Vánoce jsou též svátkem obnovy narušených vztahů, říká biskup

Foto: Se svolením Tomáš Tyrlík

Popisek: Biskup Tyrlík

ROZHOVORY NA OKRAJI: Tomáš Tyrlík (* 1. 12. 1969, Třinec) je křesťanským duchovním, jeden čas učil i na vysoké škole, ale také slouží jako hlava veřejně méně známé Slezské církve evangelické augšpurského vyznání, o níž, jakož i o nastupujících Vánocích, ale rovněž o Češích a o Polácích, si řekneme více v následujícím rozhovoru.

Pane biskupe, vaše církev bývá neformálně označována jako luteránská. Co je vlastně typické pro luteránství, pokud byste jej chtěl představit druhým ve zkratce – při vědomí toho, že srovnání s katolíky, což je způsob, jak se kdysi často sebepředstavovali v kostce různí evangelíci, už pro neznalého člověka dnešní doby nemusí být srozumitelné…

Oficiální název naší církve je Slezská církev evangelická augsburského vyznání. Ano, naše církev se hlásí k odkazu luterské reformace 16. století. Historicky i teologicky patříme do rodiny tzv. protestantských církví vzešlých z první vlny reformace, a to konkrétně z německého města Wittenberg, kde působil dr. Martin Luther, kterého vnímáme jako reformátora. On sám si však nikdy nepřál, aby nějaká církev nesla jeho jméno. Spíš než slovo luteránství se používá luterství.

Naše církev klade důraz na zvěstování evangelia, tedy dobrou zprávu o záchraně člověka z Boží milosti (nezasloužené přízni), která se děje právě bez jakýchkoliv zásluh člověka, a to jen na základě osobního přijetí Boží záchrany skrze Kristovu milost, a to pouze vírou, důvěrou v Boha samotného bez jakýchkoliv zásluh a přičinění člověka. To je základ našeho vyučování a kázání. Věříme, že jsme zachráněni skrze jedinečnou oběť Ježíše Krista na Golgotě, která mění od základu náš život. Vírou přijímáme Jeho smrt za naše hříchy a také věříme, že Ježíš vstal z mrtvých a je tím, který nám dává živou naději nejen pro tento život, ale také pro život, který nepomíjí (věčný).

Martin Luther patřil ke klíčovým postavám evropské reformace. Jeho odkaz je poměrně rozsáhlý. Čím vám přijde zajímavý i pro dnešek, a co byste naopak vnímal na jeho díle jako dobově překonané?

Ano, osoba dr. Martina Luthera patří ke klíčovým postavám evropské reformace. Jsem přesvědčen, že i dnes odkaz reformace je velmi aktuální a živý, neboť evangelium, dobrá zpráva o Ježíši Kristu, jehož narození si budeme připomínat o Vánocích, je základem, kotvou pro náš život. A to je nadčasové a neměnné poselství. Luther dospěl k poznání, že víra je dar od Boha. Vnímal ji jako osobní důvěru v Boha, víra se nedědí, ale rodí. A ten zázrak zrození víry nazývá Písmo nové narození, nebo narození shůry, jehož původ je v Pánu Bohu.

Luther usiloval, aby církev byla srozumitelná a pochopitelná lidem jeho doby – totéž se potřebujeme učit i v naší době. Na druhé straně Luther byl také dítětem své velmi složité doby – i co se církevně-politické situace týče. Vnímal tehdejší krizi papežství, dvoj-a pak trojpapežství, a proto jeho slova na adresu papežů byla velmi ostrá. Nelze v několika větách popsat složitost tehdejší církve. Luther usiloval církev reformovat, tedy vést k duchovní obnově na základě Slov Písma, když však za jistých okolností se situace vyvinula jinak, pak začal vytvářet strukturu církevního společenství vycházejícího z poznání Písma.

Ano, máte pravdu, že Luther ve svých výrocích a ve snaze upozornit na dobové nedostatky uměl mluvit i velmi peprným slovníkem, leč citovat nebudeme (úsměv)… Kolik je dnes ve světě luteránů a ve kterých státech mají asi nejzásadnější či nejpočetnější postavení?

