Dukovany v hledáčku tajemných objektů UFO. Záhady života

Hvězdy svítí jako každou jinou noc. Pak si všimnete světla, které se pohybuje jinak, než by mělo. Není to letadlo ani hvězda a zmizí dřív, než si stihnete cokoli ověřit. Zůstane jen otázka, co jste to vlastně viděli.

Podobné situace nejsou výjimečné, i v Česku se každoročně objevují desítky výpovědí o neobvyklých úkazech na obloze. Většina z nich má nakonec prosté vysvětlení, některé události však zůstávají bez jasné odpovědi i po důkladném posouzení. Právě ty stojí za pozornost, nikoli kvůli senzaci, ale protože ani s odstupem času nepřestávají provokovat každého, kdo je ochoten dívat se vzhůru s otevřenou myslí.

Z nadšení archiv

Ještě před několika lety bylo téma UFO v českém prostředí především záležitostí nadšenců a internetových diskuzí. Už od počátku devadesátých let tu však existovala iniciativa, která se snažila přistupovat k neidentifikovaným jevům věcně a bez přehánění – Projekt Záře. Vznikl v roce 1992 a svou činnost uzavřel v roce 2022. Za tři desetiletí vytvořil rozsáhlý archiv záznamů o neobvyklých objektech a dalších anomáliích, zaznamenaných nad územím České republiky.

Po naplnění původních cílů byl projekt ukončen, práce však pokračuje v jiné podobě. Na předchozí zkušenosti navázal Tým Záře. Ten se zaměřuje na přijímání nových podnětů prostřednictvím elektronických formulářů a e-mailové komunikace, jednotlivá oznámení porovnává s dostupnými astronomickými, meteorologickými i leteckými informacemi a postupně vytváří přehled o tom, jak se podobné jevy v čase objevují a proměňují.

Evidence místo emocí

Zatímco dříve bývaly neidentifikované objekty automaticky spojovány s konspiračními představami, dnešní debata je střízlivější a více orientovaná na data. I v zahraničí se objevují oficiální dokumenty a veřejné zprávy týkající se fenoménu UAP, což posouvá téma z okraje zájmu do širší odborné diskuze. V tomto kontextu se Tým Záře snaží držet racionální přístup, rozlišovat běžné omyly od skutečných anomálií a pracovat s materiálem tak, aby měl dlouhodobou hodnotu. O tom, jak se česká scéna za uplynulé dekády vyvíjela, jaké podněty dnes převažují a které události zůstávají i přes opakované zpracování bez přesvědčivého vysvětlení, budeme hovořit s Martinem Chlebovským z Týmu Záře.

Pane Chlebovský, pokud by vám chtěli čtenáři nahlásit nějaké své svědectví, jak to bude probíhat?

Postup je poměrně jednoduchý. Na našich webových stránkách je k dispozici formulář, do kterého mohou zájemci uvést co nejpodrobnější informace o svém pozorování. Čím konkrétnější údaje, čas, místo, směr pohybu či případná fotodokumentace, tím lépe se s nimi dá pracovat. Každé oznámení se snažíme posoudit individuálně a hledat pro ně racionální vysvětlení. Z dlouhodobých statistik vyplývá, že přibližně 3,5 procenta všech zpracovaných případů zůstává i po důkladném přezkoumání neobjasněných. Zhruba polovina podnětů však nemůže být seriózně vyhodnocena kvůli nedostatku informací, které by umožnily důkladné posouzení.

Co všechno od svědků, kteří jsou ochotni vám popsat své vzpomínky, potřebujete vědět?

Podmínkou jsou čtyři základní informace. Především kdy se událost stala, nejlépe konkrétní datum a čas. Dále kde k ní došlo, tedy co nejpřesnější určení místa. Třetím bodem je detailní popis pozorovaného jevu: jaká světla byla na obloze vidět, v jaké výšce se nacházela, jak se pohybovala a jak vypadala. A konečně potřebujeme znát totožnost přímého svědka, aby s ním bylo možné případně osobně hovořit a upřesnit detaily.

Je podmínkou doložení důkazů – videa, případně fotografie?

