Osvětim – nezacelená rána v řádu lidského bytí. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Se svolením Česká televize - Post Bellum

Popisek: Kdo tudy vešel, nedostal už nikdy šanci odejít. Brána německého nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim neboli Auschwitz-Birkenau.

Takto popsal svůj pohled na to, co se v největším vyhlazovacím táboře v lidských dějinách dělo, židovský filosof Martin Buber. Dne 27. ledna 1945 se svět zastavil hrůzou.

Vojáci Rudé armády nalezli v táboře zhruba sedm tisíc ještě žijících osob. Mnoho vězňů bylo před příchodem osvoboditelů zařazeno do tzv. pochodů smrti, kdy byli v mrazu hnáni stovky kilometrů do vnitrozemí ve snaze odklidit žijící svědky pro budoucnost. Z těchto pochodů jsou naživu již jen jednotlivci, jejichž svědectví je cenným historickým pramenem (více zde)

Občasná antisemitská vzplanutí v evropských zemích (Československo nevyjímaje) nebývala vzácností v celých dějinách středo- i novověku, nicméně snaha o úplné vyhlazení Židů byla u Adolfa Hitlera nosnou myšlenkou jeho programu. Ten pár dní před svou smrtí podle svědeckých pramenů litoval, že byl ještě vůči Židům „tak laskavý a nemístně shovívavý“. Hitler považoval za základní program rozšíření Lebensraum pro Herrenvolk (tedy prostoru pro nadřazenou rasu) a zničení „židovského bacilu“. Zařadil se tak mezi velikány sociálního inženýrství Lenina a Stalina, kterým připadalo vyhlazení obrovských společenských skupin, ohrožujících jejich historickou úlohu, za morálně přijatelný fakt.

Jako ouverturu jeho antisemitského raison d´etre byla tzv. Křišťálová noc (více zde). Pod záminkou vraždy legačního rady Ernesta von Ratha židovským mladíkem Herschelem Grunspanem byla v noci z 10. na 11. listopadu 1938 vypálena většina synagog a dalších sakrálních staveb, okolo stovky židovských občanů bylo zabito a zhruba třicet tisíc jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů.

I když byli vlivem Norimberských rasových zákonů Židé v Německu, a posléze i v dalších dobytých zemích ostrakizováni a napadáni, stále ještě nešlo o plné uskutečnění oné šílené Hitlerovy vize. První transport z Evropy odjel dne 17. října 1939 z Ostravy, aby doputoval v Polsku do oblasti Lublinu v obci Nisko nad Sanem (více zde). Tam, na náklady židovské obce, byl vybudován tábor, nicméně jeho činnost záhy po vystavění skončila faktickým rozpuštěním. I likvidace polských Židů postupující německou armádou při dobývání Polska (k čemuž se tu a tam přidávali ochotní polští antisemité) nebyla celistvou představou nacistického vůdce.

Teprve s napadením Sovětského svazu v červnu 1941 začal Hitler realizovat svou nosnou myšlenku. Za postupující wehrmacht šly oddíly tzv. Einsatzgruppen, které měly jediný úkol, vyhledávat a vraždit židovské obyvatelstvo. Odhaduje se, že od začátku německé invaze do Ruska v červnu do konce roku 1941 bylo zastřeleno či jinak usmrceno asi půl milionů ruských Židů.

Hitler si byl nejspíš vědom, že vyhlazování jedné skupiny obyvatel jaksi veřejně by nemuselo být přijímáno s pochopením. Euthanasie duševně nemocných obyvatel Německa od roku 1933, dospělých i dětí s vrozenými vadami, byla přijímána po prozrazení účelu likvidačních center občany negativně a program T4 byl po zveřejnění všech detailů utlumen. Teprve válka umožnila rozprostřít nad celým Gesamtlosung (totálním řešením) či jinak Endlosung (konečným řešením) tolik potřebnou mlhu. V březnu 1941 svolal Himmler poradu o genocidě se sdělením, že cílem ruského tažení je vyhubení 30 milionů slovanského obyvatelstva. Vedle toho podle výpovědi Adolfa Eichmanna, Heydrichova zástupce, bylo rovněž určeno, že tažení má za úkol „biologickou likvidaci židovské rasy“.

