Ennio Morricone vždy usiloval ve filmové hudbě o nové a netypické využití zvuku, říká Jan Švábenický

Foto: Se svolením Jan Švábenický (stejně jako snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Jan Švábenický a Ennio Morricone v Praze v roce2015

ROZHOVORY NA OKRAJI Před časem poskytl Krajským listům rozhovor Jan Švábenický. S odstupem si nebylo možné neuvědomit, že má tento filmový badatel a historik daleko více témat k vyprávění.

Chtěl bych se zeptat, zda tě film zajímal už v dětství a jak ses dostal k jeho studiu na univerzitě?

Film mě zajímal už odmalička. Vzpomínám si, že jsem již jako malý kluk viděl na přelomu 80. a 90. let na neoficiálních VHS snímky, které u nás nebyly v distribuci a mnohé z nich se k nám nedostaly ještě dlouhou po roce 1989. Některé dokonce u nás nebyly uvedeny vůbec. Nedostupností filmů jsme se na ně alespoň těšili a očekávali, kdy se objeví v televizních programech nebo videopůjčovnách. Dnes v době virtuálního věku je vše mnohem jednodušší, protože na internetových platformách, jako Youtube, již najdeš prakticky téměř vše. Na jednu stranu je dobré, že jsou tyto filmy dostupné, ale na druhé straně jsi již ochuzený o napětí spojené s očekáváním, až nějaký konkrétní titul budeš moci vidět. Na neoficiálních VHS byly často nahrávky z rakouských a německých satelitních kanálů, tak jsem mohl vidět nedostupné horory, thrillery, akční filmy nebo westerny, které jsem často znal jen z anotací televizních časopisů nebo filmových periodik, jako Kino či Film a divadlo. K studiu na univerzitě mě přivedl právě dlouhodobý a hluboký vztah k italské kinematografii, na kterou se specializuji.

Psali jsme

Sergio Leone nebyl prvním, jen nejznámějším režisérem. O překvapivém pozadí italských westernů s historikem Janem Švábenickým

Zajímaly tě již v dětství a raném mládí nejvíc westerny? Jaké byly i tvoje jiné zájmy?

Jako mnozí z nás jsem vyrostl na západoněmeckých koprodukčních mayovkách, přes které vedla cesta i k westernům jiných národních kinematografií, především pak k italským. Nicméně jsem sledoval i filmy všech jiných populárních žánrů. Bavily mě akční, dobrodružné nebo válečné filmy, později, zejména v adolescentním věku, i thrillery a horory. V dětství i dospívání jsem také hodně četl, zejména dobrodružnou beletrii, westerny, hororové povídky apod. Žánry mě v podstatě provázely již od dětství a zůstal jsem jim věrný dodnes. Čím jsem starší, tím méně už mě oslovují intelektuální experimenty, protože mi jako divákovi/čtenáři neposkytují širokou tematickou variabilitu, spojenou s napínavou podívanou/četbou. Pak existují také filmy a knihy na rozhraní populárního a intelektuálního pojetí, zde si již vybírám, co mě zajímá. Populární kultura obecně je mi mnohem bližší a je pro mě svou rozmanitostí a šíří zajímavá i jako předmět studia a publikační činnosti.

Jak a čím se vlastně vyvinul tvůj vztah k Itálii? Jsou ti blízké i jiné země, tak jako je tomu v případě Itálie?

Můj vztah k Itálii a její kultuře vznikl paradoxně přes hudbu Ennia Morriconeho. Poprvé na mě zapůsobila již v dětství po shlédnutí italského westernu Velké ticho (1968) Sergia Corbucciho a francouzské gangsterky Sicilský klan (1968) Henriho Verneuila. Leitmotivy z obou filmů mi zůstaly v paměti a neustále mi cirkulovaly v hlavě. Morriconeho hudba mě oslovila natolik, že jsem začal vyhledávat všechny filmy s jeho hudbou, zejména pak italské. Díky těmto italským snímkům jsem začal postupně objevovat nejen italskou kinematografii jako takovou a vytvářet si její komplexní obraz, ale také italskou kulturu, která se v nich v různých ohledech odrážela. Ještě na střední škole jsem Morriconemu napsal dopis, na který mi nejenže téměř obratem odpověděl, ale poslal mi také monografii o své filmové hudbě od muzikologa Sergia Miceliho. Když jsem se poté zanedlouho hlásil na filmová studia na univerzitě, poslal jsem k přijímacímu řízení i esej o Morriconem s jeho kompletní filmografií. Co se týče Itálie, vše tedy začalo u Morriconeho, který mě nadále provázel a stále provází v mém zaměření jako jedno z témat až dodnes.