Ne, podmínkou není vůbec nic. Oznámení může přijít v jakékoli formě a žádné svědectví předem neodmítáme. Fotografie či videozáznam samozřejmě mohou pomoci, ale nejsou nezbytné. Řada lidí žádný záznam pořídit nestihne, situace bývá krátká, překvapivá a často zmizí dřív, než si člověk vůbec uvědomí, že by měl sáhnout po telefonu. Zásadní jsou pro nás především konkrétní údaje. Pokud chybí některý ze čtyř základních bodů, o nichž jsem mluvil, tedy čas, místo, podrobný popis a možnost kontaktu na svědka, případ je velmi obtížné seriózně vyhodnotit.

Bez informace o tom, kdy a kde k pozorování došlo, nelze zpětně ověřovat astronomické úkazy, pohyb letadel, meteorologické jevy ani další možné vysvětlení. I takové neúplné oznámení však v evidenci zůstává. Archivujeme i podněty, které momentálně nemůžeme uzavřít. Může se totiž stát, že se později přihlásí další člověk, jenž byl svědkem téže události a poskytne přesnější data nebo jiný úhel pohledu. Právě kombinace více výpovědí někdy umožní složit obraz, který by z jednotlivého hlášení vzniknout nemohl.

Co k vyhodnocení chybí nejčastěji?

Nejčastěji datum a přesný čas. Velká část oznámení přichází s výrazným časovým odstupem, lidé nám popisují události, které se odehrály před lety, někdy i před několika desetiletími. Často objeví naše stránky, přečtou si o některých případech a vybaví se jim vlastní zážitek z dětství nebo dospívání. Vzpomínka může být silná, někdy až překvapivě živá, ale konkrétní údaje už chybějí.

Svědek si například pamatuje, že byl na letním táboře, jen si není jistý, zda šlo o červen nebo srpen, případně v kterém roce se to odehrálo. Takové svědectví je bezpochyby cenné jako osobní zkušenost, z hlediska zpětného ověřování je však velmi obtížné s ním pracovat. Bez pevného časového rámce totiž nelze porovnat dostupná data ani provést seriózní kontrolu možných vysvětlení. Ale samozřejmě existují i výjimky.

Jaké?

Zrovna nedávno jsme se zabývali případem z devadesátých let. Oznamovatel byl tehdy na dětském táboře a během noční hlídky spatřil na obloze podivná světla, která se pohybovala napříč horizontem a vytvářela zvláštní obrazce. Přestože šlo o dávnou vzpomínku, jeho popis byl velmi konkrétní, dokázal přesně určit směr, kterým se tehdy díval.

I když chyběl přesný čas, právě tento detail nám umožnil případ uzavřít. Ve směru jeho pohledu ležel Jindřichův Hradec. V týmu máme kolegu, který místní poměry dobře zná, a ten potvrdil, že v devadesátých letech zde fungovala známá diskotéka s výraznou laserovou projekcí do noční oblohy. Barevná světla i jejich pohyb odpovídaly popisu svědka stejně jako poloha města vzhledem k táboru. V tomto případě tedy sehrála klíčovou roli kombinace přesného směru pozorování a znalosti místního prostředí.

Předpokládejme, že svědectví splňuje všechny potřebné podmínky. Jak s ním pracujete dál?

Nejčastěji se na nás lidé obracejí v souvislosti s neidentifikovanými létajícími objekty, dnes častěji označovanými jako UAP (Unidentified Aerial Phenomena). V první fázi se snažíme ověřit všechny dostupné pozemské možnosti. Pracujeme s databázemi civilního i vojenského leteckého provozu, kontrolujeme astronomické úkazy, družicové průlety, meteorologické jevy i další faktory, které by mohly vysvětlit pozorovaná světla nebo objekty. Pokud existuje realistické a doložitelné vysvětlení, snažíme se je doložit konkrétními daty.

V naprosté většině případů se podaří najít racionální interpretaci. Přesto zůstává malé, ale stabilní procento událostí, které i po důkladném prověření nelze jednoznačně zařadit. Nezabýváme se ale jen světelnými jevy na obloze. Pokud nám lidé oznámí jiné anomální situace, například neobvyklé vizuální úkazy či setkání, která považují za nevysvětlitelná, přistupujeme k nim stejným způsobem, nejprve hledáme přirozené vysvětlení a pracujeme s dostupnými odborníky. Spolupracujeme s astronomy, meteorology, specialisty na letecký provoz, ale také s fyziky, přírodovědci či psychology, podle povahy konkrétního podnětu.

