Vidlákova zteč. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Daniela Sterzika

Popisek: Daniel Sterzik v prvním (doufám) domu Institutu českého venkova

Daniel Sterzik alias Vidlák, zdá se mi, pochopil, že cesta ke změně nevede přes žvanírnu v Poslanecké sněmovně, protože ta slibuje změny jen zregulované a pod dozorem vrchní sestry Mildred Ratchedové. A tak přišel s projektem. Dle mého je dobré na něj upřít pozornost a směrovat k ní svou podporu.

Vidlák založil Institut českého venkova, z příspěvků od podporovatelů svého psaní a činnosti si nekoupil šindele na svůj dům, ale koupil rovnou dům. A nekoupil ho pro sebe, ale pro Institut českého venkova, kde, jak s nadějí předpokládám, začne pomalá změna. Setkávání lidí. Povídání. Plánování. Navazování přátelství. Rozšiřování myšlenky. A přirozený tlak na společnost.

Však bylo na čase, aby tzv. pražská kavárna se svými neziskovkářskými parazity (jak dotační a skrytě mocenskou partu nedotknutelných trefně pojmenoval Filip Turek, jinak člověk toxičtější než vyhořelé palivo z Temelínu, to se mu nedá upřít) už svá centra má. Ale český venkov, ta protisíla, byl dosud roztříštěný a nesjednocený.

A Institut českého venkova dává ve svých základech naději, že by mohl pohnout společností k trochu jinému pohledu na budoucnost i současnost. Stačí jen nezůstat u jednoho domu, ale začít uvažovat v rámci celé republiky. Rozsévat to semínko obrození českého národa všude, kde je to možné (už se těším, jak zpovzdálí budu kibicovat do místní buňky na Šluknovsku).

Po revoluci v České republice nezdravě zarostl pod kůži princip – rozděl a panuj. A to na všech možných i nemožných úrovních. A došlo to tak daleko, že z vesnic se stalo mentálně předměstí bez ducha a bez vztahů. Jako kdyby tu nikomu o nic nešlo. Jako kdyby všechny problémy měla řešit neosobní radnice svázaná legislativou a buzerací z Bruselu. Jako kdybychom nežili spolu a ve společném. Lidé se nesetkávají. Hospoda, kdysi vývařovna společenských nálad celého národa, se změnila na zastávku pro cyklisty, kteří po silnicích a cyklostezkách pílí za nesmrtelností. Vesnice jako tranzitní zóna, která umírá pro nezájem. Mladí se nemají kde a nakonec ani s kým setkávat, a tak posedávají opuštění v pokoji a dyndají z umělých inteligencí diagnózu pro ty své psychické obtíže, aby na ní pochopili, proč to všechno stojí za…

A ano, jasně, přepaluju. Něco takového nějaký Institut českého venkova nevyřeší. A nejspíš ani řešit nebude. To jsem se jen zasnil nad tím, jak by taková síť po celé republice mohla fungovat a postupně měnit myšlení lidí i chápání vlastního okolí a celé země.

Přepaluju? Jistě. Ale jen proto, že cítím možnosti, vidím potenciál, smysluplnost bez úředních lejster a unaveného pohledu úřednice, která by třeba ráda, ale systém jí to nedovolí. A tak štempl na dobrý nápad nedá. Nesmí.

Já už jsem takový naivní bláhovec. Kdysi jsem přišel s tím, že kdyby každý dospělý poslal měsíčně na určený a transparentní fond 100 korun, mohl by takový fond dělat po celé republice doslova zázraky. Měsíc co měsíc další zázrak. Fungovalo by to. Zázraky by se děly. Jindy jsem přišel s tím, že by vznikl jiný fond, který by vykupoval staré domy, udělal u nich základní opravy a zcela bez asistence bankovního sektoru by je na splátky ve výši nájemného prodával rodinám s dětmi. A protože jsem halucinoval příkladně, vyhalucinoval jsem si i to, že by se prosincové splátky neplatily, aby měly rodiny na dárky a nezadlužovaly se. Stát je impotentní, sociální bydlení chce prosadit skrze nenažrané developery. Stát si nemůže zahrávat s bláhovostí, protože na ně nemá tabulky. Bláhové, vím. Ale právě proto to sem píšu. Na bláhovost tu není nikdo zvědavý. Jede se podle tabulek, podle norem, podle směrnic a bláhovost se vytratila, ač právě ta nakrmí ducha společnosti daleko víc než emisní povolenka a mámivý pocit nesmrtelnosti při stém kilometru na bicyklu.

Dovolím si ještě doušku k tomu společnému. Evoluce (ne revoluce, ale evoluce) musí vzejít zespodu. Tu nejde naordinovat z Poslanecké sněmovny, ta nejde zařídit befelem z Bruselu, ta musí vzniknout povídáním, navazováním přátelství a společnou prací. A jistým druhem bláhovosti, bez které je člověk jen chodící kalkulačka.

Nedávno jsem psal o umírajícím Šluknovu. A došel jsem k tomu samému. Nestačí nalít do městské kasy peníze, aby opravila chodník. Bez nadšení místních lidí se Šluknov ze země nikdy nezvedne. Stejné je to s celou zemí. Nadšení a práce jednotlivých lidí, kteří se zastřeší bez asistence veřejných peněz a státního nebo bruselského dohledu.

Na Vidlákův Institut českého venkova jsem v bance zadal trvalou platbu. Měsíc co měsíc na účet institutu odejdou skromné dvě stovky. Ale dvě stovky, doufám, jako jedna vločka, která bude součástí laviny. A vyzývám své čtenáře, aby do té laviny také nasněžili svými dvěma stovkami měsíčně. Dokud to dává smysl. A snad to smysl nepřestane dávat.

Vidláku, nepo*er to, nedělej z toho pouze politikum. Změna pak sama přijde.

Vložil: Štěpán Cháb