Život jedna báseň: II. povídka ze série COVID WARS V. GOGO HOMO

Foto: Marek Dobeš / Gemini+

Popisek: Ilustrační obrázek

ČTENÍ NA POKRAČOVÁNÍ: Tentokráte jede Marek Dobeš sérii Covidových válek… „Samizdat nalezen za zadním trvale utržitelným trámem stodoly, část nesežraná od transmyší, vesnička má střednědobá 布尔诺日阿博夫热斯基.“ A pokračuje:

Prolog

Přežila jsem jako jedna z mála. S jícnem navždy poleptaným výpary kyanovodíku.

Tělo textu

Vůdce má svou filozofii a já zase svou. Nechci po vás, abyste nás rozsoudili. Vůdce vyrostl ve Vídni, já v Tokiu. Už to samo o sobě světonázor ovlivní.

Většina vás pochází z Gdaňsku, tedy po našem samozřejmě Danzigu, neboť jde o původně komplet germanizované město, takže ta Vídeň je vám asi bližší.

Věřte, že Tokio člověku umí pěkně otočit hlavu. I když Japonci jsou jedinou výjimkou mezi Asiaty, která si zaslouží být označena za panskou rasu. Jsou genetická elita. Ale proto o nich k vám teď nehovořím. Spíš vysvětluji možnosti rozdílného pohledu na svět a naší role v něm.

Vůdcův světonázor striktně vyvěrá z darwinismu.

Dějiny lidstva jsou v této koncepci rasovým bojem o přežití. My Němci jsme jakýmsi předvojem lidstva a jako takoví jsme obklopeni rasami, které nám naše postavení závidí, v lepším případě na něm parazitují, v horším usilují o naše nebytí. To je v přírodě běžný jev. Mezidruhově jde v přírodě málokdy o spolupráci. Můžete namítnout, že takový pták klubák žlutozobý navázal s hrochem obojživelným vztah symbiózy, když mu vyzobává parazity z kůže. Klubák získá potravu, hroch čistší kůži. Jenže pak zjistíte, že klubáci vyzobávají parazity a hmyz i z otevřených ran hrochů, což je častý případ po souboji samců, aby je udrželi otevřené a mohli tak získávat další potravu. To už nezní tak nezištně, že?

Vůdce ví, o čem hovoří. Demonstruje se to před námi dnes a denně. To je potřeba si uvědomit.

A já s vůdcem samozřejmě nepolemizuji.

Válka je ve vůdcově pojetí něco jako vypálení zanícené rány.

Ano, chvilkově to bolí, ale dlouhodobý prospěch je nezpochybnitelný.

Maso se škvíří, zápach proniká do chřípí. Postižený vás v mukách proklíná.

Jsme Němci, musíme to snést.

Nicméně si dovolím tvrdit, že v kontaktu s vyspělou asijskou mentalitou jsem učinil filozofický objev, který je s vůdcovou pragmatickou vizí kompatibilní.

V mém konceptu života jedince jde o transcendentální přesah.

Tolikrát už přeci každý z nás o něco usiloval, aniž by se to podařilo.

A v tomto není výjimkou ani vůdce.

Vezměte si před rokem fiasko u Stalingradu.

Vám se svými pocity svěřit mohu.

Vůdce dal tehdy prostě wehrmachtu příliš velký prostor a armáda selhala. A co hůř zklamala osobně vůdce.

Jak se asi musel cítit?

Jaké ponaučení si může vzít jedinec z tak kolosální prohry? Vždyť mu muselo dojít, že válka je v rozměru, který plánoval, ztracená.

Vám to mohu říci, vím, že to proti mně nepoužijete.

A jak se asi cítili ti vojáci, těsně před tím, než po stovkách začali ztrácet vědomí v ledovém sevření nejchladnější zimy století. Přemýšleli snad o tom, že bůh opustil Německo? Jak mohli vůbec uvažovat o tom, že Gott mit uns, zatímco jim přimrzala střeva k žebrům. Modlitba kulku z dráhy nevychýlí.

Jestli tato válka něco ukázala v celé své nahotě, pak fakt, že něco jako intervenující bůh neexistuje.

A k čemu je nám pak víra v boha, když se nás boží bytí či nebytí nikterak netýká.

A já jdu ještě dále. K čemu nám je víra v Darwinův přírodní výběr, když nám tato válka ukázala, že je reverzibilní.

Nejsou snad podlidé z řad našich nepřátel silnější, než celý dnešní wehrmacht s vůdcovým hlavním velením či bez?

Zkraťme to. Mnozí kamarádi se modlili a stalingradský kotel je rozemlel ve svém ledovém chřtánu.

Já jsem se nemodlil a stojím tu teď mezi vámi.

Ano ruka, kterou držím plynový uzávěr, má místo plného počtu, jen čtyři prsty. Ale není to dostatečná daň za poznání, kterého se mi dostalo.

Protože Tokio pro mne bylo pouhou iniciací, skutečné osvícení přišlo až u Stalingradu.

Teprve tam jsem si plně uvědomil, že ať už bůh existuje či nic, my jsme jeho báseň.

Každý z nás je báseň.

Někdo báseň romantická, jiný s sebou nese patos, další je prostou dětskou říkankou.

V mé koncepci Weltanschauung doslova každý z nás píše báseň svého života. A nemůže psát báseň stylem kohokoli jiného stejně, jako se Goethe „…zdali můj hněv, běsnící celý den, pění mi ještě mou mladou krev…“ liší například od Heina. „Měsíc, toť její ženich, ji probouzí jeho zář, jen před ním snímá svůj závoj ta zbožná květinná tvář.“ A proti nim třeba ten váš Mácha „I světy jich v oblohu skvoucí co ve chrám věčné lásky vzešly; až se – milostí k sobě vroucí změnivše se v jiskry hasnoucí – bloudící co milenci sešly.“

Zeptáte se, nedivím se vám, máte je u sebe, co dítě? Ještě ani nepoznalo svět a má odejít? Jak uchopuji lidský život i svět ve smrti dítěte, ptáte se. Odpovím. Haiku.

A dovolte, položím jednu otázku za vás.

Jak jste na tom vy?

Vy za tím sklem, přes které když na vaše předchůdce pohlédl říšský vůdce SS Himmler, museli mu přistavit židli, aby si nekecl.

Vy jste mou zatím nevydanou nejnovější básnickou sbírkou.

A Unterscharführer zatáhl za páku s podobným zadostiučiněním, s jakým tiskař utahuje poslední štoček.

Intermezzo – hosenrolle

Přežila jsem jako jedna z mála. S jícnem navždy poleptaným výpary kyanovodíku.

Ale odmítla jsem ze svého života udělat báseň. Natož tragédii, jak si on tak kulantně filozoficky představoval.

Rozhodla jsem se, že já ze svého života vytvořím právní normu.

V březnu 1946 jsem se i přes protesty lékařů zúčastnila norimberského procesu. A postarala se tak, aby se i jeho život proměnil v poetický útvar. A vyšel vázaný do hezké, úpravné, konopné oprátky, chtěla jsem říci vazby.

Coda

„Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všecko zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou se svou ´očišťovací´ kampaní. Neboť na válku z let 1938-1945 se nesmí nikdy zapomenout. Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok za pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938-1945 před očima to, co svět z jejich rukou zažil v Osvětimi, Dachau, Mauthausenu, Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren. Opakuji vám, na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat. My, Češi a Slováci, máme na to plné právo." (Dr. Edvard Beneš, prezident Československé republiky, Z projevu na sjezdu Svazu osvobozených vězňů, 14. prosince 1945)

Vložil: Marek Dobeš