Mohly by mít některé jevy původ mimo naši planetu?

Co se týče této hypotézy, nestavíme na ní naši práci, ale ani ji ze zásady neodmítáme. Bylo by pohodlné prohlásit, že vše má pozemské vysvětlení, a tím věc uzavřít. Stejně tak by bylo lákavé přisuzovat každé nejasnosti původ odjinud. Ani jedna z těchto cest nám ale nepřipadá poctivá. Pokud narazíme na událost, která je dobře zdokumentovaná, má více nezávislých svědků, a přesto odolává běžným interpretacím, nezametáme ji pod koberec.

Neříkáme, že jde o návštěvu z jiné planety. Říkáme jen, že zatím nemáme odpověď. A právě tato nejistota může být někdy cennější než rychlé vysvětlení. Otázka existence života ve vesmíru dnes není výsadou science fiction, ale předmětem seriózního výzkumu. Pokud tedy existují případy, které vzdorují současnému poznání, není důvod nad nimi mávnout rukou. Neznamená to víru, ale ochotu připustit, že svět může být složitější, než si myslíme, a že za některými událostmi mohou stát i dosud neobjevené či nepopsané přírodní procesy.

Máte na mysli konkrétní místo, kde by k něčemu takovému mohlo docházet pravidelně?

Ano, jedním z nejznámějších příkladů je norské údolí Hessdalen, kde jsou od 80. let minulého století systematicky pozorována neobvyklá světla. Jejich výskyt je natolik častý, že zde vznikl dlouhodobý výzkumný projekt a oblast je monitorována měřicí technikou. Sledují se meteorologické podmínky, geologická aktivita, elektromagnetické změny i další fyzikální parametry. Instalovány jsou kamery, spektrální analyzátory i detektory různých částic. Cílem není potvrdit senzační hypotézu, ale pochopit mechanismus vzniku těchto světelných jevů. Zatím se nepodařilo dospět k jednotnému vysvětlení, které by postihlo všechny zaznamenané případy. Je tedy možné, že jde o dosud málo probádaný přírodní fenomén.

Využívá Tým Záře při svém bádání moderní technologie?

Ano, snažíme se držet krok s dobou. Vedle klasických databází a odborných zdrojů využíváme i vlastní nástroje. Nedávno jsme si například naprogramovali interního AI asistenta, který se od září 2025 stal součástí našeho týmu. Nemá samozřejmě poslední slovo a nenahrazuje lidské rozhodování, slouží především jako analytická podpora. Pomáhá s rešeršemi, vyhledáváním v archivech a porovnáváním většího množství dat. V situacích, kdy je potřeba rychle projít historické záznamy nebo ověřit souvislosti, nám výrazně šetří čas.

Zároveň využíváme nástroje otevřeného zdrojového šetření, takzvaný OSINT (open-source intelligence). Díky nim lze zpětně dohledat, jaký letecký provoz se v daném čase pohyboval nad konkrétní oblastí, kudy prolétaly družice, nebo zda nebyly vypuštěny meteorologické balony. Ještě před několika lety byly podobné informace obtížně dostupné, dnes jsou při správném postupu veřejně dohledatelné a umožňují velmi přesné ověřování. Je ale důležité dodat, že technologie vnímáme jako užitečný nástroj, nikoli jako autoritu. Mohou pomoci třídit data a hledat souvislosti, konečné posouzení však vždy zůstává na lidech.

Jaká světla na obloze si podle vás zaslouží větší pozornost?

Především ta, která vykazují nepravidelné a nestandardní projevy. Pokud se objekt chová způsobem, který neodpovídá běžnému leteckému provozu ani známým přírodním jevům, je na místě zvýšená pozornost. Nejde o samotnou přítomnost světla na obloze, ale o jeho chování – způsob pohybu, změny směru, dynamiku letu, schopnost reagovat na okolní prostředí.

Co tím konkrétně myslíte?

Existuje například skupina takzvaných přístrojových objektů. Svědci je opakovaně popisují jako trojúhelníkové útvary se světly ve špičkách nebo jako objekty ve tvaru bumerangu. Tyto případy nepůsobí jako atmosférický jev, naopak nesou znaky technologie. Působí dojmem něčeho zkonstruovaného, řízeného, záměrně navrženého.

Otázka ovšem zní: Čí technologie?