Stěžejním datem byl 20. leden 1942, kdy se uskutečnila konference ve Wannsee. Tam bylo rozhodnuto o zřízení vyhlazovacích táborů. Doposud byly koncentrační tábory v Německu i jinde stavěny a zřizovány jen ke „koncentraci“, a nikoli hromadné likvidaci.

Nicméně již od června 1941 byly v táboře „A“ Osvětim-Březinka zkoušeny různé způsoby likvidace vězňů. Střílení, věšení či trávení oxidem uhelnatým bylo podle tvrzení velitele Osvětimi Rudolfa Hosse „neefektivní“. První pokus s Cyklonem B (původně určeným jako prostředek proti odhmyzení) na 500 sovětských zajatcích byl však podle svědectví natolik překvapivý, že Hossovi spadl kámen ze srdce, když se sám přesvědčil o jeho účinnosti. Cyklon B vyráběla filiálka I.G. Farben Degesh.

Zahájení „konečného řešení“ začalo na jaře 1942. Odhaduje se, že v prosinci 1941 měl Hitler v moci zhruba 8 700 000 Židů. Válku nepřežilo zhruba 6 000 000 z nich. Zabíjení v likvidačních táborech se stalo technologickým procesem, kde se řešilo jen „zpracování“ těl, jejich vytěžení a následné spálení.

Lidé z celé Evropy byli na rampě tříděni na ty, co šli rovnou do plynových komor, a ty, kteří byli určení na práci v továrně I.G. Farben na výrobu umělého kaučuku a benzínu v Monovicích. Tito lidé byli ostříháni dohola, byly jim odňaty všechny osobní věci a jejich jméno bylo vyměněno za číslo. Jejich existence byla pojata jako pracovní jednotka, která, pokud začala selhávat, byla zplynována. Značná část vězňů sloužila k úchylným zrůdnostem nacistických lékařů (více zde).

Je nutné položit si otázku, co myslel Martin Buber svou větou v nadpisu tohoto článku. Dle W. Churchilla šlo svým způsobem o „zločin bez jména“. Nacisté se svou důkladností tajili rozsah hrůz a Hitler se o existenci táborů ve svých projevech nezmínil ani jednou. Himmler, hlavní dohlížitel nad programem Endlosung, navštívil Osvětim jen dvakrát. Byla vytvořena speciální hantýrka se snahou zamaskovat hrůzy mravního relativismu. Místo termínu vražda, byly používány termíny jako Sonderbehandlung (zvláštní zacházení), nové osídlení, generální linie či odeslání na Východ. Celý německý národ propadl spikleneckému mlčení, i když musel jasně vědět, že jejich bývalí sousedé mizejí bez jakýchkoliv dalších zpráv, že Evropou projíždějí transporty zbědovaných existencí, že dým specifického zápachu z táborových komínů neustává po celých 24 hodin. Je jen správně, že generál Dwight Eisenhower po osvobození táborů v Německu nechal místní počestné obyvatelstvo procházet mezi hromadami mrtvol, aby na vlastní oči spatřilo, co celou dobu nechtělo vidět.

Ve Francii bylo Pétainovým režimem ve Vichy shromážděno a odesláno do vyhlazovacích táborů 76 000 Židů včetně 2000 dětí pod 6 let. (Z této skupiny přežilo jen 2000 lidí.)

Stín viny je však na celém civilizovaném světě. V letech 1933-1939, kdy byly hranice Německa ještě otevřeny a Židé mohli uprchnout, je nikdo nechtěl. Británie uzavřela do té doby otevřené dveře do Palestiny, a to ze strachu z reakce Arabů. F.D. Roosevelt vyjma slovní podpory neučinil rovněž vůbec nic, i když byl v Americe dostatek potravin i prostor pro další přistěhovalce.

