Ostravsko nakupuje uhlí z Austrálie, Egypt by mohl nakupovat písek z Kanady a blbost už se nedá ani vyvážet. Komentář Štěpána Chába
komentář
24.01.2022
Foto: Hans Štembera
Popisek: Uhlí přece patří pod zem. Tedy u nás rozhodně, v Austrálii ho dolovat mohou od rána do noci.
V rámci záchrany planety likvidujeme veškerý uhelný průmysl. V Děčíně právě zakotvila loď s nákladem uhlí pro ostravskou železárnu. Protože v železárenských hutích se dřevěnou štěpkou topit nedá. Je potřeba poctivé černé uhlí. Loď vyrazila až z daleké Austrálie. Na Ostravsku zasypávají a zaplavují nevytěžené doly a hrají si na zachránce planety, aby následně nezbytné uhlí vozili od protinožců. A pozor, je to výhodné.
Přičemž z politického rozhodnutí uzavřené doly, nacpané uhlím, jsou od tamní železárny, která potřebuje pro svůj provoz černé uhlí, co by kamenem dohodil. Ale uhlí je pro oblast nerentabilní. Nevyplatí se ho dolovat. A tak jsme si ho objednali z Austrálie. Od protinožců, prosím. Přes světové oceány se tak plaví obrovské nákladní lodě, které, nutno zmínit, neplují s větrem v plachtách, ale na vyjetý olej z friťáků vysmátých Australanů (obrazně řečeno), který znečišťuje planetu daleko víc, než kdyby v ostravské železárně začali v hutích pálit třeba i pneumatiky.
V okamžiku, kdy je ekonomicky výhodnější dovézt náklad uhlí z druhé strany planety, než si stejný náklad stejného uhlí nakopat pár stovek metrů od železárny, která uhlí potřebuje, můžeme vesele zkonstatovat, že jsme v zemi bláznů, šílenců, magorů, v zemi, kde zvítězila pokřivená ideologie nad přirozeným řádem světa a života vůbec. Ta míra uvalených restrikcí z Evropské unie už je tak obrovská, že je výhodnější nákup z Austrálie, než těžba v místě spotřeby. Důvěryhodnost našich zelených plánů na zachraňování planety tak dostala už definitivně potvrzení na psychiatrickém oddělení. Nošení dříví do lesa se stalo oficiální politikou našeho státu i Evropské unie.
Ale s takovou, nutno zmínit, za chvíli budou členské státy Evropské unie vyvážet jen ideologii. Všechno ostatní se zasekne, protože to bude tak dokonale mimo konkurenční prostředí světového obchodu, že o to nikdo nezavadí ani pohledem. Vždyť se právě od protinožců dováží uhlí na Ostravsko. Ne proto, že by na Ostravsku uhlí došlo, je ho tam ještě na desítky let dolování, ale pro tu zvrácenou ideologii, která z nás udělá zaniklou říši, která mohla prosperovat a stát se tahounem světového vývoje, ale z vlastního rozhodnutí se zastavila, zabrzdila, uregulovala se k smrti. Právě dovážíme uhlí od protinožců do oblasti, kde je tradice dolování uhlí vepsaná do samotného kraje a kde je uhlí stále v zemi. Jen ho vykopat. To není normální politika. Tohle není normální politika. Tady si otevřeně pohráváme s diagnostikou na psychiatrii.
Ale já vím, jak to skončí. Železárnu zavřeme. Stejně je to neekologický a málo uvědomělý průmysl, který nám jen kazí ideologické směrování našich zemí. A místo ní vznikne eko bio výroba listů pro větrné elektrárny, kterými tak umně zamícháme vzdušným prouděním, že si tu klimatickou katastrofu sami přivodíme. Desítky tisíc větrníků po obvodu celé Evropy vzdušné proudy prostě rozlámou a my tu sucho budeme mít, protože zničíme přirozené proudění vzduchu. Cíleně. Proti nepříteli je potřeba bojovat. A abychom měli proti komu bojovat, musíme si takového nepřítele také vytvořit. To platilo a vždycky platit bude.
Vzdávám to. Kdyby přede mě teď přistálo referendum o vystoupení z Evropské unie, bez jediného zaváhání dám vystoupit. Okamžitě, bez pozdravu zabouchnout tomu psychiatrickému oddělení dveře a začít zase od nuly. Vždyť právě teď se dopravuje na Ostravsko uhlí z Austrálie. Něco tak absurdního a hloupého nejde ani vymyslet. Všechno to jsou důsledky našeho členství v tom sebevražedném spolku. To, co prožíváme, není promyšlená snaha o zmírnění klimatických změn, ale čirý fanatismus. Jenže kam se vystoupí? Do područí katolického Polska? Bože, to ne. Do područí v minulosti se utápějícího Ruska? Ne, děkuji. Není kam utéct. My musíme tu cestu bláznovství absolvovat. Prostě musíme. Není jiná cesta. Kriminál národů. Ten už jsme tu měli. A je tu zase.
Vložil: Štěpán Cháb