Může jít o tajně testovanou vojenskou techniku, o experimentální projekty velkých korporací testované mimo veřejnou kontrolu, případně o vývojové programy, o nichž nemáme tušení. V dnešním rozděleném světě nelze žádnou z těchto možností automaticky vyloučit. Problém je, že civilní badatelé nemají přístup k armádním zdrojům. Pokud objekt nemá aktivní odpovídač, veřejné radarové systémy o něm mlčí. A armáda samozřejmě neposkytuje informace, co je či není její technologie. Komunita nadšenců a záhadologů tak zůstává bez možnosti hlubšího ověření. Tyto stroje navíc, byť mohou mít netradiční tvary, stále alespoň částečně odpovídají tomu, co si dokážeme představit jako výsledek pozemského vývoje. S jistou dávkou představivosti jim lze přisoudit lidský původ.

Existují ale i případy, které už tuto pozemskou logiku překračují?

Ano. A právě ty jsou nejproblematičtější i nejzajímavější. Nejznámější případy skutečně pocházejí od pilotů amerického námořnictva (U.S. Navy), konkrétně z palubních perutí, operujících z letadlových lodí. Nešlo tedy o anonymní svědky ani o jednotlivé nadšence, ale o vycvičené vojenské piloty během standardních cvičení. Jejich pozorování byla navíc současně potvrzena palubními radary a infračervenými systémy. Tyto záznamy se po roce 2000 postupně dostaly na veřejnost a vyvolaly rozsáhlou debatu nejen mezi odborníky, ale i na politické úrovni.

V čem jsou tak mimořádné?

Objekty zachycené během těchto misí vykazovaly manévry, které neodpovídají známým fyzikálním limitům běžných letadel. Docházelo k náhlým změnám směru bez zjevného zpomalení, k prudkým zrychlením a k pohybu, který by pro lidskou posádku znamenal extrémní přetížení. Pokud by v takovém stroji seděl člověk, biologicky by takové síly nepřežil.

Některé výpovědi hovoří i o takzvaném transmediálním pohybu, tedy schopnosti pohybovat se mezi vzduchem a vodou bez viditelné ztráty energie. Když hodíte kámen na vodu, zpomalí a změní směr. V těchto případech podle dostupných dat k ničemu takovému nedocházelo. Objekty byly zaznamenány nejen lidskými smysly pilotů, ale současně i přístroji. A právě tato kombinace z nich činí mimořádná svědectví, s nimiž je třeba počítat.

Jak velký je rozdíl proti běžné vojenské technice?

Zásadní. Moderní stíhací letoun při vysoké rychlosti nemůže změnit směr o devadesát stupňů okamžitě. Musí opisovat široký oblouk, během něhož urazí desítky kilometrů, a pilot je přitom vystaven přetížení na hranici lidské snesitelnosti. Při prudkém manévru se letoun může dostat daleko od místa, kde zatáčku zahájil, někdy skutečně nad úplně jiný region. Podle výpovědí námořních pilotů se však sledované objekty chovaly jinak. Měnily směr prakticky okamžitě, bez patrného oblouku, bez zpomalení, bez známek setrvačnosti. A právě tenhle nepoměr mezi tím, co známe z aerodynamiky, a tím, co bylo popsáno a zaznamenáno, je důvodem, proč se těmito případy zabývají armáda i bezpečnostní analytici.

Jak tyto neznámé stroje vypadají?

Podle dostupných svědectví a zveřejněných záznamů se nejčastěji objevují dva základní typy tvarů. Prvním jsou objekty připomínající hladké, zdánlivě kovové koule. Nemají viditelná křídla, ocasní plochy ani zřetelné výstupky. Působí kompaktně a jednoduše, právě tou jednoduchostí jsou ale znepokojivé. Druhým typem jsou podlouhlé objekty, které někteří svědci přirovnávají k bonbonu Tic Tac, tedy hladký válec se zaoblenými konci, bez oken, bez patrného pohonného systému, bez konstrukčních detailů, které bychom u běžné techniky očekávali.

Objevují se podobná pozorování i u nás?

Ano, i v Česku se čas od času setkáme s hlášeními o kulovitých či podlouhlých objektech podobného typu. Většina těchto případů však končí v takzvané kategorii B, tedy mezi pozorováními, u nichž není dostatek dat pro seriózní analýzu. Chybí přístrojový záznam, přesné časové údaje, radarové potvrzení nebo více nezávislých svědků. Bez těchto opěrných bodů zůstává případ otevřený, ale neprokazatelný.