První zprávy o pravé podstatě vyhlazovacích táborů byly zveřejněny již v srpnu 1942 na Světovém židovském kongresu v Lausanne, o rok později již byly v povědomí informace, že v těchto táborech zahynulo ne méně než 1 700 000 Židů.

Snad jen Winston Churchill měl nějakou snahu o řešení osvětimského pekla, byl však ve vládě přehlasován těmi, kteří měli raději Araby než Židy (kupříkladu Anthony Eden).

V jednotkách SS sloužilo velké množství neněmeckých občanů. Nejstrašnější masakry prováděla v Polsku divize SS, složená z 6 500 běloruských válečných zajatců. Podobně se chovali i Ukrajinci, Litevci i další národnosti jako dozorci v koncentračních táborech.

Po skončení války zbytek židovské populace chtěl jen důkaz, že na ně svět nezapomněl. Žádali, aby byla pranýřována obrovská obludnost tohoto zločinu. Dodnes nelze jednoznačně říci, že by dosáhli nějakého zásadního zadostiučinění. I přes potrestání hlavních viníků jich mnoho uniklo (kupříkladu šéf gestapa, generál SS Muller, pracoval po válce pro NKVD), mnoho ochotných pruských úředníků a soudců, velmi ochotně spolupracujících s nacistickou mocí, se stalo po válce váženými úředníky a soudci v obou německých republikách.

Po mnoha tahanicích byli odsouzeni k směšným trestům i představitelé I.G. Farben, kteří dobře věděli, čemu jejich nejznámější produkt slouží. Tresty byly směšně nízké, takové, „jako vyfasuje zpravidla zloděj slepic“ (prokurátor Josiah du Bois). Sami Němci pak podstatným dílem viny netrpěli a k následným žádostem o náhradu osobního majetku se k přeživším postavili zády.

Hannah Arendt, která zaznamenávala proces s Adolfem Eichmannem, jenž byl židovským komandem unesen z exilu v Argentině, postaven před soud a posléze popraven, popisuje celou situaci jako „banalitu zla“. Právě na příkladu tohoto jedince, na jehož bedrech ležela celá logistika holocaustu, který však osobně nikoho nezavraždil, byl postaven celý koncept šoa. Bezvýznamní a nenápadní úředníci, kteří vyplňovali lejstra lidí k transportu, jiní, kteří zajišťovali dopravu železnicí, jiní distribuci prázdných bytů atd., vše museli, ale nechtěli vědět. Jistě po práci přišli domů a po večeři možná svým dětem četli pohádky na dobrou noc. Možná měli své zvířecí mazlíčky a své děti napomínali, aby je netrápili. Náš přední teolog Marek Orko Vácha říká, že stačilo, abychom se narodili o zhruba 300 kilometrů více na západ, a byli jsme rovněž součástí oné mašinérie. Nikdo z nás si nemůže být stoprocentně jist, že není vůči této banalitě zla zcela imunní.

Rána Osvětim nebyla zacelena. I v současné době musejí Židé utíkat ze zemí, kde žily generace jejich předků, a to z důvodů rasové nenávisti. Také existuje země, která část svých občanů posílá do táborů na převýchovu, a ty nejodolnější posléze používá jako biologický materiál pro odběr použitelných orgánů. Přestože to svět dobře ví, konají se v této zemi olympijské hry, svátek sportovců celého světa. V této zemi se etnické či náboženské skupiny stávají pro svůj původ  terčem jiné expansivní ideologie, která stejně jako nacismus neuznává lidskou bytost jako jedinečnou entitu bez ohledu na rasu či přesvědčení.

Nemylme se, že se to všechno týká jen Židů, Cikánů, Ujgurů, ale také třeba Rohingů a mnoha jiných.

Může se snadno stát, že i my se po čase opět ocitneme na osvětimské rampě…

Vložil: Tomáš Vodvářka