Všichni mysleli, že je Ostravák, a rozdával se až do mrtě. A tak pivo a dršťkovou se synem už nestihl. Tajnosti slavných
24.02.2021
Foto: archiv NDM
Popisek: Josef Kobr se narodil na černém Kladně, domov ale našel až v černé Ostravě
FOTO / VIDEO Za svým publikem rád putoval i do nejzazších koutů republiky a neobešla se bez něj žádná televizní zábava. Byl doslova na roztrhání, takže ho doma vídávali jen o prázdninách.
Jeden z nejpopulárnějších herců své doby s mimořádným smyslem pro humor rozdával radost a smích po celé republice. Lidový komik měl obrovskou fanouškovskou základnu, protože z něj na hony sálala obrovská energie a radost ze života. Josef Kobr byl nejoblíbenějším sólistou ostravské operety a v době největší popularity se bez něj neobešla žádná televizní estráda. „Estrády dělám strašně rád a nejraději v takových menších sálcích pro 200 až 250 diváků. Tam se dá s publikem navázat nejlepší kontakt, tam si mohu s diváky nejlíp popovídat, reagovat na jejich podněty a rozdat se jim až do mrtě,“ prozradil kdysi v jednom rozhovoru. Diváci ho ale mají zapsaného v paměti především jako důlního štajgra a svérázného kapelníka hornické ‘kutálky‘ Leopolda Juřicu, autoritativního suveréna, který je zvyklý, že všechno musí šlapat podle něj. A v době, kdy naši zemi nekompromisně ovládly hity Beatles, Beach Boys či Bee Gees, skousli i jejich nejzarytější fandové díky Kobrovu humoru českou dechovku.
Kamarádi:
(populární písnička skladatele Rudolfa Kubína v komediálním seriálu
ostravského televizního studia z roku 1971 Dispečer)
Hercem z nutnosti
Narodil se 9. září 1920 v Kladně do rodiny krejčovského mistra a smyslem pro nejrůznější skopičiny a rošťárny vynikal už od raného dětství. Prostě byl rozený komediant, k rozjezdu jeho herecké kariéry ale paradoxně přispěla až druhá světová válka. Po maturitě na tamním reálném gymnáziu byl totiž přijat na České vysoké učení technické, studia si ale moc neužil, protože už 17. listopadu 1939 byly na základě vyhlášky říšského protektora Konstantina von Neuratha uzavřeny všechny české vysoké školy. Hrozilo mu totální nasazení na práci v Německu, a tak se jako celá řada budoucích kolegů stal raději hercem. Začínal v roce 1940 putováním po českých a moravských městech se Zdenkou Sulanovou a Rudolfem Hrušínským, pak dostal po krátkém působení v pražské Uranii angažmá v Českém divadle v Moravské Ostravě, na jehož prknech prožil téměř celou válku. Až v roce1944 se na jednu sezónu vrátil do rodného Kladna, tím ale jeho umělecké putování ještě neskončilo.
Rytíř Honimír v operetě rakouského skladatele Edmunda Eyslera Zlatá paní mistrová – Státní divadlo Ostrava 1956; foto vis.idu.cz/František Krasl
Jako pravý Ostravák
První divadelní sezónu po osvobození strávil v Zemském divadle Brno, pak se přesunul až na sever Čech do Jablonce nad Nisou, kde se stal v další sezóně členem tamní zpěvohry, a v roce 1947 zamířil zpátky ‘na místo činu‘, do Státního divadla Ostrava (dnešní Národní divadlo moravskoslezské), kde své umění mnohokrát prokázal i v činohře. Především se ale stal živoucím symbolem tamní operety a publikum ho zbožňovalo. Stal se mimořádně vytíženým a oblíbeným hercem činohry i operety a během kariéry ztvárnil několik především komických postav. Mimo jiné popeláře Doolittla v muzikálu My Fair Lady či vězeňského dozorce Frosche v Netopýru Johanna Strausse mladšího. Mnohokrát inscenace i režíroval a několikrát byl i výtvarníkem scény. V ostravském divadle definitivně zakotvil, v letech 1981 – 1987 šéfoval tamní operetě, a z něj také v roce 1989 oficiálně odešel do důchodu. Až do roku 1994 ale byl emeritním členem souboru a severomoravská hornická metropole se mu tak zaryla pod kůži, že publikum většinou ani nenapadlo, že vlastně není Ostravák.