Jsou pro vás jako badatele vhodnější svědecké fotografie, nebo videa vzdálených objektů na obloze?

Jednoznačně videa. Zachycují pohyb, a právě ten je při hodnocení podobných jevů klíčový. Z videa lze alespoň rámcově vyčíst trajektorii, změny směru, zrychlení či reakci objektu na okolí. Dá se analyzovat po snímcích, porovnat s údaji o počasí, směru větru, poloze hvězd nebo letovém provozu.

Proč jsou fotografie problematičtější?

Statická fotografie naproti tomu nabízí jen jeden okamžik bez kontextu. A právě absence kontextu je při vyšetřování zásadní problém. A pak je tady další problém. Moderní fotoaparáty i mobilní telefony dnes používají pokročilé softwarové úpravy obrazu. Algoritmy doostřují, dopočítávají chybějící pixely, vyhlazují šum a někdy obraz doslova „domýšlejí“. Pokud přístroj vyhodnotí, že se v dálce nachází objekt, může jej automaticky zvýraznit nebo doplnit detaily, které ve skutečnosti nejsou jednoznačně zaznamenány.

To je z hlediska běžné fotografie přínosné, snímek vypadá lépe. Pro badatele je to ale velmi ošemetné. Není vždy jasné, kde končí realita a kde začíná algoritmus. Právě proto jsou videa, byť často méně kvalitní, cennější. Umožňují pracovat s pohybem, časem a změnou. A to je při analýze neznámých objektů mnohem důležitější než jeden ostrý, ale potenciálně „vylepšený“ snímek.

Pojďme se zastavit u těch tří a půl procenta případů, které označujete jako skutečně nevysvětlitelné. Který z nich považujete za nejzásadnější?

Pokud mám být upřímný, jeden z nich vyčnívá výrazně nad ostatním. Jde o incident nad Vranovskou přehradou z 12. července 1987, případ, který má všechno. Radarové záznamy, vojenský zásah, přímé svědectví posádky vrtulníku i civilní pozorovatele ze země. A právě kombinace těchto zdrojů z něj dělá něco víc, než jen další historku o světle na obloze.

Připomeňme našim čtenářům, co se tam tehdy stalo.

Byl začátek prázdnin, horké letní odpoledne, přehrada plná lidí, kteří řešili maximálně to, jestli bude dost studené pivo a kdy se půjde znovu do vody. V téže chvíli ale armádní radary zachytily objekt, který vstoupil do sledovaného prostoru jižně od hranic s Rakouskem, a to způsobem, jenž neodpovídal běžnému provozu. Na základě tehdejších parametrů se zpočátku spekulovalo, že by mohlo jít o větroň, jenže ten by byl viditelný, identifikovatelný, předvídatelný. Tady nic z toho neplatilo.

Do vzduchu byl vyslán pohotovostní vrtulník, jehož úkolem bylo objekt vizuálně potvrdit a případně vyvést z prostoru. Paradoxní bylo, že zatímco na radaru byl cíl zřetelný, posádka dlouhé minuty neviděla vůbec nic, a musela se proto nechat navádět ze země – kurz, výška, vzdálenost. Až když se dostali do správné pozice, spatřili jej. Podlouhlé těleso doutníkového tvaru, lesklé, bez křídel, bez oken, bez jakýchkoli patrných konstrukčních detailů, které by naznačovaly typický letoun či vrtulník.

A v té chvíli se situace změnila. Co se dělo dál?

Podle pozdějších výpovědí pilotů jako by si objekt jejich přítomnosti všiml. Nejprve to byl jen pocit, drobná změna v jeho chování. Pak už si tím byli jistí. Těleso se začalo držet proti slunci, přesně tak, aby posádce co nejvíce ztížilo vizuální kontakt. Když se vrtulník pokusil získat výhodnější pozici, objekt bez zaváhání upravil směr. Ne prudce, ne chaoticky, spíše s podivnou lehkostí, která působila až nepatřičně.

Rychlost neznámého objektu byla dalším překvapením a piloty zarážel i způsob pohybu. Změny směru bez zjevného náklonu, bez klasického oblouku, bez manévru, který by odpovídal známým zákonům aerodynamiky. Neviděli křídla, rotor ani ocasní plochy, jen hladké těleso, které se chovalo, jako by pro ně běžná omezení letu neplatila. Právě v této fázi přišel ze země rozkaz k sestřelení, čím se situace nesmírně vyhrotila.