Mnohé luterské církve jsou dnes sdruženy ve Světovém luterském svazu (mezinárodní zkratka LWF. Je zde zastoupeno 154 církví z 99 zemí světa, které zahrnují 78 milionů členů. Typicky luterské země jsou severské státy – Norsko, Švédsko, Finsko, kde má luterství historické kořeny a také Německo, i když právě v těchto zemích počet členů všech církví má velmi klesající charakter. Mezi početné komunity luteránů patří Severní Amerika. Naopak nejdynamičtější růst je možné sledovat v Africe (Etiopii, Tanzanii, Namibii…), Indonésii.

Ale vraťme se domů. Jak dlouhou tradici má vaše církev v Česku? A je nějaká výrazná zakladatelská osobnost, již byste rád upomněl?

Historie naší církve sahá do 16. století. Učení a vliv Lutherovy reformace si již za života samotného Martina Luthera (1483-1546) našly odezvu i ve Slezsku, a to díky osobním a přímým kontaktům a studentům, kteří studovali např. ve Wittenbergu. Jednou z významných postav dějin je Jiří Třanovský (1592-1637), nazývaný také slovanský Luther, který velmi ovlivnil dějiny nejen Slezska, ale i Čech, Moravy, Polska i na Slovensku. 

Jak vlastně vypadala rekatolizace ve Slezsku, o kterém se člověk v učebnicích dějepisu dozví jen máloco, či vůbec nic? Přitom je to jedna ze tří zemí tvořících naši republiku…

Čechy, Morava i Slezsko procházely různou intenzitou rekatolizace. Na Těšínském Slezsku byla rekatolizace nejtužší. Jak jsem již zmínil, téměř celé území Slezska přijalo reformační učení a stalo se evangelickým a zapustilo zde své hluboké kořeny. Největší vlna rekatolizace přišla v druhé polovině 17. století, kdy byly evangelíkům odebírány kostely a fary, např. roku 1654 bylo zabráno posledních 50 kostelů, a to prostřednictvím jezuitů, kteří vtrhli do Těšína a stali se jedním z hlavních nástrojů protireformace. I přes silný tlak si evangelíci uchovali víru. Museli se scházet tajně k bohoslužbám po horách a okolních lesích, a to až do vydání Tolerančního patentu roku 1781. Právě díky této vytrvalosti je Těšínsko dodnes územím s největším počtem evangelíků v České republice. 

Vaši členové jsou jak česky, tak polsky mluvící občané České republiky. Kolik jich je celkem a který z těchto národů u vás převažuje?

Ano, je to tak. Naše církev působí především na území těšínského Slezska, kde žijí i lidé polské národnosti. Proto ve většině našich farních sborů se konají dvojjazyčné bohoslužby – česky i polsky. Naše církev čítá, dle aktualizace našich kartoték, cca 14 000 členů. Do církve přicházejí také sympatizanti, z nichž se mnozí stávají členy, zvláště mladí lidé. Převažují samozřejmě česká národnost, ale jsou zde též příslušníci polské národnosti, slovenské a dnes už i ukrajinské.

Jak sám říkáte, působíte ve smíšeném území, kde se mísí osídlení české a polské. Domníváte se z žité praxe, že je něco, co u nás případně komplikuje život Polákům a stát či samosprávy by mohly být k této slovanské menšině v něčem vstřícnější či velkorysejší?

Domnívám se, že soužití mezi národnostmi ve Slezsku je relativně pokojné. Jsou zde všechny stupně škol s polským vyučovacím jazykem. V městech a obcích působí různé kulturně-osvětové spolky, dokonce názvy měst a obcí jsou v našem regionu vesměs dvojjazyčné. Domnívám se, že život polské menšiny je velmi vstřícný a bez větších komplikací.

Občas se říká, že Poláci k nám vzhlížejí s mnohem většími sympatiemi, nežli my k nim. Kde vlastně dělají oba národy chybu, že si nejsme mnohem bližší a málo se známe? Pravda, polština nám není tak srozumitelná jako slovenština…

Nerad v tomto směru zevšeobecňuji, protože pak je možné dospět k mylným závěrům, které jsou poznamenány někdy osobními (negativními) zkušenostmi, nebo předsudky, co se týče vzájemného soužití národností. Nedokážu říct, zdali k nám Poláci vzhlížejí s mnohem většími sympatiemi. Možná ano, možná ne. Polští obchodníci mají asi větší sympatie k nám Čechům, finanční zájem o to, abychom nakupovali v Polsku je zřejmý a žádaný. Na polských tržištích a někdy i v obchodech pozoruji, jak se Poláci snaží mluvit česky. Obchod je obchod, stojí za to se přiblížit zákazníkovi a naučit se několik slov česky. Na druhé straně je to poněkud zvláštní, ale stává se to realitou, že dnes zvláště mladí lidé Češi a Poláci spolu komunikují anglicky, což pro nás starší je velmi zvláštní. Ale je pravdou, že polština a čeština jsou dosti vzdálené jazyky.  

