, kde ji za malý pokoj byla účtována částka ve výši necelých 8 000,- Kč měsíčně. Majiteli ubytovacího zařízení stát tuto částku hradil v plné výši formou příspěvku na bydlení žadatelky. Jelikož však prostory ubytovny byly plné štěnic i přes několikeré pokusy o jejich vyhubení, v pokoji se opakovaně tvořila plíseň, společná sociální zařízení byla mírně řečeno nevyhovující a pro potřeby vaření devíti zde ubytovaných rodin byl k dispozici pouze jeden sporák, jeden dřez a k praní jedna pračka, rozhodla se matka tuto neutěšenou rodinnou situaci urychleně řešit přestěhováním se jinam.

Po čase se jí naskytla příležitost nastěhovat se do sice menšího, zato však nově zrekonstruovaného bytu v centru města, kde měsíční nájemné včetně záloh za služby a elektřinu činilo 6 700,- Kč. Radost a úlevu z důstojného bydlení však vzápětí vystřídalo zklamání a nejistota poté, co úřednice ženě sdělila, že na příspěvek na bydlení nárok nemá, jelikož od majitele bytu nezískala povolení k trvalému pobytu na dané adrese. Sociální dávka na bydlení tak byla s odvoláním se na platné zákony stanovena pouze ve výši 2 700,- Kč. Zbylé čtyři tisíce korun tak žena musela doplácet z peněz, původně určených na živobytí.

Po určité době úřednice matce doporučila v rámci “zlepšení“ tíživé životní situace rodiny opětovný návrat na onu ponurou ubytovnu, kde jsou náklady na bydlení hrazeny všem v plné výši. Příspěvek na živobytí by tak této žadatelce zůstal do budoucna opět nedotčen. Pro motivaci na ubytovnách žijících žadatelů o dávky v hmotné nouzi je současná praxe díky na hlavu postaveným předpisům samozřejmě zcela kontraproduktivní.

Když jsem se o případu dozvěděl, pokusil jsem se ženě pomoci. Po několika návštěvách úřadu a jednáních s vedoucí oddělení pomoci v hmotné nouzi se nám podařilo dosáhnout přiznání dávky určené na bydlení ve výši 4 921,- Kč, což tedy oproti prve přiznaným 2 700,- Kč představuje nemalé navýšení částky o  2 221,- Kč. Není přitom jistě bez zajímavosti poznamenat, že se tak stalo přesto, že rozhodné podmínky pro stanovení dávky se nikterak nezměnily! Kdo se úřadu nebrání, toho úřad skřípne.

V hrazení nákladů spojených s užíváním bytu panují skutečně značné nerovnosti mezi občany žijícími v nájemním bydlení s trvalým pobytem, nájemním bydlení bez trvalého pobytu na dané adrese, družstevním bydlením a v bytech v osobním vlastnictví, ubytovnách, azylových domech apod. Ze všech těchto kategorií ubytování je jednoznačně nejhůře podporováno bydlení v nájemním bytě bez možnosti trvalého pobytu na dané adrese. Kdyby tedy paní ze zmiňovaného případu po svém odchodu z ubytovny žila dejme tomu například ve stanu někde u řeky, pak by jí a jejím dcerám, alespoň co se týká peněz na živobytí, bylo vlastně mnohem lépe, než když svou nezáviděníhodnou situaci řešila aktivním a čestným způsobem.

Jsem bytostně přesvědčen o tom, že takto by pravidla sociální politiky státu nastavena být neměla. Uvědomme si, že ne každý, kdo je životními okolnostmi přinucen pobírat dávky v hmotné nouzi, případně ještě k tomu pobývat na ubytovně, musí být ztracená existence, hodná opovržení.

Výše zmiňovanou ubytovnu jsem několikrát navštívil a má slova popisující daný stav tak vycházejí výhradně z mé osobní zkušenosti. Praxe na ubytovnách, alespoň ve zdejším regionu, je dnes taková, že krom přemrštěného nájmu vybírají majitelé od svých nájemníků navíc měsíční poplatky ve výši 300,- Kč za televizi na pokoji, 300,- Kč za ledničku a za případné další spotřebiče automaticky dalších 300,- Kč! Rovněž se zde platí poplatky v řádu desetikorun za každý jeden prací cyklus. Všechny tyto poplatky pak poskytovatelé “sociálního“ typu bydlení plně hrazeného státem vybírají od svých klientů na ruku z dávek určených původně na jejich živobytí. A to je počínání přinejmenším nemravné.

Gró oněch v současné době platných “sociálních“ zákonů a přílepků vzniklo za vlády ČSSD do roku 2006 a nese podpisy autorů Škromacha, Hovorky atd. Nedávná reforma ministra Drábka situaci lidí pobírajících dávky v hmotné nouzi nikterak nezlepšila, ba spíše naopak v mnohém podstatně zhoršila, viz například zpackaná veřejná služba, před reformami dobře fungující.

Bronislav Plesník

(Zdroj: VeciVerejne.cz)