Marek Dobeš: Utahuji si ze 37 pohlaví, transpsů a novodobých svazáků

Foto: Se svolením Ondřej Štěpánek a Alfedus (stejně jako snímek v článku)

Popisek: „Na stará kolena“ si Marek Dobeš nechává narůst pořádnou řepu.

ROZHOVORY NA OKRAJI: První povídku s názvem Únos nevěsty jsme uveřejnili přesně 22. dubna 2023, tedy před třemi lety. Tehdy ještě běsnil globalismus, USA pod vedením prezidenta Bidena vyvážely potrhlé ideologie do zcela podvolené EU a nezbývalo, než se modlit ke svatému Donaldovi, aby tomu učinil přítrž.

Marek Dobeš (1971) tak učinil po svém, vydal se jak neřízená střela čelním nárazem proti ideologiím progresivistů a použil zbraň, kterou každá autorita nenávidí – satirický vitriol výsměchu v tradicích svého vzoru, Jaroslava Haška a dalších smějících se bestií jemu podobných. Dnes vycházejí Dobešovy povídky odzkoušené na naší platformě knižně.

Foto Jan Štěpánek

Příběhy ze světa císařství za panování reverzního hologramu patky Donalda Johna Trumpa Augusta I. Zářivého jsou sci-fi satirou, kterou v té či oné formě všichni žijeme.

Koncesovaní fluid druidi, závody v rozdojení kozla, kulturní války s jednotkami OmbudsOsobO, satanské orgie v Molenbeeku, zákeřní parasomnici, postfalické zpravodajství, toulaví transpsi, sloní spermoléčba, intifantiliáda, a samozřejmě propulze inkluze aplikace autorova dlouhodobě udržitelného kretenismu třetího stupně. Prostě Ein Kessel Bžuntes estráda absurdity, po které už nikdy nepohlédnete na svého transpsa stejnýma očima.

Spisovatel Štěpán Kopřiva o knize napsal: „Z publikované kanonády povídek je očividné, že Marka Dobeše pronásledují stejné běsy, jako celou naši současnou společnost. Rozdíl je ovšem v tom, že naše společnost se s tím pokouší vyrovnat alespoň trochu příčetně. Marek se očividně vydal opačným směrem... a pokud se ho odvážíte následovat, nejsem schopný vám zaručit ani minimální míru bezpečí.“

Jsme téhož názoru, jinak bychom je nepublikovali. A nepřinesli s Markem tento rozhovor.

První povídku ti uveřejnily Krajské listy 22. dubna 2023, to jsi nemohl tušit, že Donald Trump bude zvnovuzvolen, proč jsi se rozhodl, že celou sérii zařadíš do období jeho panování?

Bylo mi jasné, že kyvadlo progresivismu se vychýlilo natolik, že si lidé budou hledat novou podobu světa, jakmile k tomu dostanou u voleb šanci. Tak jsem to kyvadlo pořádně nakopnul v protipohybu a vyšlo mi z toho císařství Donalda Johna Trumpa Augusta I.

Kolik vědecko-fantastických povídek jsi napsal, než ses pustil do SF satiry Covid Wars?

Asi pětadvacet, publikoval jsem je v XB-1, Pevnosti, Interkomu a také ve sbornících, které vydali Rigor Mortis. To už je na sbírku, a začínám jí dávat dohromady. Ponese název podle nejnovější uveřejněné povídky, Kovbojové z pekla.

Kdo je výtvarníkem obálky? Nebo jsi použil umělou inteligenci?

Výtvarníkem obálky je Jan Štěpánek. Patří k nejvýraznějším tvářím naší ilustrace, jejíž rukopis poznáte podle precizní linky a jisté typické, zneklidňující, až neurotické atmosféry. Pro moji práci bylo klíčové, že dokáže vycítit požadavek autora, ale nespokojí se popisem, tvoří originál, což dokázal už při naší první spolupráci v časopise XB-1 a následně právě teď u Covid Wars. Má za sebou obrovský kus cesty od kultovní Komety až po nominace na Zlatou stuhu, a i proto jsou jeho věci, včetně aktuálního grafického románu Válka s mloky, tak vyhledávané napříč generacemi. AI používám v případě ilustrace jednotlivých povídek rád, někdy beru první návrh, jindy zadávám pokyny, dokud umělka nevyplivne výsledek dle zadání. To je i případ názvu a zvoleného logotypu, který vznikl s Grok AI. Ale knižní ilustrace obálky by podle mého názoru, už proto, že jde o hmatatelný artefakt, měla mít tvář, kterou garantuje živý spisovatel a stojí za ní živý výtvarník.

Kdy jsi začal psát?

Na základce. Byly to komedihororové povídky, četl jsem je spolužákům a radoval se z jejich smíchu. První se jmenovala Tlustý upír.