Když v roce 1918 vzniklo Československo, tak se o území Těšínského Slezska vedly dlouhé spory, dokonce války, vojenská tažení, zábory. Jsem rád, že dnes žijeme v jiné době. Dnes je možné svobodně překračovat hranice mezi našimi státy. Ale vnímám, že nějaká latentní, skrytá napětí jsou mezi těmito národnostmi stále.    

Jeden čas jste žil také v Polsku. Jak byste ze zkušenosti definoval rozdíly či shody v mentalitě Čechů a Poláků? Co nás sbližuje, a v čem jsme možná vzájemně rozdílní? A když se zrodí smíšené česko-polské manželství, je něco, v čem mohou vznikat, byť třeba drobná, kulturní nedorozumění?  

Ano, žil jsem půl roku jako student ve Varšavě, ale to už je více než 30 let zpátky, bylo to v roce 1992. Mnohé se od té doby změnilo. Jaké jsou rozdíly v mentalitě? Uvedu dva, které mě napadají. První, když se potkají Poláci, třeba i na ulici, tak se kromě pozdravu často navzájem objímají a dávají si polibky na tvář. Poláci jsou asi víc otevřenější, emocionálnější, přátelštější než Češi. My jsme v tomto ohledu daleko rezervovanější, pragmatičtější, chladnější?! A ten druhý příklad, Poláci jsou někdy silně patriotičtí, vnímám u nich větší hrdost na národ a historii, vlastenectví. Na rozdíl od Čechů, jejichž patriotismus je spíše umírněný, často s nadhledem nebo dokonce ironií.

A co se týče smíšených česko-polských manželství, tak jistá napětí vznikají např. při rozhodování, jakou školu budou děti navštěvovat, zdali půjdou do školy s polským vyučovacím jazykem, nebo s tím českým. Tato oblast je jistým způsobem někdy jako minové pole, neboť často do toho procesu zasahují prarodiče, a tím vznikají nedorozumění a napětí ve vztazích nejen mezi manžely, ale i v širší rodině.       

Vy jste biskupem vaší církve, což je vedoucí a zásadní funkce. Má především teologické zaměření a praktický chod řeší zejména laické vedení? Nebo máte na starost i celkovou správu církve, včetně hmotných a majetkových věcí? A jak si stojíte jako církev stran samofinancování? Jsou členové štědří stran příspěvků své církvi, nebo patří spíše do sociálních kategorií, které nemají finance na rozdávání a provozujete ve svůj prospěch případně i nějaké podnikatelské aktivity? A jak se vám v tomto případně daří?

Naše církev má synodně-presbyteriální zřízení. Nejvyšším orgánem je synod, složený z duchovních (u nás pastorů) a laických členů našich farních sborů. Slovo laický moc nepoužíváme. Spíš hovoříme o neordinovaných členech. Jako biskup vedu církevní radu, která je složena z 9 členů – jsou tam 4 pastoři (duchovní), 5 neordinovaných členů církve (laiků). A mám na starosti správu celé církve, včetně majetků a hmotných věcí…

Co se týče procesu samofinancování, tak jsme vydali na tuto cestu díky zákonu z roku 2013. V současné době naše farní sbory odvádějí na plat pastora, pastoračních pracovníků 75 % z celkových výdajů na mzdy, což je podstatná část. Jsem vděčný, že mnozí členové naší církve jsou si vědomi této situace, kdy nebudeme dostávat od roku 2030 příspěvky na plat našich pastorů, a proto jsou ochotni dávat a štědře přispívat taktéž na mzdy. Je to pro nás velká výzva. Myslím však, že díky obrovské obětavosti a štědrosti se to daří. Neboť mnozí členové si uvědomují, že nemáme hmotný majetek, který by generoval zisky, ale téměř ze 100% jsme a budeme odkázáni právě na obětavost a ochotu svých členů. Já vždy podotýkám, že peníze jsou vedlejším produktem kvalitní pastorační a pastýřské služby našich pastorů. Když je živá víra členů, tak se to projeví i v dávání a přispívání do církve.

