Sehnat dneska lékaře je kumšt. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Se svolením Sdružení praktických lékařů ČR

Popisek: Lékařka, ilustrační foto

Tento blog je jistou reakcí na zprávu o katastrofální situaci v oboru praktických dětských lékařů. V jiných oborech to není o moc lepší. Není to veselé čtení, zejména pro rodiče, kteří mají malé děti.

V článku je uveden obecně málo známý fakt, že průměrmý věk pediatra je u nás téměř 60 let. U praktických lékařů pro dospělé je to jen o pár let méně. Pokud by v současné chvíli odešli do starobního důchodu všichni praktikové (v obou zmíněných oborech), kteří na něj mají nárok, systém primární péče se okamžitě  zcela rozpadne. I v tuto chvíli je blízko agónie.

Na tuto tikající bombu upozornil před mnoha lety pan profesor Ladislav Dušek, biostatistik, na sjezdu České lékařské komory. V grafech tehdy jednoznačně – a správně – predikoval, že počátkem 20. let tohoto století dojde k výraznému propadu počtu lékařů v České republice, a to ve všech oborech, a že v primární péči to bude zdaleka nejhorší. Profesní věkové rozložení se nedá nijak oblafnout a některé modelace, jež vycházejí z reálných čísel, nakonec neúprosně dopadnou s razancí Thórova kladiva. Je smutnou skutečností, že o tomto trendu tehdejší vláda věděla, ale neučinila vůbec nic, aby důsledky této predikce aspoň trochu zmírnila.

Populistické výkřiky o jakýchsi nevolnických úpisech absolventů medicíny nutně narazí na evropskou legislativu o volném pohybu pracovních sil, nehledě na to, proč by toto mělo postihnout jen mladé lékaře, a ne třeba inženýry nebo právníky.

Statistiky ukazují, že každý pátý lékař po promoci ihned opouští Českou republiku a zamíří do zahraničí. I když se poslední dobou čísla absolventů lékařských fakult zvyšují, plnou saturaci nelze v příštích pěti až deseti letech očekávat. Lékař, aby byl skutečně plnohodnotný, musí ještě absolvovat tzv. postgraduální studium zakončené atestací. Interval mezi promocí a atestací se pohybuje od pěti do sedmi let. Po tuto dobu přípravy nemůže pracovat samostatně, musí se navíc vzdělávat, a to nejen ve svém oboru, ale i v tzv. kolečku, což je stážování v jiných než jím vybraných oborech. Prostou úvahou pak dospějeme k faktu, že lékař se stane přínosem až po 30. roce věku, u žen lékařek to vzhledem k poslání matky bývá i později.

A nejde jen o platy, i když ty jsou samozřejmě důležité. Postgraduální výuka je u nás v nepříliš dobrém stavu. A to na rozdíl od jiných zemí, kde jsou mladí lékaři v tomto směru hýčkáni, nemocnice se stará o jejich vzdělávání a vychází jim co nejvíce vstříc. Tento stav popsala velmi dobře kolegyně a zdejší oceňovaná blogerka Kateřina Karolová ve své knize Já, doktorin. V našich podmínkách pokud mladý lékař nenastoupí do akreditovaného pracoviště (větší komplexy v městech), je díky nedostatku lékařů nucen pracovat na oddělení, kde nejsou lidi, a na případné vzdělávání není dostatek času. Nelze se divit, že po čase může prásknout do bot a svou postgraduální výuku absolvuje v Německu či Rakousku, kdo po něm radostně sáhnou.

Lékaři v první linii jsou si výše uvedených faktů vědomi a přesluhují, i když by mohli po svém náročném profesním životě odejít na zasloužený odpočinek. Přesto se najdou, třeba na blogu iDnes, jedinci, kteří mají potřebu si tak nějak ulevit a otřít své boty o staršího lékaře, a to jen protože se chová jinak, než si oni představují. Vysvětlovat těmto lidem, jaké bylo jejich zatížení v době vrcholící infekce Covid, nemá nejspíš smysl stejně jako jim objasnit, že i oni jsou lidé z masa a kostí, kteří po prodělané infekci mají trvalé následky, a i přes tento handicap a věk stále chodí sloužit svým nemocným. Často popisované nevhodné chování či agrese lékaře vůči nemocnému je mnohdy až důsledkem jednání pacienta, který vyvolal spor a posléze se diví, že lékař reaguje. Ze své praxe člena revizní komise vím, že u podobných stížností stěžovatel jaksi opomene uvést svou ouverturu v ordinaci, kdy svými poznámkami, přístupem k svému zdravotnímu stavu apod. konečně dosáhl excitace lékaře, který toho už ten den má plné zuby a reaguje neadekvátně na podobného pátého nemocného v řadě. Posléze tuto svou zkušenost barvitě vylíčí ve svém pojetí, mnohdy na závěr s požadavkem, aby s příslušným lékařem bylo patřičně zatočeno.

Nelze se posléze divit, že po opakovaných podobných zkušenostech lékař jednoho dne zjistí, že mu vše výše uvedené nestojí za to, a na dveře vyvěsí cedulku Končím. Náhradníci nejsou a jen tak nebudou.

Možná dorazí i kverulanti a danou situaci okomentují peprnými poznámkami, aniž by si uvědomili svůj podíl na nově vzniklé a nemilé situaci. Z toho plyne, že pokud máte svého lékaře, buďte rádi. Zítra to totiž může být úplně jinak.

(zdroj: Seznam.cz - Daniela Přádová: Došlo to daleko. Rodiče pláčí, že je nemá kdo vzít)

Vložil: Tomáš Vodvářka