Jak došlo k tvému setkání s Enniem Morriconem? Jaké máš na něho vzpomínky a čím tě skladatel zaujal?

S Enniem Morriconem jsem byl dlouhá léta v korespondenčním kontaktu. Jak jsem se již zmínil, poprvé jsem ho zkontaktoval ještě jako středoškolský student v roce 2000 a od té doby jsme si nepravidelně vyměňovali dopisy. Tehdy Morricone ještě nebyl u nás tolik zmedializovaný, protože internet byl prakticky ve svých počátcích. Psaní dopisů je v dnešní době již vzácné a v některých případech ho uplatňuji dodnes, protože je to i určitá forma literárního sledování myšlenek a informací. Abych se vrátil k tématu, Morriconeho jsem poprvé osobně potkal na jeho prvním českém koncertu v Praze v roce 2011, ale tehdy jsem ho viděl jen krátce. V roce 2015 jsem měl již možnost si s ním přímo popovídat během tiskové konference po zkouškách s Českým národním symfonickým orchestrem pro mezinárodní koncertní turné. Zúčastnil jsem se i části zkoušek a vidět Morriconeho dirigovat orchestr z bezprostřední blízkosti byl neuvěřitelný zážitek. Povídali jsme si o jeho spolupráci s režisérem Aldem Ladem, se kterým spolupracoval v letech 1971 až 1981 na celkem devíti filmech. Řekl mi, že se mu moc líbila moje první italská kniha rozhovorů právě s Aldem Ladem a scenáristou Ernestem Gastaldim, což mě velmi potěšilo. Vzpomínám si, s jakým entuziasmem a naléhavostí vyslovil Ladovo jméno a překvapeně se na mě podíval, protože tato témata stála vždy na okraji zájmu médií. Osobní setkání s Morriconem rozhodně patří k nejsilnějším zážitkům v mém životě. Když jsem stál vedle něho, uvědomil jsem si, že přede mnou stojí v jedné osobě i historie italské kinematografie po 2. světové válce. Udělal na mě velký dojem svou velkou skromností a pokorou. Patřil k mezinárodně nejznámějším osobnostem 20. a 21. století, ale zůstal přirozeným a nenápadným člověkem, který se nikdy nenechal pohltit slávou, prestiží a publicitou, o které mnozí jiní usilují.

Morricone složil hudbu k několika stovkám filmů. Není snad ani možné je vidět všechny. Určitě se najdou příklady filmů, kde je autorem hudební složky spíše jen symbolicky, anebo se jedná o minimalismus. Nedocházelo k tomu, že se Morricone ve své hudbě někdy i opakoval?

Některé Morriconeho motivy, složené ke konkrétním filmům, určitě zaslechneme i v jiných filmech, ale nenazval bych to opakováním, protože skladatel je používal především v případech, kdy byl přesvědčený, že jsou adaptabilní na určité dějové situace a vyjadřují podle autorových představ celkovou náladu jednotlivých scén. Morricone často používal stejné kompoziční techniky, ale melodie byla ve skutečnosti zcela odlišná, což způsobuje, že může někdy působit dojmem již slyšeného. Nejvíc je to patrné u Morriconeho disonantních experimentů pro italské detektivní thrillery 70. let Daria Argenta, Lucia Fulciho, Alda Lada, Paola Cavary, Umberta Lenziho a dalších režisérů, kde není publikum v nelibozvučném pojetí hudby často schopné rozeznat jinak celkem zcela evidentní rozdíly. Morricone často vzpomínal na již známou epizodu ze spolupráce s Argentem, kdy za ním přišel jeho otec Salvatore, který byl producentem jeho filmů, a sdělil mu, že složil pro všechny snímky stejnou hudbu. Tvrzení mu musel Morricone vyvrátit tím, že mu v nahrávacím studiu pouštěl pro porovnání skladby ze všech Argentových thrillerů, ale nenabyl dojmu, že by producenta nakonec přesvědčil. Podobnou zkušenost ze spolupráce s Morriconem na filmu Oči chladné strachem (1971) mi v rozhovoru vyprávěl režisér Enzo G. Castellari. Morricone posadil před projekční plátno skupinu hudebníků a nechal je hrát v jazzovém rytmu atonální improvizace. Castellarimu, který očekával melodickou hudbu s moderní beatovou rytmikou, nabourala tato improvizační tvůrčí metoda i experimentální atonalita jeho očekávání.