To je určitě vhodný návod i pro jiné české církve. Jaké další aktivity jsou s vaší církví propojeny? A provozujete také charitu?

Naše církev má Církevní základní a mateřskou školu v Třinci a dále jsme zřizovatelem naší Slezské diakonie, která za svých 35 let činnosti si získala dobré jméno a renomé v poskytování kvalitních sociálních služeb na bázi křesťanství. V současné době má naše Slezská diakonie více než 1 500 zaměstnanců a vykonává více než 113 služeb, více viz Přinášíme světlo do života potřebným | Slezská diakonie.

Pokud byste chtěl vyzvat čtenáře k podpoře nějakého vašeho charitního projektu, můžeme jim zanechat v odpovědi kontakt na příslušný charitní účet, případně vybranou aktivitu či projekt více přiblížit…

V současné době dokončuje naše Slezská diakonie svůj největší projekt – rekonstrukci Domova seniorů v Komorní Lhotce, který jsme získali prostřednictvím fondů EU, ale dofinancování je na našich bedrech, proto jsme vděčni za každý dar a příspěvek.

V letech 2021–2025 jste vedl Ekumenickou radu církví. Jak na to vzpomínáte? A jaké cíle si  tato organizace klade a jde jí mimo jiné spíše o spolupráci nekatolických církví, nebo též o nějakou bližší integraci některých z nich? Co se vám jako ERC dařilo, a co by mohlo fungovat mnohem lépe, ale zatím to stále není podle vašich představ?

Vzpomínám na toto období s vděčností a hlubokou pokorou. Jsem vděčný, že jako církve v naší zemi se učíme navzájem si naslouchat a dokážeme otevřeně komunikovat o rozdílnostech. Ekumenická rada církví (dále ERC) je sdružením 13 členských církví (pozn. v listopadu tohoto roku Valné shromáždění ERC pozastavilo na 1 rok členství Pravoslavné církve v českých zemích, protože v této církvi pozorujeme velmi závažné problémy), dále máme 3 pozorovatelské církve a přidruženou církví je Římskokatolická církev.

ERC chce usilovat o vzájemnou spolupráci a společnou prezentaci navenek – např. při slavení ekumenických bohoslužeb na Nový rok. Myslím, že v ekumeně je vždy prostor k budování a vytváření bližších vztahů mezi církvemi, překonávání předsudků či odsudků, bariér, bolestí z rozdělení. Jsem přesvědčen, že na cestě ekumeny jsme ušli kus cesty, ale mnohé je ještě před námi. Mám naději, že i při mnohých pádech, selháních, zklamáních na té společně cestě, to jako církve přesto nevzdáme, ale vytrváme v tomto zápase i jako živá ekumenická společenství.

V Česku tvoří organizovaní křesťané už jenom řádově procenta obyvatel. V našem státě je dlouhodobě znatelný určitý obecný odpor k církvím i křesťanství jako takovému. Kde vidíte příčiny? A kde dělají chybu církve, že neumějí získat větší část kdysi převážně křesťanského národa? Může to být i v příliš konzervativní věrouce či jejím výkladu? Masaryk už v 19. století vyčítal evangelíkům, že jsou málo radikální a nedovedou se zbavit některých dílčích představ, které mu přišly dobově překonané. Nebo je to i v evangelickém prostředí podnes příliš radikální názor?

Na tuto velice širokou problematiku je velmi nesnadné odpovědět v několika slovech. Ano je pravda, že u nás je jistý odpor k církvím, ale když prezentujeme např. naší Slezskou diakonii a její činnost, tak to mnozí velmi oceňují a jsou za to vděčni. Příčin poklesu členství v církvích obecně v Evropě je jistě fenomén, který nás staví před nové výzvy. Tomáš Halík ve své knize Odpoledne křesťanství to vyjádřil velmi pregnantně. Možná zaniká určitá forma křesťanství, ale zároveň je tu naděje, že vzniká něco nového. Člověk je totiž tvor, který je stvořený Bohem a pro Boha, chcete-li, je od založení zaměřen na hloubku bytí, duchovní dimenzi… A ta se nemění…

Určitě velkou výzvou pro církve obecně je komunikace s mladými lidmi, snaha o srozumitelnost poselství, neboť zvláště mladí lidé jsou lidmi hledajícími, tázajícími se a věřím, že církev i navzdory svým selháním, může předávat naději jako kotvu pro život člověka. V církvi máme vyhlášen rok 2026 jako Rok pastorace a učednictví. Vnímám důležitost a relevantnost, abychom vytvářeli v církvi prostor ke sdílení radostí, starostí, bolestí, učili se naslouchat lidem, měli prostě zájem o lidi kolem nás a dokázali se povzbuzovat k následování Ježíše Krista a životu, v němž víra, láska a naděje nejsou jen zbožné fráze, ale žitá realita a každodenní zkušenost.

