A ještě výš, John Ashbery. Středeční chvilka poezie

A ještě výš

Znamenals pro mě víc než život. Žil jsem 
tebou a nevěděl, nevěděl jsem, že žiju.
Řekli mi, že ses po mně ptal. Přišel jsem tam,
kde jsi bydlel, vyšel schod. Nikdo nikde.
Nikdo, kdo by mi rozuměl. Že to tak smí být,
vyvedlo z rovnováhy židli. Nejednou jsme byli svoláni
k oslavám, a tam, 
kde jsme byli, nebylo nic,
tak jako nic nebylo i jinde. Prošli jsme šikmo,
na ničem pohled neulpěl. Slunce přestalo 
optimisticky mručet, byl čas opustit „tam“ a jít.
Rozmarně jsem jím několikrát prošel, plaše se rděl 
na visačku pláště u okna, za nímž se venek tiše odplížil,
a „tam“ a teď jsem nechal stranou.
Přišel čas znovu škobrtat,
ztratit vědomí, až do okna vstoupí čas.
Moc ho nezbylo.
Zasmál jsem se a nesměle ti dlaněmi
zakryl oči. Teď už vidíš?
Ano, vidím, jsem jen v „tam“,
kde vyvěrá kvetoucí pramen, pod tvým oknem.
Jdi hned, řekl jsi. Můžeš jít mým oknem.
Já tvé okno téměř miluji, řekl jsem,
nemohu ho zmrzačit.