A pak jsi spolupracoval s Rigor Mortis, ne? Jsi vlastně vrstevník Štěpána Kopřivy.

Štěpán Kopřiva je vrstevníkem mým, páč su o pár měsíců starší. (smích) Jeho i Jiřího Pavlovského jsem potkal v Rouře, což byl v devadesátkách nejznámější klub fandů sci-fi, SFK R.U.R. Setkávali se tam s námi takové osobnosti žánru jako Ondřej Neff nebo Kája Saudek. Následně jsem Štěpána s Jirkou přivedl k psaní o filmu do časopisů jako VideoPlus, Cinema nebo Kinorevue. A Jiří mne vlastně vrátil k povídkám, když jsem s ním pracoval na Je dobré být mrtvý a následně několika dalších. Mimochodem stejnojmenná kniha se dnes prodává za násobky původní částky, je to jednoznačně kultovní sběratelská záležitost. Takže neváhejte, vlastnictvím knihy Covid Wars budete vnoučatům spořit na LDNku.

Tvá povídka ve sci-fi časopise Interkomu se týká AI, používáš ji v reálu i při psaní?

Interkom vydává Akademie sci-fi, fantasy a hororu, takže když jsme se s jeho šéfem, Zdeňkem Rampasem dohodli na dodání krátké povídky, zaměřil jsem se na aktuální spisovatelsko-futuristické téma. A protože mne kolega režisér Vladimír Forst (rozjížděl na Nově pořad ESO a následně pomáhal s dramaturgií filmu Ďáblova sbírka) asi rok přesvědčoval, že je čas zapojit AI, šlo o logické krátké spojení. Od té doby tento nástroj používám jako sparingpartnera na texty různé povahy i jako ilustrátora povídek a článků. Jako scifista říkám: AI a čipy v mozku, to bude změna, která vyřeší vše. Zda k lepšímu, to ale predikovat nedokážu.

Jaká byla tvoje cesta k filmu?

Po vysoké škole, kde jsem vystudoval žurnalistiku a věnoval se filmové publicistice, jsem se musel rozhodnout mezi dráhou novináře se zajištěným příjmem a nejistou filmařinou. Rozhodl jsem se díky pobídce Dana Krutského z party amatérských filmařů Gamera. Dan sice odpadl, ale Štěpán Kopřiva s Jiřím Pavlovským zůstali a vznikl kraťas Byl jsem mladistvým intelektuálem. Úspěch tohoto snímku byl impulzem opustit zcela novinařinu.

Ještě než jsi začal sám natáčet, prezentoval jsi s Rigor Mortis cizí projekty ve studiu GAG Borise Hybnera…

V devadesátkách jsme tam s kolegy představovali neznámé projekty, převážně horory jako Bad Taste nebo Braindead od Petera Jacksona. Při uvádění mě jednou ohodili kýblem umělé krve, která skončila na novém bílém plátně. Stali jsme se tak nejztrátovějšími propagátory žánru, což mě vedlo k rozhodnutí investovat peníze raději do vlastní tvorby. Vznikl kraťas Byl jsem mladistvým intelektuálem, následoval Choking Hazard a naposledy Ďáblova sbírka. 

Tvůj film Ďáblova sbírka je černá komedie a mystery, který prezentuješ jako totálně nezávislý. Jak vznikal?

Psal jsem ho s tím, že nebudu žádat fond ani televizi o finance, abych nepodléhal autocenzuře. Pracoval jsem na něm deset let, od roku 2014. Když došly peníze, přestěhoval jsem se do skladu a spustili jsme kampaň na Startovači, kde jsme vybrali 179% cílové částky.

O čem film pojednává a proč je teď tak aktuální?

Tématem je okrádání naší země a vztah k národní suverenitě. Řeší takzvaný konkordát – smlouvu mezi státem a Vatikánem. Premiéru jsme měli 6. listopadu a jen týden předtím premiér tuto smlouvu v tajném režimu podepsal. Film tak predikoval realitu.

Jan Hřebejk označil Ďáblovu sbírku za „punkový“ film. Souhlasíš?

Určitě. Vznikala mimo klasický systém, bez vnějších tlaků a s herci mimo mainstream, jako je Bohumír Starý nebo Silvia Šuvadová. Silvia do filmu vnesla vlastní spiritualitu a nechal jsem ji v dialozích o čakrách improvizovat.

Před více než dvaceti lety jsi natočil zombie komedii Choking Hazard. Jak na to vzpomínáš?

Byli jsme žánroví průkopníci. Točili jsme v noci v motorestu Zálesák kvůli vytíženosti Jaroslava Duška a Jana Dolanského. Dušek hrál slepého guru natolik přesvědčivě, že se i se zavřenýma očima neustále srážel s kamerou nebo dveřmi.