Mimochodem, co vás osobně přivedlo k duchovní cestě? Byl jste k víře veden již v dětství, či jste se k ní dopracoval vlastní cestou později?

Vyrůstal jsem ve věřící rodině. Moji rodiče praktikovali víru v každodenním životě, a to mě v mém životě velmi ovlivnilo. I když svoji cestu k osobní víře a důvěře v Pána Boha jsem si musel projít sám. Víra se totiž nedědí. Víra se přijímá jako dar. A to záleží na každém člověku. Neplánoval jsem, že se stanu pastorem, duchovním, ale Pán Bůh si mě vedl svojí cestou a já jsem nakonec přijal toto povolání jako poslání a chci sloužit Bohu i lidem jako pastor, pastýř a předávat dobrou zprávu evangelia současnému člověku, který mnohdy tápe a hledá životní orientaci pro svůj život.  

Také chodí i nečlenové vaší církve na vaše bohoslužby v době Vánoc, jak to známe hlavně od katolíků, nebo je to u evangelíků trošku jiné?

Spíš jsou to jen jednotlivci, ale ne velké počty těchto lidí, kteří přicházejí na bohoslužby jen v době svátků. Je to možná dáno našim kontextem a lidmi, kteří jsou členy našich farních sborů. Naší snahou je vést lidi k víře, která se projevuje nejen v tradici, ale skutečně v reálném každodenním životě. Ale samozřejmě i takoví lidé se najdou, kteří přijdou jen o svátcích. Ti jsou mile vítáni a zváni do našich společenství sborů i v průběhu týdne, roku… 

Jak osobně vnímáte vánoční svátky a co byste k nim či do nového roku 2026 případně rád popřál našim čtenářům?

Vánoční svátky jsou v naší společnosti vnímány velmi silně, vždyť začínají už v říjnu. (úsměv) Přál bych si, aby to prosté  poselství Vánoc a podstata těchto svátků si našla cestičku k srdci člověka i uprostřed materiální hojnosti a našich bohatých Vánoc. Vždyť Vánoce nejsou jen o vánočce, ale o tom, že Bůh se stal pro nás člověkem, abychom se stali Jeho milující dětmi. Americký astronaut James Irwin to krásně vyjádřil takto: to že Ježíš chodil po Zemi je mnohem víc než to, že jsem já chodil po Měsíci. A to uvědomění, že je tady Někdo, kdo chodil po této zemi a touží mít s námi vztah. To bych si přál vaším čtenářům k Vánocům. Vánoce vnímám jako svátky obnovy poničeného vztahu mezi člověkem a Bohem, a to je pro mě nadějí, že tento někdy ztracený vztah k Pánu Bohu je možné nalézt a obnovit i dnes a zároveň narušené vztahy mezi námi lidmi mezi sebou navzájem.   

Jsem rád, že jsem v dlouholetém cyklu rozhovorů, odehrávajících se v čase svátků, mohl představit další z menších církví, které s námi žijí v Česku. Ducha Vánoc jste vyjádřil velmi pěkně, i pro ty, kteří v něm neuvidí přímo náboženský svátek. Vánoce s celkovým svým naladěním přicházejí i jako vhodné období k nápravě vztahů. Třeba to inspiruje k nějakému smiřovacímu kroku též naše čtenáře, anebo někteří z nich alespoň přispějí na některý z vašich charitních projektů, které jsou vždy záslužné bez ohledu na místo či velikost, a jak sám správně říkáte, mají pozitivní odezvu napříč celou společností, lidmi věřícími i nevěřícími. – A nakonec i za sebe a redakci přeji všem klidné a příjemně prožité období letošních Vánoc! – Wesołych Świąt oraz Szczęśliwego Nowego Roku!

Vložil: Radovan Lovčí