Opus magnum Torstu: Sebrané spisy Ladislava Klímy završila dramata

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Ladislav Klíma

KNIŽNÍ GLOSA: Editorka Erika Abrams odvedla gigantickou práci na šestisvazkových spisech výstředního filozofa Ladislava Klímy a jeho dramata si tady nechala na konec. Proč? Jsou snad nejlepší? Možná spíš naopak, ne?

Ladislav Klíma divadlem pohrdal a nelze zobecňovat, ale většinu dramatických textů psal především s vidinou výdělku. Do dialogů pak většinou převáděl, co už jinde demonstroval esejisticky anebo prózou. Rozmělňoval se, a to vědomě.

Opravdu ale divadlem tak strašně pohrdal? Nezdá se to, vidíme-li takové jeho snahy! Ale ano, pohrdal. A už ve svém nejslavnějším díle Svět jako vědomí a nic (možná je máte po léta v knihovně, aniž jste ho přečetli) výslovně podotýká:

„Drama, tato forma s omezenými prostředky a ustavičným (hnusným) mluvením, s komickými a blbými monology a sty jiných vad, s hrubostí a nepřirozeností a nejapností, to vše jenom za tím účelem, aby si pár zevlounů zabilo dlouhou chvíli… Teatrální produkce působí na jemnocitného vždycky směšněji a trapněji, než oč je s to zvýšit umělecké působení textu, a vydržet tři hodiny klidně a způsobně sedět v místnosti plné evaporací a stále jen hledět do komické díry z prken a hadrů na poskakující a pitvořící se opice, ne, to je víc, než slabá lidská přirozenost snese.“

Navzdory tomu (vivat) a navzdory skutečnosti, že Klíma zval drama nevěstkou, vyprodukoval her anebo alespoň jejich torz až překvapivě dost - a možná již od roku 1906!

Ladislav Klíma: Sebrané spisy VI. Dramata včetně spolupráce s Arnoštem Dvořákem i překladů Chr. D. Grabbeho a jiných (1908-1928). Text uspořádala a poznámkami opatřila Erika Abrams. Torst. Praha 2026. 1088 stran. Foto se svolením Torst

Tři jednání má jeho - úplně prvé drama - o hrdinovi jménem Helen, vzniknuvší nejpozději roku 1910, a je to vzorný pendantem k jeho práci Sus triumphans.

Obdobně se „rozmělňoval“ dál a dalším dramatickým pendantem, tentokrát ke Skutečné události, sběhnuvší se v Postmortalii, bylo a není perverzní drama Thanata, které spálil.

Po uvedeních obou verzí jeho a Dvořákova Matěje Poctivého (psáno od léta 1921) v Národním divadle (Spisy nám předvádějí minimálně čtyři starší verze této hry) vznikala roku 1922 i tragédie Theogen, neboli další reminiscence starších syžetů, a to především Klímova Románu ve věčnosti.

A další tři hry napsal na samém konci života, a to mj. v sanatoriu na Pleši a ve Vinohradské nemocnici. Vzor ve starší Klímově beletrii nemá přitom snad jen Lidská tragikomedie - o třech jednáních - diktovaná a dopracovávaná od listopadu 1927 do března 1928 ve Vysočanech, u přítelkyně Kamily Lososové na Letné a opět ve Vinohradské nemocnici.

Ladislav Klíma možná na divadlo jako teoretik kadil, ale posléze nabyl až překvapivých ambicí a sní v jednom dopise příteli dokonce o tom, že by si přál dramatickou kariéru „pánů Čapků anebo Langerů“. Není to prokazatelně ironie. Přítel mu ale odpovídá a Čapka iu Langera co dramatiky snižuje.

Dalšími Klímovými hrami ve svazku (či přinejmenším pokusy o hry) jsou Toman a Roman, Husité, Drama o Diovi a Edgar.

Toman a Roman je však pouze první výstup nikdy nedopsané hry na téma (a s týmiž postavami) jako už měla aktovka Klímova kamaráda (a spoluautora Matěje Poctivého) Arnošta Dvořáka Balada a ženské vražednici, jež se dočkalo premiéry roku 1922.

Hra Husiti jsou pak (do vysoké míry) jen poznámky ke hře z jara 1922 a text byl prvně vydán Davidem Součkem jako novoročenka na rok 1982. Drama o Diovi jest torzo tragédie o čtyřech aktech, napsané v létě 1927, avšak Klímu opět neuspokojující. „Ať se snažím sebevíc, nedaří se mi vymyslit dramatické znázornění mé hlavní myšlenky z Metafilosofika,“ konstatuje v dopise a další aktovku, známou dnes jako Viktorie nebo spíš pod titulem Edgar, diktoval Lososové opět ve Vinohradské nemocnici v lednu a únoru 1928, a to podle svého romaneta Velké Procitání.

Už zmíněná Lidská tragikomedie byla rovněž diktát, a to vytvořen od ledna do března 1928, taky ve Vinohradské nemocnici…

Aniž bych tu detailněji analyzoval, na co přesně Klíma zemřel, zdá se jisté, že na to, nač se nakazil právě v nemocnici, když se tam léčil, tuším, se zlomenou nohou. Ano, osud je někdy šílený a připravuje scénáře, které ani sebeschopnější dramatik nevysní, a ve svazku, o kterém tady hovořím, najdete navíc Klímovy překlady hned dvou dramat Ch. D. Grabbeho (Hannibal a Napoleon neboli Sto dní) a taktéž her Franze Werfela Kozlí zpěv a Karla Schönherra To.

Muž, který chtěl dokázat nemožné, zahynul v chudobě a koneckonců může být označeno za úspěch, že se vůbec dožil padesátky a že měl takové ego i štěstí, až vznikly jeho monumentální Spisy.

Pouze se obávám, že třeba většina posledního ze svazků, který teď koncem léta vyšel a připomíná Klímu jako dramatika, bude čtena minimálně a stopově, anebo pouze odborníky. Není to příjemná čtenářská vycházka a člověk opakovaně žasne nad neskutečnou akribií Eriky Abrams, která učinila jenom z nesčetných verzí Matěje Poctivého hotový Minotaurův labyrint. I Minotaurem asi Klíma trochu byl.

Vložil: Ivo Fencl