Máš z natáčení nějakou legendární historku?

Když se maskovaní zombies vypravili na večeři k benzínce, obsluha zavolala policii, že se tam poprali chlapi. Spisovatel Ondřej Neff, který hrál superzombieho, se zase odmítl odlíčit a v masce s ohnilým obličejem jel autem do Prahy. Když ho zastavila hlídka za rychlost, všechno mu odpustili, jak vypadal zdevastovaně.

Podílel jsi se i na scénáři k velkofilmu Kajínek. Proč ses rozhodl pro toto téma?

Původně jsem to odmítl, nechtěl jsem podporovat zločin. Ale po přečtení podkladů od Josefa Klímy jsem v tom viděl příběh o boji se systémem a manipulaci. Navštívil jsem Jiřího Kajínka několikrát na Mírově, kde jsme i dvě noci přímo točili.

Jsi nezávislý filmař, jak se v dnešní pravidly sešněrované době nezávislost projevuje?

Třeba tím, že kázat vodu a pít víno není můj styl. Já piju rum. Ďáblovu sbírku jsem od začátku psal s tím, že se scénářem nepůjdu ani na fond ani do žádné televize, protože to ovlivňuje podvědomí. Když člověk žádá o veřejné peníze, začne se podvědomě kontrolovat a podléhat autocenzuře. Přemýšlí o tom, co by mohlo dramaturgům třeba vadit, přijít jim příliš extrémní a tudíž začne takový tvůrce dělat kompromisy už ve své hlavě. Být nezávislým filmařem znamená mít plnou svobodu, ale zároveň to přináší výzvu v tom, že si člověk musí vše financovat sám.

Považuješ se za průkopníka nezávislosti, který jde záměrně proti proudu?

Být průkopníkem je vždy náročné. Pokud bych přišel na Fond kinematografie s tím, že chci točit zombie komedii o hledání smyslu života a žádal na ni dva miliony, tak mě nejspíš shodí ze schodů. Pokud bych v roce 2023, kdy se všichni zaklínali péčí o menšiny a vítali na hranicích masmigraci, respektive snažili se hranice zrušit obecně, přišel do renomovaného nakladatelství s Covid Wars, kde si utahuji ze 37 pohlaví a transpsů, tak by se stalo totéž. Domnívám se, že umění by mělo jít proti proudu; být novodobým svazákem je sice strašně jednoduché, ale českou tvorbu tím nijak neobohatíš.

Jak vnímáš svou pozici v rámci české kinematografie?

Nezávislý film u nás přináší kombinaci humoru a kritického pohledu, kterou běžné komerční projekty nedokážou. Moje filmy jako Ďáblova sbírka jsou takovým malým kulturním odporem proti masové produkci. Jan Hřebejk po zhlédnutí mého nového filmu prohlásil, že přináší „slušnou porci naprosté tvůrčí svobody“.

Co ti tato nezávislost v praxi umožňuje?

Dává mi to možnost experimentovat a tvořit příběhy, které by v mainstreamu pravděpodobně neprošly. Mohu se vyhnout progresivistickým iluzím a přinést svěží pohled. Například u kraťasu Byl jsem mladistvým intelektuálem jsme tvořili bez jakýchkoli zásahů zvenčí jen proto, že na nás tehdy prostě nikdo neměl čas – kdyby do toho mohl zasáhnout dramaturg, nikdy by ta kultovní verze nevznikla.

Máš nějakou radu pro ty, kteří by chtěli jít podobnou cestou?

Frajeřina je na to nemít. Důležité je věřit svému projektu, investovat do něj vše a nebojovat jen o peníze, ale o svobodu vyjádření. Skutečná nezávislost bez jakéhokoli státního vlivu je v české realitě spíše teoretickým ideálem, ale snažím se mu co nejvíce přiblížit kombinací vlastních investic a crowdfundingu. A co se týče přímo povídek Covid Wars, jde o to nebát se postavit proudu, který v kulturní frontě převažuje. Většinou se dav mýlí. Být woke  dnes není nic jiného, než stará nedobrá uvědomělost, boj za práva mikromenšin totéž, co třídní boj, politická korektnost cenzura. To mezi sci-fisty věděli už František Novotný, Jaroslav Mostecký nebo Ondřej Neff a dávno přede mnou se vůči tomu začali ve svých veřejných výstupech vymezovat. Do své tvorby to ale nepromítli. Takže jsem k tomu přidal ostří satiry a postupně to rozpálil na plný céres. Povídku od povídky tvrdím metalovou muziku, takže nezačínejte číst odzadu nebo vám hodnotově pukne hlava. Každopádně chci věřit, že by mě za to Jaroslav Hašek uznale poklepal půllitrem po rameni.

Vložil: Anička Vančová