Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Filmové stopy

Filmové stopy

Zajímá vás, jak teď vypadá fabrika z filmu Marečku, podejte mi pero? Každý druhý víkend nový film

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

(P)alba Thomase Landerse

(P)alba Thomase Landerse

Hodně tvrdý rock, metal, občas i o krapet měkčí rock... Příběhy, koncerty, desky

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

I v malých dějinách lidského života se promítají převratné historické události. Bílovecká živá kronika, to jsou cenné výpovědi pamětníků

08.04.2019
I v malých dějinách lidského života se promítají převratné historické události. Bílovecká živá kronika, to jsou cenné výpovědi pamětníků

Autor: Facebook

Popisek: Živá kronika navazuje na projekt Z(a)traceni v čase, jehož prostřednictvím zkoumali i studenti Gymnázia Mikuláše Koperníka a žáci Základní školy Komenského válečné a poválečné dějiny města… Jistě se také nechali inspirovat tajemnými půdami bíloveckých domů. Tam nalezené poklady jsou vystavené na půdě Muzea Bílovec. Výstavu dětských prací, která potrvá do 21. dubna, doplňují starožitnosti, které děti a pedagogové našli ve svých domovech.

V Bílovci loni rozjeli ojedinělý projekt s názvem Živá kronika, prostřednictvím něhož se pracovníkům městského muzea podařilo zaznamenat naprosto originální výpovědi pamětníků, kteří popisují nejen svůj život v tomto městě, ale vzpomínají také na válečné a poválečné období a na to, co se tenkrát ve společnosti dělo a co ji utvářelo.

Tyto cenné výpovědi společně s krátkou zvukovou nahrávkou a fotografiemi jsou umístěny na webových stránkách www.zivakronika.cz, které mohly být zřízeny i díky dotaci Moravskoslezského kraje. „Živá kronika navazuje na projekt Z(a)traceni v čase, prostřednictvím něhož jsme v letech 2016–2017 zkoumali za pomocí studentů Gymnázia Mikuláše Koperníka a žáků Základní školy Komenského válečné a poválečné dějiny města Bílovce na základě dochovaných písemných materiálů a také na základě výpovědí pamětníků,“ popisuje první krůčky vedoucí k Živé kronice Eva Ševčíková, ředitelka Kulturního centra Bílovec.

Jarní kvetoucí Bílovec, foto Facebook

Pamětníci původního německého obyvatelstva již v Bílovci nežijí

„Právě díky tomuto projektu jsme bohužel zjistili, že pamětníci původního německého obyvatelstva již v Bílovci zřejmě nežijí. Zjistili jsme však také, že výpovědi pamětníků původního českého obyvatelstva i nově příchozích obyvatel, kteří zde nalezli své nové domovy před více než 70 lety, jsou natolik zajímavé, že jejich vzpomínky zaslouží větší pozornosti. Třeba jen proto, abychom si uvědomili, jak dobře se vlastně dneska máme. Nebo také proto, že nám tyto výpovědi napomohou vytvořit si pouto s místem, ve kterém žijeme a ve kterém prožíváme své vlastní malé dějiny.“

Zmíněné webové stránky poskytují nejen zpovědi lidí, kteří pocházejí z Bílovce, prožili zde s rodiči a sourozenci válku a popisují soužití německých a českých obyvatel města z pohledu Čechů, ale třeba i těch, kteří se do Bílovce přistěhovali nebo se narodili v některé okolní vesnici a vzpomínají na své dětství, školu a zaměstnání. A nechybí ani pohled člověka, který se narodil v česko-německé rodině a do Bílovce přišel s matkou ke konci války a jehož vzpomínky poskytují cenný vhled do života německy mluvících obyvatel města během války a po ní.

Bílovec leží v někdejších Sudetech, v Poodří, foto Facebook

Nebyla zahořklá a dokázala popsat jak ty dobré, tak i špatné stránky…

„Velice často vzpomínám například na rozhovor s paní profesorkou Zdeňkou Jiříkovou, která bohužel v letošním roce umřela, takže jsme moc rádi, že se nám podařil její příběh zaznamenat, i její hlas. Vzpomínala na svá mladá léta a na soužití s německými obyvateli. A tím, že byla velmi vzdělaná a noblesní dáma, tak i když zažila těžkou dobu válečných dějin, dokázala si uchovat nadhled. Nebyla zahořklá a dokázala popsat jak ty dobré, tak i špatné stránky. To je příběh, který si ráda přečtu několikrát, stejně jako mnohé další,“ pokračuje Eva Ševčíková. 

„Momentálně pracujeme na příběhu pana Pilicha, který nedávno oslavil 90 let. Je to nesmírně příjemný muž a hlavně gentleman, doslova jako z prvorepublikových filmů,“ navazuje ředitelka knihovny s tím, že postupně oslovují další pamětníky. A zatím měli štěstí, takřka nikdo spolupráci neodmítl. A když, tak jen kvůli tomu, že ze zdravotních důvodů už nemají sílu si povídat nebo jim vzpomínky vyvolávají nepříjemné pocity a pak se necítí fit.

Starostka: Živá kronika je úžasný projekt

„Živá kronika je úžasný projekt, jehož velkou přidanou hodnotou je i zvuková nahrávka, která společně s fotografiemi tvoří ucelený obrázek té osobnosti. Člověk si mnohdy pamatuje více to, co slyší, než to, co si přečte. Obojí dohromady je úžasná kombinace. Má to prostě ten duální rozměr,“ doplňuje starostka města Renata Mikolašová a dodává, že společně s vedením muzea a knihovny zvažují možnost použít časem získané cenné informace i edukativně pro výuku dětí a mládeže.