To se nedivím, pod vrtulníkem ležela Vranovská přehrada plná lidí – léto, lodě, koupající se rodiny. Naštěstí k tomu nedošlo.

Máte pravdu. Jakákoli střelba by znamenala riziko, které si posádka plně uvědomovala. Stačila by chyba, odražená střela nebo pád trosek, a následky by byly nepředvídatelné. Piloti se proto rozhodli rozkaz neuposlechnout. Nešlo o vzdor, ale o vyhodnocení situace v reálném čase. Navíc palivo rychle ubývalo a bylo zřejmé, že stíhání nemůže pokračovat donekonečna.

Vrtulník se nakonec musel otočit, vrátit na základnu a objekt mezitím zmizel z jejich dohledu. Tím to však neskončilo. Radarové záznamy podle dostupných informací ukazují, že po manévrech nad Vranovem objekt opsal oblouk, a poté zamířil nad jadernou elektrárnu Dukovany. Odtud pokračoval směrem k Jaslovským Bohunicím a následně přes Maďarsko zpět do Rakouska.

Jak si to vysvětlujete?

Když si tuto trasu zakreslíme do mapy, nepůsobí jako náhodné bloudění vzdušným prostorem. Dvě jaderné elektrárny během jediného přeletu už samy o sobě vyvolávají otázky. Samozřejmě lze připustit shodu okolností. Jenže ve chvíli, kdy k této trase připočteme skutečnost, že vrtulník nedokázal objekt dostihnout a že piloti popisovali neobvyklé manévry, přestává být vysvětlení jednoduché.

Zvláštní je i to, že se incident dostal na veřejnost až po roce 1989. Proč tak pozdě?

Oficiální dokumentace byla zčásti skartována. Zda šlo o rutinní postup, nebo vědomé rozhodnutí, dnes nelze s jistotou doložit. Faktem však je, že nikdo z přímých aktérů neměl bezprostředně po události zájem věc dále otevírat, ani ti, kdo rozkaz vydali, ani ti, kdo jej neuposlechli. Teprve s odstupem let se podařilo dohledat piloty i civilní svědky z přehrady. Jejich výpovědi se v základních rysech shodovaly.

Je tedy možné, že šlo o ojedinělý incident z dob studené války?

Právě naopak, podobnosti nacházíme i jinde. Koncem osmdesátých let řešila velmi podobný případ i polská armáda, která se rovněž pokusila dostihnout podlouhlý objekt nejasného původu. V Itálii se už v letech 1978–1979 objevila výrazná vlna pozorování, přičemž některé případy byly zdokumentovány armádními složkami. Existují oficiální fotografie objektu.

A pak přichází rok 2004. Z paluby letadlové lodě USS Nimitz sledují piloti amerického námořnictva objekt přezdívaný Tic Ta«. Bílé, hladké těleso bez křídel, bez výfukových stop a bez viditelného pohonu. Pohybuje se prudce, mění směr, mizí z radaru a znovu se objevuje. Když si člověk přečte jejich výpovědi, podobnost s „doutníkem“ nad Vranovem nelze přehlédnout.

Řešíte občas i zahraniční případy?

Ano, i když naše těžiště zůstává doma, čas od času se na nás obrátí někdo ze Slovenska nebo svědek, který něco neobvyklého spatřil při cestě do zahraničí. Pokud to dává smysl, snažíme se spolupracovat se seriózními badatelskými týmy v jiných zemích a sdílet informace. Smyslem není senzace, ale konfrontace dat. Nedávno se nám ale ozvala svědkyně s výpovědí, která vybočovala z běžného rámce.

Letěla s manželem na Kubu a přibližně nad oblastí Bahamských ostrovů si všimla zářivě bílého objektu ve tvaru doutníku, který se na okamžik objevil vedle jejich letadla. Měli jsme k dispozici číslo letu i přibližný čas a polohu, jenže ověřování takové události přes oceán je organizačně složité. Proto jsme ji propojili s americkou organizací, zaměřenou na výzkum UFO, a uskutečnili společný konferenční hovor, během něhož jsme porovnali postupy i detaily výpovědi.

