Vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku aneb Dětská hrubínologie

Foto: Se svolením Albatros Média (stejně jako obálka v textu)

Popisek: … a pod hrušku talíř, sláva, ty jsi malíř! Trnkova ilustrace k jedné z Hrubínových básniček ve „Špalíčku“

LITERÁRNÍ GLOSA: Žil, byl spisovatel, kterého má generace za dětství akceptovala automaticky. František Hrubín (1910-1971). Uplynulo na jaře 55 let od jeho smrti, a to smrti předčasné. Odešel v šedesáti letech, ale je realitou, že taky dvorní jeho ilustrátor Jiří Trnka (1912-1969) to vzal zkrátka a odebral se na věčnost do Zahrady dost brzy, ba dřív: bylo mu teprve sedmapadesát.

Obě dvě úmrtí dělí jenom čtrnáct měsíců a ne víc a máti mi to jako sedmiletému harantovi postavila dokonce jako tvrdou skálu, i když to úplná pravda nebude, co řekla: „Neuměl si ke svým veršům ani představit jinýho Pana malíře a přestal psát a umřel a Rusáci, jak přijeli, tak mu taky zatloukli nějakej ten hřebík.“

Každopádně nebylo koncem sixties ještě úplně výjimečné, že děti vyrůstaly vedle dalšího na poezii. I kdyby jednoduché. Matka navíc byla učitelka, a tak mi dojatě četla Halase (básničku Mlýnek ve zdi, která mě pak strašila, když jsem usínal) a předhodila mi Hrubína, který začal tvořit pro děti už za Hitlera, kdy mu bylo nějakých třicet. Už mu to zůstalo a někteří možná ani netuší, kolik toho vysnil i pro dospělé, a berou Hrubína jako klasika říkadel. Ony to ale nejsou jen říkačky a měl na poezii krevní destičky. Došlo koneckonců za komunismu i na momenty, kdy mu jen tohle psaní jaksi zbylo, a strofy zavřel do všeobecně známého Špalíčku, který vychází dodnes; vlastně již od roku 1957, ale původní byl podstatně tenčí a výsledná varianta je šestidílná.

Musím říct, že lituji děti, s kterými se to minulo. Je to možná fuk, ale i něco jako neznat Ladu. A na mysli taky mám geniální Trnkovy obrázky ke Špalíčku, ilustrace světové úrovně. Anebo dokonce kosmické? A taky uznávám Zdeňka Svěráka, jenže mě „míchá“ představa, že některé děti maximálně budou sledovat ony pohádkové muzikály Jaroslava Uhlíře, aniž by právě o Hrubína už zavadily. O Hrubína, o kterém se i Svěrák vyjadřuje s úctou.

Úvodní část Špalíčku Říkejte si se mnou vydal Hrubín v první verzi roku 1943 a ve výsledném Špalíčku má stejný oddíl přesně 111 básniček, zahrnujících taky rýmované hádanky. Najdete i řešení, ale tištěná „hlavou dolů“, a nechybí ani notoricky známé říkadlo „vezmi žlutou tužku, namaluj mi hrušku - a pod hrušku talíř, sláva, ty jsi malíř!“ I to složil Hrubín. Anebo:

„Úhoříčku, úhoři, jaké je to na moři? Já jsem nebyl, Frantíku, ani u vás v rybníku.“

To už jsou jakési klasiky a jeho orientace na venkov byla, pravda, silná. Dominuje. „Náš děda má brýle, vidí na tři míle,“ píše Hrubín a to, co děda vidí, je opět jen příroda.