Jan Švábenický a režisér Aldo Lado v Miláně

Diváci si často neuvědomují, nakolik je hudební složka podstatná pro celkový dojem z filmu. Platí to dokonce i pro němé snímky, nebo i právě pro ně. A právě tak lze zřejmě říct, že by třeba italské westerny vypadaly bez Morriconeho hudby zcela jinak…

Morricone považoval za hudbu i ticho nebo šumy a ruchy, které vnímal jako regulérní součást svých kompozic pro film. Hudba nejen spoluvytváří děj, charakterizuje jednotlivé situace či postavy, ovlivňuje celkový rytmus vyprávění apod., ale má právě, jak říkáš, velký emocionální rozměr ve vztahu k publiku. Je to právě i hudba, na základě které divák intenzivně prožívá konkrétní dějové situace či si vytváří osobní vztah k některým postavám. V případě italských westernů obecně je hudba jedním z klíčových stylistických prvků, bez kterého by tento populární žánr nejenže vypadal pravděpodobně zcela jinak, ale asi by nemohl ani existovat. To jsou ovšem jen spekulace, neboť i v mnohých italských westernech najdeme dlouhé scény, v nichž tvůrci ve spolupráci se skladateli, u Morriconeho to byl častý postup, pomocí ticha, šumů a ruchů natahují jednotlivé dějové situace, a zdůrazňují tak i roli času v jeho rozmanitých významech. Příkladem může být již zmíněný Corbucciho western Velké ticho, kde Morricone nejen využívá ticha mrtvé zimní krajiny k zdůraznění jednotlivých hudebních motivů, ale také jako významového stylistického prvku.

K italským westernům psali hudbu i mnozí jiní skladatelé. Jak vnímáš jejich hudbu a jak se stavíš k jejich tvorbě?

Zde bych chtěl především vyvrátit často opakované mylné tvrzení, že ostatní skladatelé ,imitovali' Morriconeho a odkazovali na jeho styl. Je to již celkem obvyklá a zpopularizovaná floskule, která se vůbec nezakládá na pravdě. Stejně tak je tomu i v případě Morriconeho spolupracovníka a dirigenta Bruna Nicolaie, o kterém se šíří rozmanité vyfabulované historky, že napodoboval Morriconeho nebo že se nakonec nepohodli, což ukončilo jejich spolupráci. Nic z toho není samozřejmě pravda a v několika rozsáhlých, knižně vydaných rozhovorech, které vedli se skladatelem spisovatel Antonio Monda, režisér Giuseppe Tornatore nebo skladatel Alessandro De Rosa, vyvrací tato tvrzení i sám Morricone. Mnozí z těchto skladatelů mají svůj vlastní tvůrčí styl, na jehož základě je jejich hudba jasně rozpoznatelná a kdy můžeme jednoznačně říci, kdo je jejím autorem. Skladatelé, jako Angelo Francesco Lavagnino, Carlo Rustichelli, Riz Ortolani, Gianni Ferrio, Francesco De Masi, Carlo Savina, Luis Bacalov nebo právě již zmíněný Bruno Nicolai, mají svůj specifický a nezaměnitelný rukopis. Totéž platí i o sourozenecké skladatelské dvojici Guido a Maurizio De Angelis. Rozdíly mezi Morriconem a těmito i jinými skladateli nespočívá v hudebním stylu, ale v používání odlišných kompozičních technik a přístupu k experimentování. Morricone se od nich odlišuje především v tom, že v práci na každém novém filmu přicházel s novými a atypickými postupy a experimentoval s možnostmi využití zvuku. Pro Morriconeho bylo skládání hudby zároveň i bádáním a objevováním doposud skrytých hudebních horizontů.

Morriconeho spolupráce s Quentinem Tarantinem patří k jeho posledním kompozicím pro film. Co si myslíš o jejich spolupráci a jak vnímáš hudbu k Tarantinově westernu?

