Už zase skáču do kaluží. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Se svolením Tomáše Vodvářky

Popisek: Skoku do kaluže proste nelze odolat...

Viděli jste někdy malé děti okolo kaluže? Žádné hračky, i ty nejblyštivější, nemohou konkurovat té malé vodní planince kdesi na chodníku u pískoviště. Ta chuť do ní vběhnout je prostě silná…

Seděl jsem nedávno na lavičce kousek od pískoviště, na němž bylo několik dětí pod dohledem svých matek, jež klábosily o zcela zásadních věcech a ono dětské lákadlo zcela ignorovaly. A to na rozdíl od svých ratolestí, které se všechny sešly okolo té malé záhady, kterým byla vodní ploška tak dvakrát dva metry. Byl jsem díky nim svědkem úžasné sociální studie s dalekým přesahem.

Věkový průměr tak čtyři roky, genderově namixováno, sociální status nejasný. Tento soubor právě opustil lanovou průlezku a kohouta na péru a obklopil zmíněný podešťový útvar, aby jej podrobil pečlivému vědeckému zkoumání. Toto kalužové konsilium vedl velmi agilní klučík, který byl bez vší pochybnosti hlavou celé skupiny. Zpočátku byla vedena řeč, co to vlastně je a k čemu je to dobré. Onen vůdce po krátké chvíli smočil svou botičku v krajní oblasti vodního útvaru, aby zjistil, že do té doby klidná hladina se rozvlní. Od této chvíle bylo jasné, že je mnohem zajímavější, než volně odložená odrážedla či minikoloběžky. Po chvíli váhání konečně lídr provedl doskok, a to souběžně oběma nohama. Poznání, že voda je schopna rozstřiku, vedlo během několika sekund k seřazení dočasné skupiny badatelů do řady, aby každý/každá z nich zvolil/a svůj vlastní přístup.

Byly k vidění skok daleký – tedy přesně doprostřed kaluže s nádherným vodním rozptylem na okoločumící, sprint – samozřejmě se zkrácením kroku, aby dopady do vody byly co nejčetnější, i pomalé procupitání. Vše bylo doprovázeno nadšenými výkřiky celé kalužové ekipy.

Výzkum byl ukončen matkami, které si uvědomily, že krásné overaly již nejsou krásné a že jejich lavičkové kolokvium bude muset být ukočeno předčasně z důvodu zcela promáčených dětských botiček. Badatelé kalužiny byli rozebráni dle mateřské příslušnosti a celý výzkumný proces byl násilně ukončen odchodem domů.

Byl to námět k přemýšlení. V kolika letech se vytratí to mocné puzení skočit do kaluže? Kdy jinoch či dívka usoudí, že jest lépe se kaluži vyhnout, aby se nezašpinily nové adidasky či podobné obutí, aby ani kapka nedopadla na novou sukni či legíny.  Aby člověk „nevypadal směšně“. Kdy je ten, kdo skočí doprostřed kaluže, předmětem nikoli obdivu k této odvaze, ale naopak cílem posměšků o přetrvávající infantilitě a omezeném životním stylu? Kdy nás kaluž, ležící na chodníku, spíše otravuje, než těší?

Počkal jsem, až všichni odejdou. A pak, pak jsem se rozběhl a skočil. Byla to nádhera, voda se rozstříkla po celém obvodu a dopadla díky mojí váze hodně daleko. Pomalu jsem se rozhlédl, jestli mne nikdo nevidí. Umíte si představit, že na vsi, kde vás všichni znají, se bude vykládat, že se doktor pomátl a skáče do kaluží? Že mu to už začlo?

Nikde nikdo. Dal jsem si repete se stejným pocitem, jako měl ten malý vůdce konsilia. A řeknu vám, je to skvělé. Taky si skočte, jen tak.

Vložil: Tomáš Vodvářka