Autorova návaznost na Josefa Václava Sládka (1845-1912), s kterým se (ale jen teoreticky) ještě mohl fyzicky setkat, je očividná, nicméně se nic nekopíruje, ba ani nenapodobuje, a kdybychom podobnosti mermomocí hledali, jsou verše jako Zima kongeniální spíš se zmíněným Ladou: „Věž je těžká, táto, na nohou má bláto - a na hlavě sníh, sotva bych ji zdvih.“

A konečně najdete i jeden veršík městský! „Já jsem chlapec z Nuslí, kde to všechno bruslí, než bude čas k obědu, stokrát kolo objedu.“ Už v dětství mě zaujaly Ruce a kupodivu ze 75% deklarují, že je dřinou i psaní: „Pořádného kluka - nezabolí ruka. Udrží v ní pero lehce, i když se mu třeba nechce! Vždyť má ruce k práci, a ne pro legraci. A nanosí mámě uhlí, i kdyby mu ruce ztuhly.“ A připomíná mi to, že i takový Foglar nosil dlouho - a ještě jako dospělý - mamince a sobě ze sklepa uhlí; a protože byl i zdravý fanatik psaní, byla báseň Ruce asi jeho nejoblíbenější „hrubínovka“.

Druhá část Špalíčku Jak se chytá sluníčko (v první verzi 1948) sestává z didaktické povídky Náš Toník a básně dospělým Matka a jabloň. Čtvrtou částí (ke třetí dojdu) je vlastní Špalíček pohádek, kterých je čtrnáct, a to včetně klasik Kráska a Netvor, Perníková chaloupka, Červená karkulka, Smolíček, Sněhurka, Šípková Růženka, Popelka. Pátým dílem je veršovaná Pohádka o Květušce, poprvé samostatně vydaná už roku 1955, a obzvlášť v případě Květušky Trnka věru překonal sám sebe. Ty obrázky jsou nezapomenutelné. Například ti trpaslíci ničící přírodu! A Květuška je u Hrubína možná něco obdobného, jako byla pro Nezvala Valerie a týden divů.

Špalíček dnes končí Tisíc a jednou nocí (původně 1956), uvedenou básní Chytrá Šahrazád,  a Námořník Sindibád je v téhle sedmici zařazen jako druhý, Alí Baba jako čtvrtý a publikaci uzavírá Aládínova kouzelná lampa; ale nejsem sám, kdo říká, že je vrcholem část třetí s pohádkami ve verších.

Špalíček se dá objednat. Ale ten šašek - umístěný v pravém horním rohu obálky - je divná inovace. Trnka měl v původních vydáních na stejném místě hlavu kluka, právě tak, jak vidíte zde, na vydání z Albatrosu, které je již rozebrané.

Hrubín jim lišácky pozměňoval pointy. Ano, jistě, Lada to dělal (v próze) taky, ale to Hrubín vytvořil klasiku evropské úrovně.

I těchto pohádek je čtrnáct, některé (Princeznička na bále, Perníková chaloupka) jsem znal jako dítě se samozřejmostí zpaměti, a jak se dočítám v publikaci Dvakrát sedm pohádek (1958), vlastně vznikly už mezi roky 1943 a 1953.

Ty parafráze jsou poetické vtipy a nezamlouvají se lidem, kteří mají za to, že pohádka má být horor a děti se mají na žití připravovat strašením. „Hauffa, Grimmy na ně!“ Oproti tomu Hrubín hrůzu částečně retušuje: Čarodějnici děti v chalupě z cukru a z marcipánu prostě zamknou „na cukrový klíč“ a spalování v peci je zapuzeno. Karkula poví vlkovi, že její táta umí vygeneroval „rudý ohýnek“ (výstřel), a zubatec peláší pryč. Taky Smolíčka atakující jeskyňky se ukrutně bojí jelena, který Smolíčka hlídá, a Hrubín se ani málo nestydí ty bestie nechat v dešti. Ale někdy se i vražda u Hrubínů najde, takže sice - antropomorfizovanou  - koblihu nezbaští liška, ale dědek ano. Krutý konec koblížkův - a strašidelná je i báseň Začarovaný les, což je přepracovaná pohádka Zvířátka a Petrovští (původně již zveřejněná roku 1947) - a adaptace Trnkova filmu.