Viděl to samé ještě někdo jiný z letadla?

Podle její výpovědi především manžel, kterého na objekt sama upozornila. Ostatní cestující měli stažené roletky, protože let probíhal dlouho proti slunci a posádka to z komfortních důvodů doporučovala. Ona si však chtěla užít pohled na oblaka nad Atlantikem, a právě proto měla okénko odkryté.

Objekt se objevil jen na chvíli. Nejprve si myslela, že jde o jiné letadlo, jenže chyběla křídla i ocas. Jakýkoli detail, který by připomínal běžnou konstrukci dopravního nebo vojenského stroje. A než si stihla uvědomit, že by měla sáhnout po telefonu, byl létající doutník pryč. Úhel pohledu z malého okénka je navíc velmi omezený, člověk vidí jen výsek prostoru, a cokoli se pohybuje mimo něj, mizí téměř okamžitě.

Podobné případy nejsou ojedinělé. Piloti i cestující občas hlásí „stíny“, „světla“ nebo objekty bez zjevných konstrukčních prvků, které se na okamžik objeví a zmizí. Většina z nich se později vysvětlí jako odlesk na skle, paralelní let jiného stroje ve větší vzdálenosti nebo optický klam, způsobený rozdílnou výškou a rychlostí. Jenže občas zůstane drobná mezera, moment, kdy vysvětlení není úplné.

Je ještě něco, co by bylo dobré v souvislosti s těmito tajemnými objekty zmínit?

Určitě. Znáte švédskou astronomku Beatriz Villarroel ze Stockholmské univerzity, která vede projekt VASCO (Vanishing & Appearing Sources during a Century of Observations)? Její tým analyzuje historické fotografické desky oblohy z přelomu 19. a 20. století a porovnává je s moderními digitálními snímky. Cílem není hledat UFO, ale identifikovat objekty, které se na starých snímcích objevily a dnes už tam nejsou. Nebo naopak.

Většinu anomálií lze vysvětlit technicky, škrábanci na emulzi, zásahem kosmickým zářením, chybami při vyvolávání nebo digitalizaci. Jenže když se tyto možnosti vyloučí, zůstane malý zlomek zdrojů světla, které nemají jasnou identifikaci.

Podstatné je, že tyto desky vznikly dávno před érou družic. Připomeňme si, že první umělá družice, Sputnik 1 odstartovala až v roce 1957. Archivní snímky tedy zachycují oblohu z doby, kdy na ní člověk oficiálně nic neměl. A teď to nejzajímavější. Výskyt neznámých obrazů na fotografických deskách se podle Beatriz Villarroel až nápadně často shoduje s daty, kdy na Zemi docházelo k pozorování zvláštních UFO.

Řeknete mi k těm incidentům něco bližšího?

Některé z těchto nevysvětlených záznamů pocházejí z počátku 50. let. Například v červenci 1952 se dva víkendy po sobě objevily nad Washingtonem neidentifikované světelné objekty. Událost je dnes známá jako Washington Flap. Světelné úkazy byly zaznamenány i v oblasti Bílého domu, americké letectvo tehdy vyslalo stíhačky a situace vyústila v jednu z největších tiskových konferencí v jeho historii.

Podle dostupných záznamů neměli piloti šanci objektům v rychlosti ani manévrovatelnosti konkurovat, radarové cíle se objevovaly a mizely a při přiblížení stíhaček často zmizely z obrazovek. Oficiální vysvětlení hovořilo o teplotní inverzi, která měla způsobit radarové anomálie. A že světla viděli i lidé ze země? Média tehdy mluvila o davové hysterii.

Je to opravdu fascinující. Poslední otázka. Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům?

Samozřejmě. Pokud jste se někdy setkali s jevy, které vám dodnes vrtají hlavou, nenechávejte si je pro sebe. Napište nám. Rádi si váš příběh vyslechneme a pokusíme se společně hledat možné vysvětlení. A pokud by někoho bavila spolupráce a je mu blízký racionální přístup, tedy spíš zkoumat než slepě věřit, může se nám také ozvat. Hledáme lidi, kteří dokážou zůstat otevření různým hypotézám, ale zároveň si zachovat odstup a kritické myšlení. Možná právě vy se stanete naším novým spolupracovníkem.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, UFO, Projekt Záře, Martin Chlebovský, Tým Záře,