Silvestr 1972:
se slovenským kolegou Oldo Hlaváčkem
Prázdninový táta
V operetním souboru našel i svoji celoživotní lásku, o pět let starší zpěvačku a herečku Zdeňku Poláčkovou, a v roce 1964 se jim narodil syn Tomáš. Ten si otce moc neužil, protože při jeho pozdních návratech po představení už spal, vynahrazovali si to ale o letních prázdninách. „Mám nezapomenutelné zážitky, jak jsme spolu lovili ryby na Vranovské přehradě. Také se mnou, protože jsem hrál tenis, objížděl rád turnaje. Ale tam spíše trpěl, než se bavil, ale využil toho jinak. Vždycky vysbíral kolem kurtu kytky, které tam rostly, aby se moc při fandění nevztekal. Nebo bavil všechny kolem, aby se nedívali na to, jak blbě hraju,“ zavzpomínal Tomáš pro zpravodajský web Moravskoslezského kraje patriotmagazin.cz těsně před loňskými Vánoci, když byla v Ostravě slavnostně odhalena pamětní deska Josefu Kobrovi na domě v Puchmajerově ulici, v němž prožil nejkrásnější léta. „Táta se ke konci života doslova obětoval hraní v divadle v Ostravě a tím pádem jsme spolu neměli čas zajít na dršťkovou a na pivo. Tak končí jedna kniha o Ostravě a myslím, že je to výstižné.“
S manželkou Zdeňkou Poláčkovou v operetě Emmericha Kálmána Hraběnka Marica – Národní divadlo moravskoslezské 1965; foto archiv NDM / František Krasl
Nevyužitý komik
Do filmových ateliérů zabrousil poprvé už během svého jediného pražského působení v roce 1940. Objevil se v komparzu v dramatu režiséra Martina Friče Muzikantská Liduška, natočeném podle stejnojmenné povídky Vítězslava Hálka, a v hudebním filmu Vladimíra Slavínského o životě skladatele dechovky a dirigenta Františka Kmocha To byl český muzikant. Pak si ale vzhledem k ostravskému angažmá, z nějž bylo na pražský Barrandov přece jen hodně daleko, musel na další příležitost počkat až do roku 1956, kdy ho obsadil Alfréd Radok jako jednoho ze závodníků ve filmové adaptaci románu Adolfa Branalda Dědeček automobil. Následovalo několik dalších vedlejších rolí, v polovině šedesátých let ale jeho spolupráce s filmem začala stagnovat. V sedmdesátých letech dostal jedinou vedlejší roli, ve frašce o politické frašce Karla Steklého si zahrál ředitele banky. Až po dalších patnácti letech ho obsadila Věra Chytilová jako ředitele okresního kulturního střediska v dramatu Kopytem sem, kopytem tam. A po další desetileté pauze naposledy stanul před filmovou kamerou krátce před smrtí coby železničář Hemele v komedii Jiřího Chlumského Stůj, nebo se netrefím.
V roce1992 v televizním dramatu Havran barvy lila; foto ČT
Legendární kapelník
Jeho mimořádného komediálního mistrovství nedokázala kinematografie využít, takže si zahrál ve filmu jen devětkrát. Naštěstí ho ale odhalila televize, s níž začal spolupracovat od roku 1966 a kromě celé řady inscenací ostravského studia se objevoval na obrazovce především jako skvělý komik. A už v roce 1971 se představil divákům jako důlní předák neboli štajgr, a hlavně také kapelník hornické dechovky Leopold Juřica v komediálním seriálu Dispečer. Role, která mu zajistila popularitu, se přitom zrodila shodou náhod a vlastně díky nastupující normalizaci. Scenárista Jaroslav Dietl tenkrát přišel o místo v pražské televizi kvůli Modlitbě pro Martu, která zazněla v jeho seriálu z roku 1967 Píseň pro Rudolfa III. V Ostravě se tenkrát začaly natáčet operety a mezi scénáři se objevilo i Děvčátko z kolonie skladatele Rudolfa Kubína. „Když mělo dojít k realizaci, pečlivě jsem si scénář přečetl a zjistil jsem, že v předložené podobě je nerealizovatelný,“ zavzpomínal v jednom rozhovoru režisér Zdeněk Havlíček s tím, že tohle by mohl zachránit jedině Dietl. Ten nabídku rád přijal, scénář přepisoval v hotelu po nocích a připsal do něj i rázovité členy havířské dechovky. A úspěch byl zaručen.
Štajgr Leopold Juřica v seriálu Dispečer; foto ČT
Do poslední chvíle
Josef Kobr velmi často vystupoval i v ostravském rozhlase a neúnavně jezdil po republice se svou estrádní skupinou, v níž exceloval jako konferenciér a bavič. Naposledy natáčel v roce 1998 s režisérem Jiřím Sequensem komediálně-kriminální minisérii z dvacátých let minulého století Hříšní lidé města brněnského, v němž si zahrál domovníka u Meissnerů. Za Dispečera získal v roce 1973 Zlatého krokodýla, v roce 1979 obdržel titul Zasloužilý umělec, o dva roky později Cenu Svazu českých dramatických umělců a v roce 1994 Cenu Senior Prix. V roce 1985 vyšla jeho knížka Smějeme se s Josefem Kobrem, soubor veselých povídek, doplněných citáty našich i zahraničních humoristů. Mimořádný ostravský komik zemřel po dlouhé těžké nemoci 10. května 1999.
Vložil: Adina Janovská