Spolupráce Ennia Morriconeho s Quentinem Tarantinem symbolicky završuje jeho tvorbu pro film, neboť právě western zajistil skladateli mezinárodní popularitu a tento žánr také de facto uzavřel jeho dlouholetou práci pro film, ačkoliv ještě poté zhudebnil jeden snímek Giuseppa Tornatoreho. Zatímco za hudbu k Pro hrst dolarů (1964) Sergia Leoneho obdržel Morricone Stříbrnou stužku, za Osm hrozných (2015) Quentina Tarantina získal Oscara. Skladatel tak dostal na začátku a konci své kariéry ocenění za žánr, kterým kritika i odborná veřejnost dlouhodobě opovrhovala a vnímala ho z estetického hlediska za podřadnou záležitost. S estetickým vnímáním filmu a kultury jsem se nikdy neztotožnil, protože je ve svém omezení na hodnocení kvalit velmi limitující a pro mě osobně nepřijatelné. Morriconeho hudba k Tarantinově zimnímu westernu jen potvrzuje skladatelův atypický přístup k zhudebňování žánru a nabourávání zažitých představ o hudbě k této podívané. Jeho symfonická kompozice evokuje abstraktní úzkostlivé nálady, vycházející z temného pojetí Tarantinova snímku, který je spíš ponurým thrillerem, situovaným do ikonografie westernu.

Existují nějaké souvislosti mezi Enniem Morriconem a československou, respektive českou kulturou a kde konkrétně je můžeme nalézt?

Určitě existují a je jejich celkem mnoho. Dodnes se málo ví o Morriconeho návštěvě Bratislavy v roce 1985, kde s tamním orchestrem nahrával hudbu k rakouské televizní adaptaci románu Johna Knittela Via Mala (1985) Toma Toelleho. O této epizodě mi vyprávěl skladatelův slovenský zvukař Juraj Solan, s nímž jsem kdysi publikoval i delší rozhovor. Jiný, tentokrát italský televizní film s Morriconeho hudbou Andělé moci (1988) Giorgia Albertazziho je zpracováním divadelní hry Marie zápasí s anděly Pavla Kohouta. Zkomponoval také hudbu k různým filmům a TV seriálům, které se natáčely v Československu a později České republice. Opět méně známý je mysteriózní kafkovský thriller Krátká noc skleněných panenek (1971) Alda Lada, který se natáčel v normalizační Praze a o němž mi Aldo podrobně vyprávěl i v mé italské knize ve formě dlouhého rozhovoru.  Pamětníci 90. let si určitě vzpomenou na Chobotnici 6: Poslední tajemství (1992) Luigiho Perelliho, která se natáčela rovněž v Praze i jiných našich městech. S Luigim jsme také dlouhodobě v kontaktu a vyprávěl mi i o své dlouhodobé spolupráci s Morriconem. Pokud bychom měli zmínit některé Morriconeho osobní hudební preference, tak se v některých rozhovorech často zmiňoval o tom, že mezi jeho oblíbené autory patřil také rakouský skladatel českého původu Gustav Mahler.

Najdeme u Morriconeho i filmové žánry, kterým se spíš vyhýbal, nebo by s nimi dokonce jeho hudba vůbec nesouzněla?

Morricone skládal hudbu ke všem žánrům, protože právě ty mu umožňovaly experimentovat v širokém slova smyslu a hledat nová či atypická hudební řešení. Už jsem se zmínil o disonantní hudbě u italských detektivních thrillerů 70. let, kde se jeho kompozice prakticky vymykají zcela všemu, co v tehdejší době ve filmové hudbě existovalo, včetně prolínání atonální avantgardy s popovými melodickými motivy. V některých hororech, a zejména sci-fi filmech zase naopak rozvíjel elektronickou hudbu, kterou vyjadřoval prostředí kosmu a techniky v blízké či vzdálené budoucnosti. Po enormním mezinárodním úspěchu jeho hudby k italským westernům začal odmítat nabídky k zhudebňování filmů tohoto populárního žánru, nikoliv kvůli averzi k westernům, ale proto, aby unikl označení hudebního specialisty na westerny. Morricone měl spoustu těchto filmů, k nimž zkomponoval hudbu, v oblibě a rád se k nim vracel. Sdělil mi, že si velmi cenil již zmíněného Corbucciho filmu Velké ticho, kde jeho hudba díky upozadění dialogů a zvukových efektů výrazně vynikla. Právě westerny poskytly Morriconemu první větší prostor k experimentování s různými hudebními polohami a mnohé kompozice patřily k jeho oblíbeným. Pouze nerad o westernech v rozhovorech mluvil, neboť k nim média neustále upínala pozornost, a skladatel chtěl poukázat i na svou hudbu k jiným žánrům a obecně méně známým či zapomenutým filmům.    

Vložil: Ivo Fencl