I v malých dějinách lidského života, vymezenými narozením a smrtí, dochází k převratným historickým událostem, zápasům, agresím a převratům, vítězstvím a porážkám, tedy dějům, které se tak velkolepě vyjímají v dějepisných knihách. A několik malých dějin lidského života zaznamenává i bílovecká živá kronika…

Ukázky z Živé kroniky

Jarmila Cardová

V roce 1938, když Němci zabírali pohraničí, museli odtud Češi odejít. Otec byl velitelem celnice a ten rozkaz nedostal, protože mu Němci přestřihli telefonní drát. Když Němci přicházeli, tak se i střílelo. Maminka se mnou schovala do sklepa, byly mi tehdy dva roky. Padli tam Češi i Němci, někteří utekli do lesů. Mě s maminkou potom odvezli do Wroclawi do vězení. A otce odvezli do Německa do žaláře. Později ho vyměnili za německé vojáky, protože tenkrát ještě fungovala ta okleštěná republika. Maminka se v tom vězení hrozně rozčilovala, protože jsem nejedla. Měla jsem strach, protože tam ty zajatce bili. Jeden člen SS řekl, že si mě vezme domů, ale já jsem se držela maminky, proto nás odvedl obě. Ráno nám řekl: „Běžte domů, já vás neznám.“Měly jsme prostě štěstí. Vzaly jsme si taxík a přijely jsme zpátky do vesnice, kde žili maminčini rodiče.

Věra Garguláková

Já si pamatuji, jak jsem byla s maminkou ve městě v obchodě. To začala definitivní evakuace před Rusy a v obchodě říkali, že pojede poslední autobus. Máma říkala: „Prosím vás, kam chcete jet? Vždyť bude konec, zůstaňte doma, to nemá cenu.“… A jak jsme se vracely, tak přiletěla letadla. A to si pamatuju, to je pro mě zážitek na celý život, jak padaly bomby. Hned z kraje náměstí, kde byla naproti cukrárna, máma mě vtáhla do dveří a asi dvacet minut jsme tam byly ve tmě. A já jsem myslela, že jsme zasypané. To je hrozný pocit. Protože tam by nás nikdo nenašel, město už se stěhovalo pryč. Ale pak se usadil prach a podařilo se nám vylézt ven škvírou. Přišly jsme domů, všechna okna i dveře byly pryč a poblíž velké díry po bombách…

Zdeňka Jiříková

Ke střetům mezi Čechy a Němci před válkou nedocházelo, žilo se tady bez problémů, Češi vedle Němců. Za války však začali být Němci agresivní. Bylo mi osm, tudíž si toho moc nepama­tuji. Se sousedy jsme ale problém neměli. Nevzpomínám si, že by došlo k ně­jakému výraznému konfliktu.

Pamatuji si, že jsme si mezi Čechy pomáhali, třeba jsme jednou v noci šli s tátou k mlýnu, a tam nám přes plot přehodil pan Rosůlek pytel mouky a ten jsme si odvezli domů. Takové drobnosti člověku ulpí. A potom jsme měli problémy s fabrikou, protože ji Němci zabavili… a mého strýce i vyslýchali. Mě, desetileté nebo osmileté děcko, nezasvěcovali do různých věcí. Ani se o tom nemluvilo. Pamatuji si akorát, jak mě rodiče vyhazovali, když poslouchali Londýn. Vždycky to začínalo Beethovenem. To, že naši poslouchají Londýn jsem sice věděla, ale snažili se mě držet mimo.

Günther Manthee

V Bílovci se mi líbilo. Vzpomínám si, že kolem kostela bylo všechno rozbité, zá­mek čerstvě vyhořený – ještě to tam bylo cítit spáleninami. Zámek údajně vy­hořel, protože tam naházeli ruští vojáci do chodeb a sklepů granáty. Jako kluci jsme to tam prolézali. V roce 1948, to mi bylo sedm let, jsme v lese nacházeli německé přilby, zbraně, patrony, ale nevzpomínám si, že by tady někdo našel sovětskou přilbu. Němci měli všichni přilby, oni asi ne.

Žofie Vrátná

Domů do Československa se po válce mý bratři už nevrátili. Starší bratr Emil se chtěl vrátit. Seděl na nádraží, a když přijel vlak z naší republiky, známý se ho zeptal: „Ty chceš jít do Čech? Tam každého vojáka zavírají a musí na šachtu.“ Toho se lekl a radši už se tu nevrátil.

A ten mladší – osmého května 1945 byl konec války. A on dvacátého devátého zemřel na zápal mozkových blan. Byl v ruském zajetí, ale podařilo se mu utéct do Německa. A proč? Našel českou trikoloru. Tu si vzal a… no, každý si pomáhal, jak mohl. Když ho začala bolet ta hlava, odvezli ho do nemocnice, a tam zemřel. Ale jak mu muselo být? To vědomí, že je v cizím světě a nikdo nebude vědět, co se stalo a kde je. Poprosil zdravotní sestřičku, aby dala vědět bratrovi, kdyby se mu něco stalo. Starší bratr si už v Německu našel nevěstu, které ta sestřička podala zprávu, když zemřel. Jenže Emil už byl u té nevěsty. On mi to potom psal: „Víš, jak mi bylo?“ Padesát kilometrů od sebe byli. Hned tam jel, ale on byl den pochovaný.

Takové smutné vzpomínky. Hitler nadělal tolik zla. Tolik mladých lidí do toho Ruska nahnal. To byly miliony! Nejsou to dobré vzpomínky. Mladí chtěli muziku a ne střílet jeden druhého. My jsme žili pro rodinu a válka nás rozdělila. Když moje bratry povolali na vojnu, museli poslechnout, kdyby nešli, tak by je zastřelili jako dezertéry. Oni věřili, že to přežijí.

Vložil: Markéta Vančová

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace