|
Litvínov
Světnice hostinců, temnice cizinců. Ledek zdí.
Krev tvé krve, táto, žluč tvé žluči – hřivna syna.
Jména – poznámky pod čarou ponoru.
Řeči – sebevražda jazyka českého.
Projekty minulosti. Motorika notorika.
Tady se délka provazu zkracuje uzlem,
tady stín vztyčuje tělo, které jej vrhne.
I tady výdaje jsou věrnější příjmů.
Město na útěku:
Noční rychlík rozumu ujíždí své duši,
v nedýchatelnu jubiluje dechovka,
ticho bez hudby bude ze tmy.
Vstoupil jsem do stromu, ale s pokladem se minul.
(50) Přišel jsem na svět v každé zemi,
kde se mozku a srdce užívá hospodárně
jako pijáků v sešitě s účty,
já, svědek třetihor.
Můj život nebyl boj,
byla to tajná zkouška z počtů,
počtů, v nichž se za odečteným člověkem
zavírají nože.
Byl jsem na útěku.
Nádražní hodiny trpěly nespavostí,
z nudy vymýšlely minuty a z odlitků vteřin
obráběly pouta mých odjezdů.
Byl jsem na útěku.
nemohli mě dostihnout.
Nehnul jsem se totiž z místa.
Bu–Bu–Budoucnost. Slunce bylo.
Nikdo mě ničemu neučil a to je krvavé a krásné.
Ničemu jsem nikoho neučil a to je krvavé a dobré.
Doufal jsem, že se zblázním,
ale chápal jsem, že se nezblázním.
Přes půl života je mi patnáct a už to dost smrdí.
Můj chorobopis končí slovy:
Žij tak, abys neměl srdce na pravém místě
jen při pohledu do zrcadla.
(59) Jakmile si začneš všímat stromů,
stromů vyšších, ale mladších než ty,
je nejvyšší čas konečně naposledy začít.
Začni. Začni, jinak hrozí nebezpečí,
že budeš na smrtelné posteli žádat,
aby tě zahrabali jako záškoláci žákovskou knížku.
|