Horníci pískali. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Uhlí

Ač je ve světě spotřeba uhlí na svém maximu, my jsme těžbu definitivně ukončili a s pohledem stočeným s děsem ke konci jádra v Německu, doufáme. Jen doufáme.

Ve Stonavě se konala poslední rozlučka s uhlím, s uhelnými doly, s historií místa i jeho vývojem. Teď se všichni na povel rekvalifikovat na ajťáky, jak radily špičky transformace posledních let bez ponětí o brzkém nástupu umělé inteligence.

Do smutečního ceremoniálu si poslal zdravici prostřednictvím předtočeného projevu i z božího dopuštění prezident. Jeho slova však zanikala v pískání horníků. Nestáli o jeho slova. Nestáli o něj.

A jako by se při té meluzíně odporu proti slaměnému prezidentskému panákovi ozývala slova Petra Bezruče a jeho básně Ostrava.

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,

nech je vám Petr neb Pavel,

mějž prs kryt krunýřem ocelovým,

tisícům k útoku zavel,

Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,

hlubokých páni vy dolů,

přijde den, z dolů jde plamen a dým,

přijde den, zúčtujem spolu!

Až člověka při takovém splynutí symboliky s ozvěnou minulosti zamrazí.

Ale mocní páni nevidí, neslyší, nepoučí se.

Tolik posledních let posloucháme, že spalovací motory jsou relikt minulosti, který je třeba zakázat. A že máme jezdit v elektrických vozech. Z elektromobility se stala modla, stal se z ní štít proti… realitě, která mocné pány přesto dohnala. A ze zákazů spalovacích aut se začalo couvat a dotační programy na elektromobilitu se vyjevily do prostoru jako příjemné zpestření miliardářova dne. Realita dorazila a řekla – tudy ne, pánové.

Nenechali jsme vývoj na přirozeném výběru. Nenechali jsme technologii dosáhnout vrcholu, která by spalovacím motorům dala zdechnout přirozenou cestou. Chtěli jsme předbíhat v ději. Přeskočit pár kapitol. Nakouknout na konec čtení v knize našeho vývoje. Jenže ono to nefungovalo.

To samé jako kdybychom sledovali u konce uhlí.

Předbíháme v ději. Pro mocné pány se hysterický boj proti uhlí stal modlou. Stal se jakousi kotvou v té jejich umně skrývané nepříčetnosti.

OZE nenahradila uhlí. Ani jádro nenahradilo uhlí. A ani ten plyn, vydloubaný z útrob země děsivým frakováním, nenahradil uhlí. Zatím. Ale my jsme přeskočili v ději a zavíráme doly. Už nebudeme těžit.

Kam to dojde? No kam. Budeme to uhlí nakupovat. Sice sami máme tři miliardy tun hluboko v zemi, ale radši nakoupíme. A spálíme. A nakoupíme. A spálíme. Jako tu naši nekoksovatelnou budoucnost. Jen proto, abychom měli správně vyplněný formulář pro Evropskou komisi.

Třeba, třeba někdy v budoucnosti budeme připravení, třeba se OZE stane spásou, třeba to zvládneme. Ale teď se chováme nezodpovědně nejen vůči sobě samotným, ale i vůči přírodě, kterou zatížíme o to víc tím, že v nouzi budeme hledat, kde draze nakoupit, abychom si vyrobili třeba aspoň tu mostní konstrukci. Protože tam to bez kvalitní oceli nepůjde. A kvalitní ocel bez kvalitního uhlí prostě nevyrobíme.

Předbíháme v ději a po vzoru socialistických pětiletek si stanovujeme absurdní cíle. Ač minulý režim byl v mnoha otázkách v realitě usazen očividně daleko lépe.

Proč nenecháme technologický vývoj, aby udělal z uhlí relikt minulosti přirozenou cestou? Proč si tak ubližujeme?

A tak se připojuju k pískání horníků ve Stonavě. A nepískám jen na slaměné panáky a jejich vyprázdněné kecy, ale na celou tuhle podivně pokroucenou dobu.

Vložil: Štěpán Cháb