Ale taky musím upozornit, že Trnka ve Špalíčku překreslil víc než první půli všech příběhů Dvakrát sedmi pohádek, a to Princezničku, Chaloupku, Červenou karkulku (v původní verzi ještě s velkým K), Smolíčka a jeskyňky, Palečka a kamarády, Nezvedená kůzlata a Malou pohádku o řepě. A zda svá díla předělal na lepší?

Ono je jisté, že snad ani nebyl s to namaloval nevydařený obrázek, ale je otázka, proč existují tyto nové varianty. Asi byl důvod komerční, jak to bývá, a samostatně vydané knížky Dvakrát sedm pohádek tím samozřejmě nabývají na hodnotě. Definitivní Špalíček převzal i titulní obálku kratší knihy a ve druhé polovině té špalíčkovské verze Dvakrát sedmi pohádek je taky Trnkova změna a týká se už zmíněného příběhu Dědeček a koblížek. Ilustrační pojetí se liší. Původně se jedná o tucet obrázků, zatímco nově vznikl jediný a zjednodušeně předvádí trasu koblížkova výletu.

Už výše jsem citoval Ruku a takový Maupassant má hned dvě povídky nazvané Ruka. Dvě básně o ruce má ale taky František, přičemž lepší je - klasické - líčení pěti prstů Paleček a jeho kamarádi, začínající dialogem: „Mámo, usmaž kobližky.“ „Až mi dojdeš na šišky.“

Kromě toho Hrubín vycizeloval druhou palečkovskou básničku O Palečkovi, který vyrostl, které je dnes známá i jako leporelo Heleny Zmatlíkové (1949), a rozlišovat třeba i obě Hrubínovy Řepy. V Pohádce o malé řepě se vyjeví, že nerašila řepa, ale krtina, a známější je delší verze O veliké řepě, která byla původně knihou Zasadil dědek řepu (1947) a další z adaptací Trnkových filmů.

Docela živě si dodnes vybavuji, že mě poněkud zarazilo, když jsem Hrubínovo Kuřátko v obilí (původní to je leporelo z roku 1953, později součást Dvakrát sedmi pohádek) zbystřil dokonce ve své školní čítance. „Naučte se to,“ řekla nám úča a já to uměl, hurá, už ze Špalíčku. Tato sládkovská báseň se může zdát pragmatikovi stejně nicotná jako stará venkovská stodola! Pro otrlce je to banalita o bloudění tvora stejně určeného ke snědení… a navíc, ten blbec, bloudí „doma za chalupou“. Dítě ve mně ale ty strofy fascinují a funguje i známý trik pohádek, kdy hrdinové dotazovatele postupně odkazují jeden na druhého a třetího. A nechci být kritický, ale nepatrně slabšími „čísly“ Dvakrát sedmi pohádek není tohle, ale Pohádka o chytrém Budulínkovi a verše O nezvedených kůzlatech.

František Hrubín byl citlivec. Takoví lidé jsou někdy zoufalí už z toho, že mají dojít na poštu. Někteří pijí, někteří prostě píší a překonávají vnitřní strachy. Oni si dělají starosti s věcmi, na které mi kolikrát ani nepomyslíme. Wikipedie „vyčítá“ Hrubínovi, že hodil ve Francii do WC demonstrativně dopis emigranta Jana Čepa, kterým ho zval k sobě do bytu, ale já bych mu to s ohledem na jeho duši a talent nevyčítal. A nechybí nám těch 55 let, co je po smrti, protože podstatné z jeho díla nezaniklo a protože taky díky Trnkovi budou jeho práci nacházet nové a nové generace. Nebo se pletu. Ale počet dětí, které budou Trnku a Hrubína ignorovat, na nulu spadne pouze za situace, kdy už nebudeme lidmi.

Vložil: Ivo Fencl