Štědrý den? Ne, štědrý rok. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Pixabay

Popisek: Štědrý den - ilustrační foto

Je dávno známým ukazatelem, že charakter člověka se pozná nikoli v klidném období, které může trvat léta, ale v krátkém dramatickém okamžiku, kdy spadnou všechny masky. Jak jsme na tom?

Prožíváme nepochybně nejdramatičtější rok od pádu totalitního režimu v naší zemi. Přestože jsme často měli pocit, že jde všechno jaksi šejdrem, že nastalá politická situace je katastrofální, že se naše příjmy, důchody atd. snižují, že těm nahoře věří už snad jen bloud atd., se nemáme špatně. Viděno shůry, za těch 33 let se naše města proměnila ze šedivých budov, podpíraných lešením, ve výstavní ulice a náměstí, ne nepodobné těm, které jsme obdivovali třeba ve Vídni. Vesnice se z blátivých šotolinových osad změnily na pohledné soubory moderních staveb, kde vedou asfaltky i ke kravínům. Naše cesty nebrázdí smradlavé škodovky, ale moderní auta, která jsou složením naprosto stejná, jako třeba v Paříži. Jezdíme na zahraniční dovolené do destinací, které jsme si neuměli vůbec představit. Do února letošního roku jsme měli pocit, že to tak půjde stále dál a dál.

A najednou se přetrhl film. Nedaleko od naší země se čas vrátil do počátku 40. let minulého století. V přímém přenosu vidíme létat rakety agresora, které míří na nejzranitelnější část dobývaného území, vidíme mrtvé lidi na ulicích, kteří si jen jeli na kole nakoupit něco k snědku, jsme svědky objevů masových hrobů, odkud pozůstalí vyhrabávají své pohřešované blízké se zavázanýma rukama a střelou do týla. Vidíme oblasti, kde místo obytných budov stojí jen ruiny. Dejá vu.

I k nám se kdysi vydali, slovanští bratři. Taky nezváni, taky na svých ocelových koních. A my, starší a staří, dobře pamatujeme, co se poté dělo. Znásilněná zem, obyvatelstvo, které se propadlo do beznaděje, že vláda věcí jeho se k němu navrátí. Šeď normalizace, útěky za hranice či masově na zahrádky a chaty. Držet ústa a krok, proboha jen někde něco neplácnout, Bretschneiderů bylo všude plno. A po dvaceti letech radost z jejich odchodu, nikdo neplakal, nikdo nelitoval, abych připomněl známou Krylovu píseň.

Možná i proto Česká republika vnímá velmi citlivě, co se na Ukrajině dělo a bohužel stále děje. A zareagovala tím nejlepším možným způsobem. Přes hospodářské potíže vyčlenila miliardy korun jak na pomoc válečným migrantům, především ženám s dětmi, tak i na vojenskou podporu statečné armády, která nejenže vzdoruje, ale v posledních měsících i vytlačuje agresora ze svého území. Pravda, pomaleji, než bychom si přáli, za cenu obětí vojáků i civilistů, ale přece.

Přestože se nás všech zmocňuje jakási únava z války, v televizi jsou zprávy z Ukrajiny už ne na prvním místě, ale častěji jen krátké šoty, Češi, Moravané a Slezané stále pomáhají. Na účty ukrajinské ambasády stále chodí peníze, za něž se kupují zbraně, neziskové organizace dostávají finance na nákup potřebných věcí pro přežití letošní zimy. Při předávání ceny Sportovec roku pan Ondráček (prosím neplést s mlátičkou z Václaváku) sdělil, že chtěl vybrat milion korun na obrněnou sanitku a lidé poslali více než pět milionů. Jeden můj kolega založil sbírku na nákup generátorů, původně jich chtěl koupit pět a teď neví, jak těch několik desítek kusů dopraví na místo určení. Podobných příběhů jsou desítky.

Jsme štědří. Jsme empatičtí, jsme laskaví. Opět jsme dokázali, že když jde do tuhého, umíme se i beze slov a příkazů semknout a podpořit dobrou věc. Že těch pár, co mají opačný názor a snaží se jej prosadit i na parlamentní úrovni, je jen malou skupinou proti milionům bezejmenných, kteří nepotřebují být vidět a slyšet. A otevřou svá srdce a pomohou.

Včera byl Štědrý den. Ale za sebou máme štědrý rok, v němž jsme obstáli na výbornou. Dali jsme si ten největší možný dárek, jaký si jen umíme představit.

Mysleme na to a buďme na sebe hrdí.

Vložil: Tomáš Vodvářka