Lze propustit na svobodu vraha, který zabil pět lidí? Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Pixabay

Popisek: Vrah, ilustrační foto

Média přinesla zprávu, že pětinásobný vrah Oto Biederman si po 23 letech požádal o propuštění na svobodu. Byl odsouzen na doživotí. Jeho „kariéra“, dá-li se to tak nazvat, se odehrávala v pověstných devadesátkách. Vraždil pro peníze – vrátného, pumpaře, podnikatele i své komplice. K vraždám se přiznal, o jeho vině nebylo žádných pochybností.

Pokud by tak činil za dob socialismu, už by soudy jeho žádost neřešily. Po zrušení trestu smrti v roce 1990 je v našich věznicích zhruba čtyřicet lidí, kteří si tento verdikt vyslechli. Zákon umožňuje po dvaceti letech odsouzenému požádat o podmínečné propuštění na svobodu v případě, že znalci usoudí, že jeho resocializace je možná a že nebude na svobodě nebezpečí recidivy, jinými slovy, že nezabije další oběť.

Oto Biederman údajně trpí závažným neurologickým onemocněním a je nyní subjektem posuzování znalců v oboru psychiatrie a neurologie. Soud poté po prostudování všech posudků rozhodne, zdali bude propuštěn na svobodu. Dosavadní praxe v této věci je u nás spíše negativní, vrazi podobného kalibru ve vězeních zůstávají.

Otázka viny a trestu je stará jako lidstvo samo. První zaznamenaná vražda v dějinách je popsaná v Písmu, kdy jistý Kain zabil svého bratra Ábela z důvodu žárlivosti na Hospodinovu přízeň.  Jeho další osud byl poznamenán odklonem od Boha, tedy prokletím, jež měl údajně na svém čele, aby jej nikdo nemohl zabít, ale aby každý věděl, co učinil.

Vývoj společnosti postupně odboural ve většině zemí trest smrti, která byla shledána jako ,nehumánní', byla některými zákonodárci brána jako pomsta společnosti za pachatelovy činy, které spáchal, a rovněž jako jisté preventivní opatření, aby již vrah nemohl dále ve své činnosti pokračovat. Přesto vždy v podobných případech (tedy jasné viny, která byla prokázána na sto procent) se objevuje otázka, zda trest smrti znovu nezavést. Pokud by kdokoli dělal anketu v případě pana Biedermana, jež by zněla, zda jej popravit, či ne, jsem si jist výsledkem. Roli hrají nejen emoce, ale i racionální úvaha, jestli vynakládat nemalé prostředky na život jedince, který se svým činem vyřadil ze společnosti a jehož návrat do ní je brán jako nežádoucí.

Je rovněž otázkou, jestli i pečlivé posudky znalců mohou se stoprocentní jistotou zaručit, že po propuštění se nestane další vražda, tentokrát zcela zbytečná, neboť pokud by vrah zůstal ve vězení, oběť mohla žít. František Koukolík popisuje jedince, které nazývá deprivanty, jako bytosti, jimž zcela schází pocit empatie, soucitu s bližním a kteří jsou schopni chladnokrevně zabít bližního pro cokoliv, aniž by měli jakýkoliv pocit viny. Tato jejich deprivace je geneticky podmíněná, nicméně oni vědí, co činí. Vyloučení podobných jedinců je pro společnost žádoucí a potřebné.

I laik je schopen rozlišit povahu provinění jedince, který zabije bližního v afektu, opilosti atd., od jiného, který svůj čin připravuje a chladnokrevně provede, a to opakovaně. Případ pana Biedermana patří do druhé kategorie. Je třeba mu neustále připomínat, že jeho vinou nežije pět lidí, možná došlo k rozpadu jejich rodin či ekonomickému propadu, pro jeho činy jistě mnoho dalších utrpělo psychické následky atd. Že jeho trest je spravedlivým postojem společnosti a že vraždění byla jeho volba.

Již zmíněný František Koukolík na jedné přednášce dostal dotaz, je-li on sám pro trest smrti. Odpověděl cosi v tom smyslu, že pokud stát zajistí, aby jedinci, podobní panu Biedermanovi, již nikdy neopustili vězení, pak že je proti němu. Jeho stanovisko sdílím.

Vložil: Tomáš Vodvářka